Co dělají dnes: David Cronenberg

Přestože režisér David Cronenberg stále točí (viz moje recenze na jeho nejnovější film), jeho věhlas spadá zejména do 80. let. Nedávno jsem si znovu přehrál jeho klasické filmy Moucha, Videodrome a Příliš dokonalá podoba a všechny dokáží k divákovi promlouvat i dnes, ačkoliv žánr "body horror" v tomto století z kin už dočista vymizel.

V Praze teď běží výstava Cronenbergových filmových rekvizit, náčtrů, plastik a dalších artefaktů a bude trvat až do července. Výstava je očividně zaměřena spíše na turisty, protože všichni pražští zájemci o cronenbergovskou výstavu za 250 korun by se mohli ve výstavních prostorách pohodlně vystřídat během jednoho týdne. Já se na tuto akci každopádně chystám.

Vzpomínkový díl Odvážných palců: Hodináři, trailery a bahno

Rok se s rokem sešel a Radio 1 opět slaví výročí. V rámci speciálního vysílání se letos do studia vrátil Tomáš Baldýnský, aby společně s Františkem Fukou a Sašou Michailidisem zavzpomínal na své působení v pořadu o filmu Odvážné palce a zamyslel se nad stavem kinematografie a kritiky. Ačkoliv Saša v úvodu slibuje, že tato epizoda Odvážných palců bude mimořádně milá, nejde o žádné hlazení po srsti. Tomáš se od přirovnání ranných dílů tohoto pořadu k "zápasům mrzáků v bahně" dostane i k "idiotským recenzím" Františka Fuky a k youtuberům jakožto "největšímu zlu, které tato země kdy zplodila." Videozáznam tohoto pořadu smutně potvrzuje Tomášovu tezi o tom, že s léty člověk korá (sic).

Kapela Savages zůstává skvělá i na nové desce

Savages jsou zpět s novým silným materiálem, který je staví do jiného, a přitom stále velice lichotivého světla. Savages nemusí být za každou cenu divoké (jak naznačuje název kapely a jak bychom čekali po jejich prvním albu), aby upozornily na svůj ohromný talent. Doporučuji jejich letošní skladbu Adore, která je měkčí než materiál z jejich debutové nahrávky, přesto z ní stále nekompromisně mrazí. Stejně tak okouzlující je náboj, který zpěvačka této kapely Jehnny Beth vnáší do hostování u jinak již tradičně unylých Tindersticks.

Co dělají dnes: Goldie

Hvězda elektronické hudby 90. let Goldie nebyl v posledních letech příliš aktivní. Na kontě má jednu jedinou novou skladbu z minulého roku a už jej ani není vidět ve filmech či podivných reality shows. Přesto se Goldie tento týden opět objevil v titulcích, když od prince Charlese převzal Řád britského impéria. A pak že státní vyznamenání nedávají smysl jen v ČR!

Také já jsem přijal Čtenářskou výzvu

Čtenářská výzva je internetovým projektem, který vám definuje nejrůznější témata, a vaším úkolem je přečíst během tohoto roku odpovídající knihy. Témat je na jeden rok celkem dvacet, například kniha poprvé vydaná v roce 2016, kniha od autora oceněného Nobelovou cenou nebo kniha podle skutečného příběhu. Pro mě bylo velice zábavné už to, rozdělit si knihy, které jsem tak jako tak plánoval číst, do jednotlivých kategorií a napasovat je na jednotlivá témata (jednu knihu totiž nemůžete přiřadit do více kategorií, i kdyby to šlo).

Je únor a já už mám přečtené tři knihy. Jako svého nobelovského autora jsem zvolil Elfriede Jelinekovou, do kategorie knihy nad 400 stran jsem zařadil Lesk a bídu kurtizán a jednu z těch otravnějších kategorií (Oblíbená kniha tvého dětství) jsem velice rychle a s potěšením zaplnil gamebookem ze série Lone Wolf, který jsem téměř po dvaceti letech vytáhl z knihovničky ve svém bývalém dětském pokoji. Jak se mi bude dařit dál, můžete kdykoliv průběžně sledovat na tomto odkazu.

