Livertek - The National / Blur / David Bowie

Dvouhodinový profesionální záznam koncertu The National pod otevřeným nebem v Sydney. Naprostý luxus! Před patnácti lety by to bylo v Popronu k dostání na VHS za pět stovek, dnes takové lahůdky vycházejí hned druhý den legálně zadarmo na Youtube. Přitom tam máte všechno: velkou nálož hitů, světelnou show, úžasnou atmošku, hlášky mezi songy, popíjení na pódiu... Tento koncert stojí za to celý (je ale třeba přeskočit prvních čtrnáct minut, kde je moderátor), a pokud bych měl vybrat jednu novou píseň za všechny, zvolil bych třeba This is the Last Time (začíná v 1:02:25). A nezapomeňte, The National předvedou totéž i na Colours of Ostrava (zřejmě během posledního dne festivalu).

Nejlepším příkladem předraženého hudebního titulu z éry VHS, na který jsem koncem minulého století pokaždé v Popronu mlsně koukal, abych si ho koupil na DVD ve výprodeji až teď, je film Blur Starshaped. Nutno říct, že výprodejová cena tomu snímku odpovídá lépe, tady je ukázka.

Příjemnějším pohledem do minulosti než v případě Blur byl záznam koncertu Davida Bowieho v České televizi, na nějž mě upozornil jeden z mých čtenářů. Dá se to pustit z webu ČT, nejvíc se mi z koncertu líbil můj oblíbený kus Five Years (začíná ve 45:30).

Moderat taky rád

Zřejmě nejrychleji vyprodanou hudební akcí letošního jara se stal březnový podnik Electronic Beats, jehož hlavní hvězdou bude německé uskupení Moderat. Vzpomínám si, jak Modeselektor (což je část Moderat) vystupovali na pražském Výstavišti před Radiohead a předvedli velice sympatický a hybný setík. My, co nemáme lístky na březnový koncert Moderat, si aspoň můžeme pustit brilantní „neanimovaný“ retro klip k tracku Bad Kingdom.

Dvacet let od vydání Crooked Rain, Crooked Rain

Před dvaceti lety asi v Americe pršelo nakřivo, protože právě 14.2.1994 vyšlo druhé album kapely Pavement nazvané Crooked Rain, Crooked Rain. Deska je to velmi významná, dokonce se podle Pitchforku řadí mezi deset nejlepších alb devadesátých let, tak si o ní pojďme něco napsat.

Zřejmě se nedá prohlásit, že by tato deska zásadním způsobem změnila tvář nezávislého rocku, protože to už udělala debutová placka od Pavement dva roky předtím. Crooked Rain, Crooked Rain oproti debutu zní méně ztřeštěně, rozhodně však není slabší. Co mě osobně na ní nejvíc baví, je bezstarostná nezávazná atmosféra, v níž jsou Pavement geniální jen jakoby mimochodem, ale kdyby někde příliš ulítli, mazat to nebudou, protože konec konců o nic nejde. Celá deska je díky tomu prosluněná, odpočinková a potměšile legrační i pro posluchače. Přitom ne že by na ní chyběly prvotřídní pecky.

V první řadě jsou tu tři singly (Gold Soundz, Range Life a Cut Your Hair), které jsou podle mě všechny boží a které autory nejlépe představují jako potměšilé flinky nadané neobvyklou dávkou talentu pro melodie, humor a lehkovážné textaření. Hodně rád mám i pecku Unfair, hru na Nirvanu v době, kdy Nirvana zrovna končila, a vždycky si rád poslechnu i rozháraný začátek alba, který rozhodně nikam nespěchá. Před koncem disku většinou vypínám, protože k Hit the Plane Down jsem si nikdy cestu nenašel, a připravím se tak o zavírák Fillmore Jive, připomínající Glena Hansarda a jeho The Frames. Že i Glen rád poslouchal Pavement, není třeba dokazovat – jeden z největších hitů od Frames se jmenuje Pavement Tune.

Crooked Rain, Crooked Rain mám doma na originálním CD, ale není třeba dodávat, že ho ve sbírce nemám po celých těch dvacet let. Mimo jiné taky proto, že před dvaceti lety jsem ani nevlastnil CD přehrávač.

