Snímek Jméno staví na dobrém jménu francouzských komedií

Z letošní nabídky divácky velice úspěšného Festivalu francouzského filmu jsem téměř naslepo zvolil snímek nazvaný Jméno a rozhodně jsem nešlápl vedle. Výborně napsaná, živá konverzační komedie, výbuchy smíchu v naprosto nabitém velkém sálu Světozoru a momentální skóre 96% na serveru ČSFD. V diváckém hlasování festivalu jsem i já tento film ohodnotil jasnou jedničkou.

Typicky ukecaný pár francouzských intelektuálů ve středním věku si pozve domů na večeři tři své dlouholeté přátele. Nejdřív se jen špičkují ohledně výběru vína a profesní kariéry, zlom nastane ve chvíli, kdy Vincent nechá žoviální společnost hádat jméno, které zvolil pro svého prvního syna. Má začínat na písmeno A… Staří kumpáni, dobře naložení vybranými francouzskými delikatesami a příznivě naladění na mimi-talk, se začnou netrpělivě překřikovat a pohazovat jmény jako Antoine či Anatole. Postupem času se však tato hra poněkud vyčerpá a partička je naprosto opařena Vincentovou volbou, jménem Adolf. Tedy, ve skutečnosti se to bude psát Adolphe podle románu Benjamina Constanta, ale kdo by si dnes vzpomněl na nějakou zaprášenou knížku? Má Vincent právo pojmenovat tak své dítě? Tato debata však jen spustí lavinu dalších osočení a odhalení, při níž se ukáže, že i v této sympatické skupině starých dobrých kamarádů (a uvnitř obou partnerských dvojic) existují dávné křivdy a antipatie.

Jméno je značně divadelní film, který se z 95 procent odehrává v jednom pokoji (a zbylých pět procent v něm existuje jen pro popření tohoto divadelního pocitu). Krátce po matoucím, rychle stříhaném úvodu připomínajícím Amélii z Montmartru nás má ve své moci pouhá hrstka protagonistů a jen díky jejich sehranosti a vynikajícímu scénáři plnému skvělých point je výsledek tak neuvěřitelně a setrvale zábavný. Kadence slovních přestřelek a žlučovitost některých protagonistů může připomenout Louise de Funése, svou tvrdohlavostí a pyšným rádoby-intelektuálním vyjadřováním mohou postavy působit jako John Cleese v seriálu Hotýlek (Fawlty Towers). Jako pávi pronášejí své kašírované bonmoty a chvástají se v učené diskuzi, dokud někdo právě jim neprozradí, co si o nich už dlouhá léta myslí. Pro francouzsky mluvící je tento film jasnou volbou, ti ostatní by si k němu měli sehnat hodně kvalitní titulky.

PS: Podle údajů Českého statistického úřadu je na našem území celkem 26 chlapců jménem Adolf, kteří se narodili v tomto století. V průměru se tedy každý rok rodí dva noví Adolfové. Tak populární jako za druhé světové války toto křestní jméno už asi nikdy nebude a dnes je svou četností někde mezi kuriozitami, jakými jsou Lambert a Noa.

Veni lacti vici: Vítězové Famufestu se vrátí v ozvěnách v kině Oko

Kdo minulý týden propásl Famufest, všechny ty úžasné nové bijáky a dekadentní atmosféru Nové scény Národního divadla, může ještě stihnout přehlídku vítězných filmů tento čtvrtek od půl deváté v kině Oko.

Já jsem se této inspirativní akce zúčastnil jako vetřelec (rozuměj: nefamák) v sobotu odpoledne a shlédl jsem kolem dvanácti krátkých filmů nejrůznější úrovně. Naprosto mě nadchla animovaná „babská“ groteska In vino veritas, svižný dokument o free softwaru Free as in Freedom nebo zdařile improvizovaná parodie na Rychlé šípy nazvaná Co s Mirkem? Naopak úplně k nepřežití byl snímek Tělo mého těla, který nakonec zvítězil v kategorií dokumentů. Berte to jako varování, pokud ve čtvrtek nechcete sledovat osmiminutový nenasvícený statický záběr videokamerou na nijak zvlášť hezkou kojící ženu, která skoro až do konce nic neřekne (aspoň nic smysluplného), tak si místo Těla mého těla udělejte přestávku na pivo a pak se vraťte na zbývající filmy.

Titul nejlepšího snímku festivalu získal podle očekávání film Příliš mladá noc, který se už přes půl roku nachází v běžné kinodistribuci. Tuto temnou kroniku jedné nepříliš rozjeté pařby trojice divných lidí a dvou dvanáctiletých chlapců jsem si výborně užil (a nejen proto, že v tom hrají Martin Pechlát a Jiří Černý z bývalého Divadla Komedie). A když už je řeč o hercích Divadla Komedie, na programu čtvrtečních Ozvěn Famufestu by měl být i nový snímek s Ivanou Uhlířovou Kdekoli jinde. 