Co dělají dnes: Massive Attack

Před pár dny nás Massive Attack všechny zaskočili novou výbornou skladbou Take It There s neméně skvělým videoklipem. Tvorba této anglické formace byla po přelomu století už jen sporadická a ne vždy dobrá, o to víc je překvapivé, když jednou za tři roky přijdou s opravdu dobrou písní. Klip ke skladbě Take It There je jak z Divadla Ponec, na pohled vypadá úžasně temně a na paškál si (stejně jako jiný klip od Massive Attack) bere téma extrémní opilosti.

Tímto začínám svou pravidelnou rubriku pro tento rok, která se bude jmenovat Co dělají dnes. Na konci každého měsíce si vyberu jednoho tvůrce, jehož věhlas se datuje daleko do minulosti, kolem nějž se ale i letos něco děje.

Kung Fury: Osmdesátá léta se vracejí

Extatické reakce v publiku letošního festivalu Prague Shorts vyvolal film Kung Fury, šílená parodie na Knight Ridera, Xenu, Transformers, Trona a hlavně všechny americké akční snímky s bojovým uměním. Tvrdé kopy, tvrdé svaly, tvrdé hlášky. Tvůrcům se na ploše půl hodiny podařilo vytvořit snad ten nejhustší akční brak v dějinách, který dokonce i technicky vzato vypadá, jako byste jej přehrávali z videokazety. Uznávám, že koukat na to doma není taková zábava jako smát se nepřetřžitě celých třicet minut spolu s dalšími třemi stovkami lidí v kině Světozor. Nicméně vyprodaná festivalová projekce už je pryč, takže tady je odkaz na Kung Fury na Youtube.

Zatímco Kung Fury bylo na festivalu Prague Shorts promítáno mimo soutěž, v soutěžní sekci zvítězil snímek Slyšení, který na internetu k vidění není.

Nejlepší koncerty uplynulého pololetí

Mezi hudebními akcemi, na něž jsem od července do prosince zavítal, jasně vyčnívají dva neuvěřitelně silné zážitky. V obou případech šlo v podstatě o komorní představení pro několik stovek lidí, takže se asi nemohu chopit oblíbeného žurnalistického klišé o tom, jak Ought a Shining ohromili Prahu, ovšem mě ohromili velice.

Ought vystoupili na strahovské Sedmičce uprostřed parného léta a maximálně na mě zapůsobili jako bezprostřední, nestrojená kapela, kterou to viditelně opravdu baví. Navíc ač se to na poli post-punku a indie-rocku zdá téměř nemožné, Ought působí stoprocentně stejně jako všichni jejich vrstevníci. Bylo to milé a hřejivé, zatímco koncert Shining v Lucerna Music Baru byl jedním velkým hlukovým tahem na bránu. Shining hrají tvrdý industriální rock se saxofonem, díky němuž zní ještě o tři třídy zlověstněji a chaotičtěji, ač celkově vzato je tato norská kapela především striktně profesionálním, sehraným soukolím. Navíc před Shining jsem si stejně dobře užil i jejich výborné předkapely Jack Dalton a Caligula’s Horse.

Vánoční sousedské setkání se Scottem Walkerem a Sunn O)))

Není to poprvé, co sem na Štědrý den dávám odkaz na temnou hudbu. V posledních měsících mi učarovala nahrávka, kterou spolu vydali kytaroví řeholníci Sunn O))) a Scott Walker. Dali jí poněkud šílený název Soused a propojili na ní Walkerův přepjatý „operní“ zpěv a výtečné experimentální perkuse se zvukovými stěnami, které s oblibou vytváří Sunn O))).

Mnozí kritici hlásí, že všichni zúčastnění už vytvořili mnohem lepší kousky, já naopak Souseda považuji za ideální kompromis, kde se obě strany navzájem hlídají, aby nikdo neujel do extrému. Scottův projev je pro mě nejstravitelnější právě, když pod ním zní táhlé kytary Sunn O))). Naopak Sunn O))) nikdy neudrželi mou pozornost tak dlouho jako nyní, kdy přes jejich drony zpívá hlas s celkem lidským výrazem. Kdybych měl říct, kdo měl při tomto sousedském potlachu navrch, tak by to byl Scott, ovšem právě v okamžiku, kdy mu kolegové popustí uzdu příliš navolno, přichází nejslabší část nahrávky (tou je první polovina skladby Fetish).