Livertek – Nine Inch Nails + Queens of the Stone Age + Dave Grohl + Lindsey Buckingham

Poslední čtvrtek v každém měsíci je tu vždy rubrika Livertek s nejlepším koncertním záznamem uplynulých týdnů. V tomto klipu uvidíte spolu na pódiu věrný trojlístek dlouholetých kolegů – Trent Reznor, Josh Homme a Dave Grohl. Pánové si před několika dny na předávání cen Grammy zahráli skladbu „Copy of A“ z repertoáru Nine Inch Nails a pak kus „My God is the Sun“ z loňské desky Queens of the Stone Age, na níž se všichni tři podíleli. Spolu s nimi hrají i další členové jejich kapel a na kytaru na začátku brnká Lindsey Buckingham z Fleetwood Mac. Prostě něco jako Expendables v hudebním světě, škoda že jim to nakonec v televizi utnula reklama.

UPDATE: Vzhledem k tomu, jaká se z tohoto vystoupení zakrátko stala kauza, se organizátoři Grammy samozřejmě postarali o to, aby záznam z Youtube zmizel. Odkaz tedy teď vede na záběry ze zkoušky. Ty jsou ale na druhou stranu aspoň nezkrácené.

Vyprávění o mé cestě do Polska

Už jsem tady zmiňoval, že jsem se v červnu jel na necelý týden podívat do Polska, do měst Toruň, Malbork a Gdaňsk. Teď jsem se rozhodl na ten výborný výlet zavzpomínat a sepsat cestopisný článek pro všechny, kteří by mě chtěli následovat. Článek najdete na tomto odkazu na web Jaknaletenky.cz.

Vítězem přehlídky krátkých filmů se stal snímek Mass of Men

I letos jsem si zašel do Světozoru na několik projekcí v rámci přehlídky Prague Shorts. Vítězem se v očích poroty tentokrát stal britský film Mass of Men. Ten nemá nic společného s počítačovou hrou Mass Effect, spíš s prvním dílem střílečky Quake, kde se jako jedna ze zbraní vyskytovala pistole na hřebíky. Snímek nám celkem brutálním způsobem ukazuje občana, který se vzbouří proti úřednímu šimlovi a rozhodne se pro násilné řešení své beznaděje. Obrázek si můžete udělat z této tříminutové ukázky. Mně osobně přišly lepší jiné filmy, například francouzský kousek Ještěrky, který odešel se zvláštním uznáním poroty.

Hlukař Christian Fennesz se vrací do Prahy

Zítra začíná v našem hlavním městě velmi poutavá přehlídka elektronické hudby Spectaculare a potrvá až do konce ledna. Během ní zavítá do Prahy i rakouský kytarista a „zvukový terorista“ Christian Fennesz spolu s VJ Jonem Wozencroftem.

Tuto dvojici jsem viděl v Praze už před deseti lety, proto nemusím dále plýtvat novými slovy a mohu přenechat slovo citacím z mé tehdejší recenze. „Jestli jsme u Fennesze slyšeli za celou třičtvrtěhodinku nějaké bicí jednou, pak je to ještě hodně. Zbytek byly dokonalé zneklidňující temné hlukové hradby, které vás od prvního momentu chytily a drtily jak malinu. Atmosféra byla opravdu hutná, což se ukázalo ke konci – Fennesz končí, nás pomalu opouští těžká nálada Christianových tónů a tleskáme jako na divadle. Když však Fennesz zjistí, že by mohl dát ještě jeden kousek, hned v první vteřině vládne sálu opět temná nálada.“

Čert ví, na kterém serveru se ta recenze tehdy objevila, dohledat se to nedá (a pak že co se jednou objeví na webu, se s vámi táhne navždy). Z vizuálního doprovodu Jona Wozencrofta si vzpomínám jen na kašnu v podobě lví hlavy, tak se pojďme 27.1. přesvědčit do DOXu, jestli od té doby natočil nějaké nové obrázky. Na obrázku k tomuto článku vidíte jak Fennesze s kašnou v pozadí, tak sken mé deset let staré vstupenky.