Grafikon – 2013

Dnešní obrázek je obálkou k mému nástěnnému kalendáři obsahujícímu většinu obrázků, které se v průběhu roku v této rubrice objevovaly. Do roku 2013 vás vítají Medvídek Bulvička, Macaulay Culkin a Pierce Brosnan. Dalo by se to použít i jako PF, ale spíš vytvořím něco méně strašidelného.

Koláž jsem tentokrát neskenoval (protože bych si zamazal skener černou temperou), ale fotil porouchaným digitálním foťákem. Bez něj by to vypadalo úplně jinak.

Doba ledová 5 – Dinosauři se vracejí

18. února stoupne provozovatelům Lucerny účet za elektřinu, před hradby Marshallových zesilovačů se postaví J Mascis a jeho souputníci ze znovuzrozených Dinosaur Jr.

Na předloňském Off Festivalu patřilo vystoupení amerických dinosaurů podle očekávání k těm nejpovedenějším položkám na programu a album I Bet on Sky, které trojice od té doby vydala, patří k mým nejoblíbenějším nahrávkám za poslední rok. Čtyři dny po „dni zamilovaných“ tak nastane svátek pro všechny příznivce vypjatých kytarových sól, hlasité rifáže a ledabylé elegance. Jak zní dinosauři v roce 2012, můžete zjistit z jejich vtipného klipu plného supermarketů, skateboardů a obstarožní destrukce ke skladbě Watch the Corners nebo rovnou z jejich letošního živého vystoupení pro rádio KEXP.

Too big to fail - Nová výstava Jana Švankmajera v Domě U Kamenného zvonu

O víkendu jsem se zašel podívat na zbrusu novou retrospektivní výstavu Jana Švankmajera nazvanou Možnosti dialogu. Stovky a stovky obrázků, fotek, videoukázek, plastik, filmových rekvizit a obskurních relikvií nemohly zklamat – na tuto vynikající výstavu vám jedna hodina stačit nebude.

Jan Švankmajer je jeden z mála žijících géniů českého umění. Nezdolný solitér. Studovaný zvrhlík. Neobyčejně technicky zručný a pilný rytíř imaginace. Pustíte si jeden z jeho krátkých animovaných filmů a podivíte se nad tím, jakými neobvyklými cestami se ubírá Švankmajerovo myšlení a zároveň kolik práce to muselo dát, dostat jeho představy před kameru. Podobného žasnutí a nevěřícného zírání vás na výstavě čeká stokrát tolik. Ve vitrínách vycpaně civí falešné želvy skládající se z deseti různých zvířecích náhradních dílů, na zdech visí alternativní verze přírodopisu a mapy měst, které mají nohy a lidské vnitřnosti (pozn. zbožňuju mapy), zpoza rohu vrčí dvoumetrový masturbační automat a hýbe umělou rukou dopředu a dozadu, z desetkrát zvětšeného loutkového divadla na vás mrtvě zírají hrozivé dřevěné loutky z Lekce Faust a celou stěnu zakrývá mohutný démonický portál z Jámy a kyvadla, kterému ve filmu žhnuly oči.

To vše je rozdělené do tématických okruhů, většinou je jedna místnost věnována jednomu Švankmajerovu filmu a v každé z nich mi spadla čelist (ke konci výstavy jsem si ji už radši přestal nasazovat). Pokud na výstavách chcete vidět „krásné“ umění, tak se tu mezi všemi těmi výstřižky z porna a chobotnicemi konvertovanými na lišky asi nebudete cítit úplně příjemně, nicméně každý musí kvitovat špičkovou řemeslnou úroveň všeho, co Jan Švankmajer dělá. Nedostatek, spára či fušerství se tu nikde nenajde ani pod lupou.

Výstava Možnosti dialogu je rájem pro surrealisty a libertiny, v němž je možné strávit přes dvě hodiny a perfektně si to užívat (a zbytek dne se můžete v rámci výstavy dívat na všechny puštěné filmy). Některé výstavní podniky se snaží hledat nová pojítka mezi umělci, dávat do souvislostí nečekané nebo nabízet nový náhled na umělce. Lidé z Galerie Hlavního města Prahy se o žádnou přidanou hodnotu nesnažili, stačilo jen zajistit co nejvíce mistrových děl a úspěch je zaručen. Švankmajerovo portfolio je tak výborné, že kvalita výstavy je přímo úměrná jen počtu vystavených kusů. Jedna místnost znamená nečekanou dávku potěšení při procházce Prahou, čtyři místnosti by vydaly na velmi slušný zážitek, přibližně dvacet místností v Domě U Kamenného zvonu, to už je too big to fail. Kolosální kolekce.

Grafikon - Seč ve městě

Stejně jako Ďábel nosí Pravdu, je moje koláž Seč ve městě součástí nového cyklu zaměřeného na ženské publikum.