Od Arcade Fire jsem letos dlouho předtím než celé album Reflektor znal jen dokonalý, úžasně taneční stejnojmenný singl. Pokud jste jej ještě náhodou neslyšeli, ani jste k němu neviděli působivý klip od Antona Corbijna, asi byste teď měli všeho zanechat a hned si ho pustit.
V takových případech mívám pak problém sžít se s ostatními, na první poslech méně náramnými skladbami z alba a zpočátku jsem tenhle trabl měl i s Arcade Fire. Nové album je představuje z mnoha nových pohledů, už to není jen Springsteen a rock’n’roll, a vlastně už i ten první mega-singl nastavil na Arkády reflektor z docela nového, dekadentně diskofilního úhlu (ve smyslu sedmdesátkového funky diska, ne ve smyslu DJ Bobo). V dalších skladbách je pak slyšet i blues, dub, latinskoamerická hudba i ruch pouličních karnevalů, hodně se i sampluje. Neobyčejný talent, schopnost gradace a zápal pro věc však zůstává a po několika posleších opět poznáváme své oblíbené a jedinečné Arcade Fire. Navíc která jiná skupina s francouzskými texty se dokázala proslavit? :-)
Jako další ukázku jejich nového nátěru si můžeme dát třeba Joan of Arc.
Keine Kommentare:
Kommentar veröffentlichen