Podívejte se, jak své koláže vytváří Teebs

Na tuto neděli sice nepřipadá další pokračování mého seriálu Grafikon, nabídnu vám ale něco podobně laděného. Na rozdíl od Buriala, Zombyho nebo Lorna má americký skladatel elektronické hudby Teebs jednu velkou výhodu. Může své desky sám doprovodit i úžasnými grafickými návrhy. Na tomto odkazu jsem právě našel velmi zajímavý tříminutový klip zobrazující Teebse při práci a samozřejmě i mnoho ukázek jeho koláží. Jako ukázku hudební tvorby tohoto multitalentovaného tvůrce mohu doporučit například skladbu Anchor Steam:

Citát týdne - A děti, kdopak z vás mi poví…?

„Tit – The one in the picture is sitting in a tree and is yellow, but do you know other types of tits?“ – odvážná hláška na jedné z cedulí Jindrovy naučné stezky nedaleko Jindřichova Hradce (viz obrázek).

Pokud by překladatel šel po smyslu sdělení, tak by se v české verzi textu hovořilo o koze domácí :-)

Sáhne si Barbara na Oscara?

Během nedávné přehlídky Das Filmfest byl v kině Lucerna promítán výborný snímek Barbara. Němečtí filmaři tento film vysílají do klání o Oscara za nejlepší cizojazyčný snímek, a ač je herectví hlavní představitelky opravdu prvotřídní a ačkoliv film obsahuje několik nadčasových témat a symbolů k další diskuzi, šance mu kazí poněkud televizní pojetí (proto jsem také název svého dnešního příspěvku naladil trochu do stylu telenovely).

V prvních minutách filmu sledujeme Barbaru, doktorku ve středních letech, při prvním dni v nehezké nemocnici v nepříliš pěkném městečku v NDR. Do kolektivu nezapadá moc dobře a ani se o to nesnaží. Vstřícné projevy vousatého doktora-sympaťáka chladně odmítá. Poté se dozvíme, že Barbara byla z Berlína na venkov uklizena státní bezpečností, která ji pravidelně sleduje a prohledává byt, že vousáč bude teď v jejím případu hlavním donašečem a že jediné, o čem po večerech ve svém dezolátním bytě u Baltu přemýšlí, je útěk za hranice. Každým dalším dnem se však situace komplikuje a volba mezi trápením v Zahnilákově a útěkem do ráje za panem Božským přestává být tak jasně daná.

Tento film staví od začátku do konce na strohosti a úspornosti a je na vás, jestli to berete jako klad, nebo zápor. Hlavní představitelka Nina Hoss naznačuje jakékoliv emoce objevující se pod její strnulou maskou velmi střídmě, o to větší ale může být zážitek ji v této roli sledovat. Nic o minulosti Barbary se nedozvíme a namísto náhledu do její mysli prostřednictvním hlasu vypravěče nebo prozrazujících replik se spoléháme na hádání ze symbolů doprovázejících děj (Barbara například léčí chlapce, který po pokusu o sebevraždu přišel o schopnost pociťovat jakékoliv emoce). I to lze ale brát jako klad. Výprava filmu oku diváka nelahodí, uvidíme dva celkem zanedbané byty, jednu nepěknou nemocnici a lidi jezdící na kolech bez převodů,  v trabantech a wartburcích. Český film Pouta byl výpravnější a působil na pohled jako mnohem odpornější obrázek 80. let, i to však můžeme Barbaře odpustit – nesnaží se přehánět a neukazuje to, co tehdy na zapadlém městečku nebylo.

Celý film mohl vzniknout jako inscenace jedné z německých televizí, proto si nemyslím, že by mu slušela cena za nejlepší film roku ze všech zemí světa. Pokud ale rádi sledujete dramata z nedávné historie, můžete si Barbaru nějak sehnat a velice dobře si ji užít. Není lepší než Pouta, spíš jen nabízí jiný, ženský pohled na stejnou dobu.

Grafikon – Grendel

Tento obrázek se od mých ostatních koláží liší tím, že nevznikal jen prostým systémem kámen-nůžky-papír… tedy, lepidlo-nůžky-papír. Díru, která je vidět ve spodní části obrázku, jsem do koláže překopíroval na počítači z jednoho mého přibližně sedm let starého dílka.

Citát týdne – Ještě že tu pro všechny pivní labužníky je Potrefená husa!

„Hlavním tahákem Potrefených hus je spojení široké nabídky piv s dobrým jídlem v moderním prostředí“ – Robert Šimek, časopis Profit č. 40-41.

V oné „široké nabídce piv“ ve skutečnosti najdeme Staropramen, Staropramen, Staropramen a pár variant se zahraničními názvy, které se vaří ve Staropramenu.

Alois Nebel jako hraný film – nahlédnutí do zákulisí českého animovaného zázraku

Jednou za čas každý milovník kinematografie natrefí na snímek, který se mu naprosto trefí do noty, a Alois Nebel je film jakoby tvořený přesně pro mě. A právě pro fanoušky tohoto filmu se včera na Nové scéně Národního divadla konala speciální hraná projekce se živým hudebním doprovodem.

