Citát týdne – Nejhorší hipsterské kapely

„This gang of overgrown children aren't just hipsters, they're hippie-sters: A double whammy of annoying that melds the folly and creepiness of a hippie cult with the semi-ironic pretension of a hipster's attempt at spirituality“ – Andrea Domanick z týdeníku LA Weekly popisuje, co je špatně s hudební formací Edward Sharpe and The Magnetic Zeros.

Na webu LA Weekly stojí za přečtení článek o nejhorších kapelách pro hipstery. I očividně neférové urážky kvalitní hudby, kterou sám poslouchám, mohou být po čertech zábavné čtení (viz také moje nedávné citace z magazínu Word na adresu Johna Lennona a Pink Floyd).

Grafikon – Dobře jsi věděl, do čeho jdeš

Pro tuto koláž jsem použil plán jednoho evropského města. Kdo pozná, o jaké město jde, má u mě panáka.

Citát týdne – Brutal assault with urine

„Nebyli jsme tak ušetřeni momentů, kdy se někteří jali vyprázdnit svá střeva přímo mezi lidmi v areálu, případně pomočili ostatní ve frontě na pivo“ – Matěj Bílý z Musicserveru popisuje svůj zážitek s návštěvníky metalového festivalu Brutal Assault. Dobře, že se tenhle nový zvyk ještě nepřenesl na Colours of Ostrava, případně že na sebe zatím ještě lidé nemočí v kinech nebo divadlech...

Jinak docela chápu, do jakých potíží se v takových případech dostává autor reportáže. I já jsem často musel pro jevy, které náhodnému čtenáři přijdou extrémní, hledat vhodné eufemizmy znějící jako z odborné studie (i když jsem nikdy nemusel zajít až k „jali se vyprázdnit svá střeva“).

Grafikon - Jak žijeme?

V dnešním díle mého seriálu Grafikon uvádím jednu ze svých koláží z letošní zimy a tak jako všechny ostatní si i tuto můžete rozkliknout/stáhnout do většího rozlišení.

Moje festivalové léto – Iggy, Wayne a pár hradeckých lejn

Po několika měsících dychtivého hltání novinek o obsazení letošních festivalů jsem si zvolil celkem tři akce. Rock for People v Hradci Králové mi dokázal jen to, že program nabitý hvězdami ještě nemusí sám o sobě znamenat, že kterékoliv z nich uvidím, a že varování meteorologů před bouřkami se nemají brát na lehkou váhu. Ty druhé dva festy se povedly.

Jak jsem na tomto blogu pravidelně ohlašoval, na Colours of Ostrava jsem jel předně na Flaming Lips. Moje návštěva v Ostravě (stejně jako v Hradci a Katowicích) nakonec byla kvůli nepřízni počasí jen jednodenní, vychutnal jsem si ji ale maximálně. Parta kolem Wayna Coyna všechny odrovnala svou bombastickou prezentací, já jsem si zase (jako zkušený flejmingář) o to víc mohl vychutnat živé provedení vyspejslých novinek jako Ashes in the Air, Is David Bowie Dying? a dalších. Předtím mě naprosto dojal Antony, k tomu pár šikovných kapel na vedlejším pódiu, patnáctka Ostravar, hnusně-krásný nový areál, prohlídka vysoké pece, příjemné publikum, kinosál, diskusní sál, taneční sál…

The Stooges se nedají dostatečně popsat slovy. Chvíle, kdy se na katowickém Off Festivalu vypne podkresová hudba a ve vteřině se do drzého rachotu kytar přiřítí Iggy Pop a spustí dokonalou pecku Raw Power, se nedá jen tak nakoukat na Youtube. Musí se prožít. V sestavě kapely už pár let opět figuruje James Williamson, takže se těžiště setlistu v porovnání s koncertem v Praze posouvá směrem pryč od prvních dvou alb a od novodobých nahrávek. I bez nátěrů jako Loose, 1969 nebo Down on the Street to funguje dokonale a to i při méně provařených kusech. Pár hodin předtím precizní Baroness strhnou na svou stranu i tisíce ne-metalistů a Thurston Moore dává na svou akustickou tvorbu zapomenout už po první skladbě a hobluje struny tak, jak se na praotce hoblingu sluší a patří. Na Offu nebylo všechno fajn. Hlavně rozdělení areálu na místo pro požívání nápojů a požívání hudby a nutnost platit bony s sebou nesou značné nepříjemnosti, ovšem všechny povedené koncerty letošního ročníku dávají na takové maličkosti zapomenout.