Dvacet let od vydání Modern Life is Rubbish

Modern Life is Rubbish… to je nejen skvělé motto, ale i název jednoho z přelomových hudebních alb devadesátých let. Ode dne, kdy Blur vydali svou desku s parní lokomotivou na obalu, uplynulo právě dnes už celých dvacet let.

Blur měli tehdy za sebou celkem úspěšně přijaté debutové album Leisure, ale když si ho dnes poslechnete, je jasné, že svůj osobitý hudební výraz teprve hledali. Mísení rocku a taneční hudby bylo tehdy in, ale dělali to tak všichni a leckdo se pak neubránil nálepce imitátora, proto se zpěvák Damon Albarn rozhodl změnit na druhém albu zvuk a navázat na popovou hudbu zlatých šedesátých. S deskou Modern Life is Rubbish tak Blur vstoupili do éry melodického kytarového popu s texty plnými ironie a břitkého anglického humoru.

Tato „ryze britská“ éra čítá v diskografii Blur ještě mnohem známější alba Parklife a The Great Escape, ovšem i dnes dvacetiletá nahrávka Modern Life is Rubbish má co nabídnout. Začít můžeme nejlépe u hitu Sunday Sunday, v jehož klipu Blur poprvé svou maloměstskou satiru posouvají až do roviny kabaretu. (Klip k této skladbě jsem poprvé viděl teprve nedávno, jak my jsme jen v minulém století mohli žít bez Youtube?)

Deset nejhloupějších názvů hardcore / metalových kapel (sepsaných do podoby hororové povídky)

Kdo poslouchá Kabát, může se stydět jen za jejich hudbu, ale ne za jejich název. Kabát je jasně definovaný předmět, užitečný, doma ho má každý z nás a jako pojmenování pro hudební skupinu se skvěle hodí. Ale jména kapel jako „Kdysi jsem přepral medvěda,“ „Číslo dvanáct vypadá jako ty“ nebo „A tak tě pozoruji z povzdálí“? V návaznosti na svůj dávný žebříček deseti nejhloupějších názvů hudebních skupin vám dnes přináším desítku specializovanou na hardcorové a metalové kapely, jejichž název má sám o sobě vyprávěcí obsah (často se jedná o celou větu). A jak jinak je podat, než ve formě příběhu. Každý název kapely obsažený v následujícím odstavci je navíc odkazem na domovskou stránku dané formace (aby bylo vidět, že jsem si tak stupidní názvy nevymyslel).

Zabil jsem kámoše. Dobře se s ním chlastalo, ale pak se ukázalo, že to byl A Traitor Like Judas. Nejdřív jsem chtěl, aby zemřel Pulled Apart by Horses, ale pak jsem si vzpomněl, jak I Wrestled a Bear Once, a utloukl jsem ho holýma rukama. Co naděláte, Brutality Will Prevail. Ale i tak to byl kámoš, takže bylo věcí mojí cti obstarat Funeral for a Friend. Kopal jsem mu hrob uprostřed noci, hromy blesky, vichr jak hovado. Eyehategod, zaklel jsem směrem k nebesům. Vtom šlehne blesk přímo do náhrobku mýho kámoše. His Statue Falls a rovnou mně na hlavu. As I Lay Dying, všimnul jsem si, že přitom Bleed from Within. To se mi ale beztak stává Every Time I Die.

Livertek - Grinderman / Deerhunter

Tento měsíc se v Kalifornii odehrál jeden z největších hudebních festivalů na světě Coachella. Mohl by se klidně jmenovat Sophia, protože takové množství hvězd první kategorie s sebou nese plno přetěžkých okamžiků volby. Všechno najednou se vidět nedá. Představte si, že tam v pátek přijedete, už se blíží desátá hodina a vy nevíte, jestli jít pod hlavní pódium na Stone Roses a Blur nebo vedle na Grindermana, po kterém bude ještě světová premiéra aktuálního projektu Trenta Reznora How to Destroy Angels. Na dalším pódiu ve stejný čas přizvukují Jurassic 5, kteří by sami o sobě mohli být největší hvězdou českého Hip Hop Kempu, a na pódiu nazvaném Gobi jsou v plánu Foals, kteří budou hrát v hlavním čase hradeckého Rock for People. (A do toho se vám samozřejmě začínají klížit oči, protože vám už je přes třicet a na takové ponocování nejste zvyklí.) Protože Coachella už tradičně pořádá online přenosy, na Youtube najdete velkou část tamních koncertů ve výborné kvalitě. Pojďme si z té záplavy dát třeba klasické No Pussy Blues od Grindermana (kapela zde odehrála své jediné exkluzivní vystoupení po oficiálně ohlášeném "rozpadu").