Animovaný film Alois Nebel vznikal překreslováním záběrů hraných živými herci a na včerejším představení byl poprvé veřejně prezentován tento hraný podklad. Animace v Nebelovi funguje úžasně, o tom není sporu, mně se však líbil i film jako takový, jeho příběh i atmosféra, proto pro mě snímek neztrácel mnoho ze svého kouzla ani v této pracovní (doslova trainspotterské) verzi.

Na jednu stranu jsem v mnoha malých roličkách mohl odhalit herce z pražských divadel, o kterých jsem ani netušil, že ve filmu hráli (např. Jan Vondráček), na druhou stranu hrubé pra-záběry, které nebyly točeny s tím, že se budou někde promítat, obsahovaly řadu humorných detailů, ve výsledném filmu vyretušovaných. V záběrech často zevlují lidé od filmu, deštivé počasí se může natáčet i za pěkného dne, šrouby v kolejích se třesou, protože někdo tahá za špagát, herci mají na obličejích tužkou namalované vrásky a hlavně, transporty do koncentráku na sobě mají logo ČD Cargo! Jesenická krajina je v několika záběrech korunována paneláky a je pravděpodobné, že na daném místě stály i v osmdesátých letech, kdy se většina filmu odehrává, přesto se domnívám, že i ty se tvůrci rozhodli do finální podoby filmu nepřekreslit.

Hudební složka večera nebyla tak výrazně jiná od zážitku v běžném kině. Přesto když zazněly hity z filmu, bylo jasné, že nejlépe sednou na frázování jejich autora Jaromíra Švejdíka ze skupiny Priessnitz (pro film byly nazpívány Václavem Neckářem, Marií Rottrovou a Václavem Koubkem). A když uprostřed projekce vypadl obraz, dočkali jsme se neplánovaně i písně Praděd, která se do filmu ani nedostala.

Byla to velice příjemná a neotřelá akce, i když ji skutečně mohl docenit jen skalní fanoušek původního filmu. Jen jedna obecná poznámka na okraj: Na včerejšek jsem měl v diáři celkem pět poznamenaných kulturních akcí, na které bych chtěl jít, takže skutečně bylo z čeho vybírat. Bohužel všechny začínaly v osm hodin, některé i o něco později (protože na koncertech se vždycky musí přes půl hodiny čekat, než se doopravdy začne hrát). Přišlo mi smutné, že ať už se rozhodnu jít kamkoliv, o čtyři ostatní akce tím pádem přijdu. Proč musí v Praze i o víkendu veškerá kultura začínat až po setmění?

Grafikon – Ďábel nosí Pravdu

Moje nejnovější koláž Ďábel nosí Pravdu je prvním dílem chystané trilogie zaměřené na mé ženské čtenářky. Po kliknutí na obrázek jej uvidíte ve vyšším rozlišení.

Morrissey na skok u Jimmyho Fallona

Morrissey se tento týden během svého amerického turné zastavil i ve studiích televize NBC, aby v pořadu Jimmyho Fallona vystřihl coververzi epické kantilény To Give (The Reason I Live). Idol všech idolů už na pohled poněkud zvetšel, zpívá mu to však stále výborně. Pokud jde o jeho vlastní nový materiál, doporučuji toto vynikající video s bezchybným zvukem přímo z nahrávacího studia, kde se Morrissey ujal celkem čtyř novinek ze stále ještě připravované desky:

- The Kid's a Looker
- Scandinavia
- Action is my Middle Name
- People are the Same Everywhere

Brněnské bienále opět boduje s výstavou rockových plakátů

Minulé Bienále Brno jsem tady vychválil za rozsáhlou retrospektivní výstavu českých časopisů, letos se v Brně povedl podobný sukces s přehlídkou plakátů na koncerty.

Výstava Dar (s poněkud problematickým podtitulem Husák trávu nekouřil) zachycuje českou plakátovou tvorbu od 70. let až do současnosti a funguje zároveň jako poutavá přehlídka grafického umění i jako procházka pamětí pro hudebního nadšence. Na stěnách brněnského Místodržitelského paláce se střídají vynikající díla s amatérskými kousky vybranými vyloženě pro zasmání a lákají na domácí hudební stálice, první pražské koncerty zásadních zahraničních jmen i dávno zapomenuté české zhůvěřilosti. Některé zaujmou fotografií či nápadem, jiné třeba jen netradičním sloganem nebo bizarním sponzorem.

Pestře vyvedená výstava Dar je povinností pro každého kdo má v lásce hudbu a nepostrádá smysl pro humor. Soutěžní přehlídka tvořící hlavní program letošního Bienále je poněkud slabší, z dalších přidružených výstav však ještě stojí za to zhlédnout práce holandských anarchistů Provo. Bienále poběží ve třech budovách Moravské galerie v Brně ještě do 28. října, přičemž výstava plakátů setrvá v Brně ještě o dva měsíce déle.