The Flaming Year – Osm koncertů za jeden den

27. června, tedy dva týdny před jejich vystoupením na Colours of Ostrava, se Flaming Lips pokusí o nový světový rekord a odehrají osm koncertů během čtyřiadvaceti hodin. Trasa jejich mini-šňůry povede z Memphisu do New Orleans a celá anabáze by navíc měla být živě k vidění na webu. Díky tomuto přenosu není nutné Američanům závidět a přát si, aby v červenci Lips zahráli kromě Ostravy taky v Opavě, Olomouci a Brně. Naopak, pustit si jejich stream k snídani a pak ještě doma po práci a před spaním bude dostatečně luxusní.

Moje nová recenze v dnešní E15 - Beach House

K této prosté informaci přikládám okno, v němž si můžete poslechnout či stáhnout jednu skladbu z tohoto skvělého alba.

Grafikon - Oba mí strýcové

Pro tuto koláž jsem použil kromě starých novin, časopisů také nějaké technické nákresy a sešit s diktáty, který mi zbyl ze školy. Aniž by to tehdy učitel věděl, jeden z mých strýců skutečně žije v Uhříněvsi. (Mírnou inspirací mi byl tento obal desky od Pantha du Prince).

Handsome Furs skončili

Včera se na webu kanadské elektro-rockové formace Handsome Furs objevila smutná zpráva o konci tohoto projektu. Ze všech čtyř nebo pěti jejich koncertů, které jsem viděl, se ani jeden nedá označit jinak než vynikající, kulervoucí, úžasný.

Činoherní klub – Kukura je za dva zlatý a topůrko za tolar

Nebude to asi žádné překvapení, že zlatou devízou jedné z posledních novinek Činoherního klubu nazvané Kukura je právě Juraj Kukura v hlavní roli. Ze sedadla v první řadě pro mě bylo toto představení ohromným zážitkem.

Činoherní klub je v současnosti znám hlavně díky svým výborně šlapajícím inscenacím akčních sprosťáren od Martina McDonagha a podobných autorů. Nový kus Kukura se svou formou intelektuálského monologu blíží spíš koncepci Divadla Komedie, v jehož repertoáru by rozhodně nezapadl. Inspirace nekonečnými kritickými tirádami Thomase Bernharda je znát hlavně před přestávkou, kdy Kukura (hrající sám sebe) v mistrném přednesu kupí své názory o stavu slovenské kultury, divadelnictví, národa a jeho čelních představitelů. Díky svému šarmu zasloužilého hereckého mistra a díky tomu, že léta pobýval a pracoval za železnou oponou, je právě on tím pravým, kdo ve slovenském prostředí může vynášet soudy nad malostí a zápecnictvím svého národa (u nás by podobná role slušela Pavlu Landovskému). V bratislavském Divadle Aréna svěřili roli Kukury jiným, mladším hercům a nevěřím, že to může působit stejně silně.

Po přestávce se slova ujímá Veronika Žilková v kouzelně podaném monologu kravičky z televizních seriálů a hra končí silně bizarním exkurzem do Kukurova soukromí zpracovaném za pomocí loutky (takřka v životní velikosti, ovšem o dvacet let starší). Uznávám připomínky kritiků ohledně drobných logických nedostatků textu a toho, že autor hry Martin Čičvák nepíše tak dokonale jako Bernhard, přesto si kromě Korespondence V+W nevzpomínám na žádnou další současnou hru z našeho prostředí, s níž bych byl tak spokojený. Není příliš přátelská k divákům, kteří potřebují sledovat děj (žádný děj hra nemá), pro satiricky a kriticky naladěné publikum je však velmi zábavná.

Přijedou U2 aspoň na Večer lidí dobré vůle?

Tento týden proběhla médii velmi neuvěřitelná zpráva o tom, že ostravsko-opavská diecézní charita bude pořádat koncert U2 na mošnovském letišti. Co se v tomto století nepodařilo Live Nation, dokáže katolická církev. Poté, co se tato novinka ukázala jako kachna, svitla křesťanům další šance, jak by mohli uslyšet Bona a spol. na své party, viz plakát nad tímto příspěvkem.

Jak se navrhují módní trička

Vždycky jsem v módních řetězcích nevěřícně kroutil hlavou nad tričky s nápisy jako "1978 Glasgow Motorcycle Convention," "Property of Singapore University Cricket Club," "Allen Town Oysters Bar New York" nebo "Laguna Beach Yacht Club." Takové nápisy pro potenciálního zákazníka postrádají jakýkoliv význam, pokud tedy dotyčný někdy doopravdy neroznášel Američanům na stoly ústřice nebo nekradl v šatně singapurského týmu při mezinárodním turnaji v kriketu. Dnes jsem objevil výborný vtip, který mi konečně objasnil způsob, jakým takové pošetilé designy přicházejí na svět - klikněte zde.

Grafikon - Who needs a baby when you got dogs

Po čtrnácti dnech jsem opět zpět se svou pravidelnou rubrikou Grafikon (dnešní koláž můžete vidět ve vyšším rozlišení, pokud na ni kliknete pravým tlačítkem myši a zvolíte "Uložit obrázek jako..."). V tomto obrázku propaguji myšlenku, že mít psy je v podstatě to samé nadělení jako mít děti.

Hudební kvíz – Poznejte slavné album podle urážek

Tento kvíz bude fungovat podobně jako televizní pořad Předsudky uvedený v jednom skeči od Monty Python – „Před týdnem jsme naše diváky požádali, aby nám napsali, jakou nejhorší urážku si dokáží vymyslet pro Belgičany.“ (Jeden divák se jakože ozval s tím, že si nedokáže vzpomenout na jakékoliv odpornější slovo než právě „Belgičani,“ další odpověď zněla „Neříkejme jim nijak, prostě je ignorujme.“) A protože urážení a povyšování se je i dnes základní součástí anglického humoru, uvádím zde pět velice kontroverzních citací z květnového čísla časopisu The Word na adresu slavných hudebních nahrávek. Vaším úkolem je poznat, o která alba se jedná. Nápovědou vám bude rok vydání uvedený u každého z nich, správné řešení si můžete přečíst v komentářích k tomuto příspěvku.

1) How clammy, colourless and self-obsessed it sounds now. Vacuous political maxims and slack platitudes about world peace, all from the vantage point of a mansion in Ascot (1971)

2) A grim reminder of what happens when self-pity gets inflated to stadium size. Another case of two decent tunes supporting a whole album (1973)

3) Its lasting legacy? An access-all-areas pass for white kids with badly-tuned guitars to mutter, mumble, scrape and shrug their way through the 90’s and beyond (1988)

4) Hello, „ironic“ profundities and fauxthentic grunge stylings. Plus that tweenage rant to an ex putting feminism back light years (1995)

5) His One Big Idea – stitching together old folk, blues and gospel samples to clog-shod electronic textures – now sounds polite, contrived and massively overstretched (1999)

Moje recenze v dnešní E15 - Jack White

Po delší době mi vychází jedna "velká" recenze, a sice na výbornou sólovou desku Blunderbuss od Jacka Whitea.