Před dvaceti lety asi v Americe pršelo nakřivo, protože právě 14.2.1994 vyšlo druhé album kapely Pavement nazvané Crooked Rain, Crooked Rain. Deska je to velmi významná, dokonce se podle Pitchforku řadí mezi deset nejlepších alb devadesátých let, tak si o ní pojďme něco napsat.
Zřejmě se nedá prohlásit, že by tato deska zásadním způsobem změnila tvář nezávislého rocku, protože to už udělala debutová placka od Pavement dva roky předtím. Crooked Rain, Crooked Rain oproti debutu zní méně ztřeštěně, rozhodně však není slabší. Co mě osobně na ní nejvíc baví, je bezstarostná nezávazná atmosféra, v níž jsou Pavement geniální jen jakoby mimochodem, ale kdyby někde příliš ulítli, mazat to nebudou, protože konec konců o nic nejde. Celá deska je díky tomu prosluněná, odpočinková a potměšile legrační i pro posluchače. Přitom ne že by na ní chyběly prvotřídní pecky.
V první řadě jsou tu tři singly (Gold Soundz, Range Life a Cut Your Hair), které jsou podle mě všechny boží a které autory nejlépe představují jako potměšilé flinky nadané neobvyklou dávkou talentu pro melodie, humor a lehkovážné textaření. Hodně rád mám i pecku Unfair, hru na Nirvanu v době, kdy Nirvana zrovna končila, a vždycky si rád poslechnu i rozháraný začátek alba, který rozhodně nikam nespěchá. Před koncem disku většinou vypínám, protože k Hit the Plane Down jsem si nikdy cestu nenašel, a připravím se tak o zavírák Fillmore Jive, připomínající Glena Hansarda a jeho The Frames. Že i Glen rád poslouchal Pavement, není třeba dokazovat – jeden z největších hitů od Frames se jmenuje Pavement Tune.
Crooked Rain, Crooked Rain mám doma na originálním CD, ale není třeba dodávat, že ho ve sbírce nemám po celých těch dvacet let. Mimo jiné taky proto, že před dvaceti lety jsem ani nevlastnil CD přehrávač.
Keine Kommentare:
Kommentar veröffentlichen