Nejlepší desky roku 2013 - Savages

Během uplynulého měsíce jsem vás tu upozornil na pět výjimečných alb z minulého roku, která byla podle mě lepší než cokoliv jiného, co jsem slyšel – psal jsem o The Flaming Lips, Deerhunter, Suede, Sigur Rós a Arcade Fire. Všechno to jsou ale obecně známí veteráni, provařená jména, která si už po léta štěbetají vrabci na stromech. Relativně největšími zelenáči mezi nimi jsou Arcade Fire, kteří zatím natočili jen čtyři alba, ale i ti už dostali Grammy v té nejhlavnější kategorii.

A pak tu máme jeden debut od zbrusu nových, mladých divošek Savages. Tato londýnská čtveřice hraje post punk a já si nevzpomínám na žádné lepší post punkové album od vydání první desky Interpol. Na rozdíl od Interpol odhazují Savages stranou jakékoliv smutnění a melancholii a jdou do toho mnohem agresivněji a hlasitěji. Jejich hudba je nepřeslechnutelná a nepominutelná, a když náhodou hraje v rádiu, věřím, že i nepozorní posluchači musí najednou zbystřit a bázlivě se tázat po tom, co to probůh je.

Post punk je vždycky trochu revival, takže i Savages znějí krapet nemoderně. Myslí to ale vážně, jdou do toho na sto procent, až z nich jde trochu strach. A tím nemyslím jen zpěvačku Jehnny Beth, ale i všechny nástroje, včetně řádně ostře snímaných činelů na bicí soupravě Fay Miltonové. Jako ukázku doporučuji píseň Shut up, jednoznačně jednu z ikonických skladeb roku 2013.

Tím končí moje průběžná rubrika o nejlepších hudebních albech minulého roku a zbývá jen uvést přehled desek, které skončily těsně pod čarou. Jsou to další velice dobré desky, které jsem si užil, a které z mého pohledu vystoupily o pár schůdků nad průměrnou produkci, ale ne zase tak vysoko jako Flaming Lips, Deerhunter, Suede, Sigur Rós, Arcade Fire a Savages. Jsou to:

- The Haxan Cloak: Excavation
- Houpací koně: Everest
- My Bloody Valentine: mbv
- Nine Inch Nails: Hesitation Marks
- Queens of the Stone Age: ...like Clockwork

Nejlepší desky roku 2013 – Arcade Fire

Od Arcade Fire jsem letos dlouho předtím než celé album Reflektor znal jen dokonalý, úžasně taneční stejnojmenný singl. Pokud jste jej ještě náhodou neslyšeli, ani jste k němu neviděli působivý klip od Antona Corbijna, asi byste teď měli všeho zanechat a hned si ho pustit.

V takových případech mívám pak problém sžít se s ostatními, na první poslech méně náramnými skladbami z alba a zpočátku jsem tenhle trabl měl i s Arcade Fire. Nové album je představuje z mnoha nových pohledů, už to není jen Springsteen a rock’n’roll, a vlastně už i ten první mega-singl nastavil na Arkády reflektor z docela nového, dekadentně diskofilního úhlu (ve smyslu sedmdesátkového funky diska, ne ve smyslu DJ Bobo). V dalších skladbách je pak slyšet i blues, dub, latinskoamerická hudba i ruch pouličních karnevalů, hodně se i sampluje. Neobyčejný talent, schopnost gradace a zápal pro věc však zůstává a po několika posleších opět poznáváme své oblíbené a jedinečné Arcade Fire. Navíc která jiná skupina s francouzskými texty se dokázala proslavit? :-)

Jako další ukázku jejich nového nátěru si můžeme dát třeba Joan of Arc.

Nejlepší koncerty za minulý půlrok

Od letošního července do prosince jsem na koncerty chodil o něco více než v předchozích pololetích, proto mám teď rozhodně z čeho vybírat. Poprvé jsem letos nenavštívil žádný letní hudební festival v klasickém střihu letiště/louka/stany a mrzí mě to snad jen v případě Off Festivalu. Ze kterých tří koncertů jsem tedy tentokrát odcházel nejvíc nadšený?

1. Editors @ Lucerna Music Bar.........................93 %
2. Suede + Teleman @ Lucerna.........................91 %
3. Owen Pallett + Buke and Gase @ MeetFactory...90 %