Ačkoliv si Scott Walker a dvojice Sunn O))) navzájem obrušují hrany, stále platí, že rozhodně nejde o žádný popík. V dosti temném, až lynchovském duchu se nese také klip k první skladbě z této desky, za nímž stojí režisérka a choreografka Gisèle Vienne.

Chuck Palahniuk vidí skrz pozlátko starého Hollywoodu v knize Tell-All

Katherine Kentonová byla superhvězdou stříbrného plátna v éře velkých filmových studií. Miliony Američanek v ní viděly vzor ženskosti, elegance a vnitřní síly. Se zjitřeným srdcem ji adorovaly v přítmí kinosálu jako Johanku z Arku, Marii Curie, královnu Isabelu I., Florence Nightingaleovou, Zeldu Fitzgeraldovou. Hltali každé její gesto, když ztvárňovala paní Caesarovou Augustovou, paní Napoleonovou Bonapartovou, paní Zvoníkovou od Matky Boží i paní Poslední Mohykánovou... Katherine Kentonová samozřejmě nikdy neexistovala, ale díky výborné novele Tell-All z pera Chucka Palahniuka klidně mohla.

Palahniuk v této knize reflektuje prázdnotu hollywoodského světa, prostředí, kde alfou a omegou je to, s kým se znáte a kdo k vám chodí na bankety. Nejvýraznějším stylistickým prvkem je vytučnění téměř všech vlastních jmen a my už po prvním prolistování knihy vidíme, že nějaké tučně vytištěné jméno se nachází na každé druhé řádce. Slavná jména, velká jména, opravdová jména v naprosto vylhaných situacích, večírky s Clarkem Gablem sedícím naproti Ritě Hayworthové a Ann Savageové, nadměrně veliké láhve Dom Pérignon, Bollinger a Veuve Clicquot, životy žité jako filmové role, dramatické vzestupy a afektované kolapsy, historky přežvýkané bulvárem. Název knihy Tell-All označuje lživou a příliš sdílnou biografii celebrity, vydanou jejím druhem či spolupracovníkem těsně po jejím skonu. Takové dílo volně na motivy života Katherine Kenton je ústředním objektem téměř detektivní zápletky této knihy a takovým dílem je, ironicky vzato, i celá Palahniukova novela. Tell-All je kompozitní biografií všech velkých filmových hvězd tak, jak jejich osudy máme médii zpracované my, obyčejní smrtelníci.

Nereálnost a fabrikovanost toho, co se k nám přes sdělovací prostředky dostane o životech slavných, ukazuje Palahniuk na několika úrovních. Každá kapitola je nám prezentována jako scéna z filmu pomocí filmových technických termínů, např. je popisována misanscéna, nasvícení, jízdy kamery, střihy. Palahniukovy popisy mají filmovou kompozici a my se necítíme, jako bychom sledovali životy opravdových lidských bytostí. V druhé polovině knihy se objevuje několik plánů na vraždu slavné Katherine Kenton, které sledujeme ve formě zfilmované předlohy, zahrané ještě méně reálnými, mladšími a krásnějšími postavičkami pohybujícími se v idealizovaném světě. Hlavní úlohou vypravěčky v knize Tell-All, kterou je hereččina asistentka, přitom je zachovat ideál božské Katherine Kenton pro budoucí generace a nenechat jej zkazit skandálními fotografiemi v bulváru a palcovými titulky o alkoholismu, šílenství, stařecké demenci či bídě. Korunu svému ironickému odstupu Palahniuk nasadí, když originálním způsobem jakýkoliv smysl takové snahy popře.

Kniha Tell-All pravděpodobně nikdy nevyšla v češtině, několik jejích výtisků v angličtině je momentálně k dostání ve smíchovských Levných knihách a v českých e-shopech.