Z televizních vystoupení za uplynulý měsíc nemůžu vybrat jinak než úžasné Deerhunter v pořadu Jimmyho Fallona. Jejich nový noisový singl Monomania je na stejně nebeské úrovni jako jejich kompletní produkce za posledních šest let, přičemž tentokrát svůj typicky snivý/sjetý sound směřují víc k Rolling Stones a The Strokes. Navíc, co ta paruka? A je to vůbec paruka, proboha? Už kvůli ní to stojí za puštění.

Jaro už je konečně tady, a tak nás Eleanor Friedberger v pravý čas varuje před zíráním přímo do slunce

Na Eleanor ovšem zírat můžete, protože právě natočila nový klip k písničce Stare at the Sun. Je zvláštní, kolik bizarností a nahoty člověk vidí, když se na internetu probírá novými videoklipy (Flaming Lips, The Knife, Shining). Eleanor Friedberger, známá také ze sourozeneckého dua Fiery Furnaces, však z této řady  vybočuje jednoduchým, jarně laděným klipem plném huňatých bobtailů, nemoderních svetrů, zadní projekce a samozřejmě i radostného povalování na slunci. Text je navíc překládán do znakové řeči, takže se varování "try not to stare at the sun" dostane opravdu ke každému.

Vedlejší účinky účinkují jako svižný thriller i jako psychologický film

Sdílený skupinový zážitek zůstává jedním z hlavních důvodů, proč je lepší jít do kina než sedět doma u televize. Asi jako když všem padesáti divákům v kině Mat zatrne v jeden velký okamžik překvapení a znechucení zároveň. Samozřejmě vám neprozradím, o čem daný moment v novém filmu Vedlejší účinky je, abyste ho taky nečekali. Nečekat ho můžete v osmnácté minutě, když se hlavní mužský hrdina chce projet na koni... (Nebojte, jen si dělám legraci. Ve skutečnosti je tenhle spoiler z filmu Bílá stuha.)

Americký snímek Vedlejší účinky potěší příznivce filmů z psychologického a psychiatrického prostředí (od Přeletu nad kukaččím hnízdem po Nebezpečnou metodu). Hlavní hrdinka, mladá newyorská designérka, se nenachází v úplně ideální životní situaci, a jak se postupně dozvídáme, už předtím byla se svou psychikou na štíru. Vyhledá tedy psychologa, který jí na její deprese předepíše léky, pak ještě jiné léky a k tomu i trochu nové experimentální medicíny. A když se do toho připlete zákon, nemůžeme si už být jisti, kdo je tady nemocný, kdo je svině a kdo za co může. To vše samozřejmě (odehrává se to přece v New Yorku) v kulisách nákladných korporátních banketů a farmaceutického lobbingu.

Otazníky o duševním stavu postav u nás podporuje i subjektivně vedená kamera, jež častokrát během záběru přeostřuje nebo čeká, až se herec přiblíží do správné vzdálenosti. Steven Soderbergh výborně kočíruje tempo filmu, které se postupně rozjíždí z plíživě zádumčivého začátku až do hektického finále, kdy už jde o bytí a nebytí všech výraznějších postav. Rooney Mara je v roli duševně rozhozené holky z kanceláře velmi dobrá (a skoro se blíží výkonu Kirsten Dunst v Melancholii), standardně kvalitní je i Jude Law jako její psycholog. I díky nim jsou Vedlejší účinky nadprůměrnou žánrovkou plnou dramatických zvratů a utajených skutečností k rozplétání.

Livertek – Chelsea Light Moving / Sigur Rós / Portishead

V rubrice Livertek, neboli “live čtvrtek,” vám pravidelně představuji nejzajímavější koncertní záznamy, které mě zaujaly při brouzdání internetem. Odteď tomu tak bude každý poslední čtvrtek v měsíci.

Chelsea Light Moving nejsou žádní nováčci. Post-pubertální noise-punkové valy u nich hraje Thurston Moore, díky jehož hudbě je svět lepším místem k žití už od začátku osmdesátých let. Před časem se Thurston po více než čtvrt století rozešel se svou kapelou Sonic Youth a se svou manželkou Kim Gordon a jeho nová formace mu pomáhá nalézt cestu do časů rozbouřeného mládí. Zpětná vazba na jeho kytaře je ve skladbě Alighted opravdu gigantická, určitě to dokoukejte až do konce. Asi pochopíte mé překvapení, když jsem vloni očekával první koncert Thurstona Moorea ve svém životě jako poklidnou prezentaci jeho novějšího snivého materiálu a místo toho nastalo takovéhle peklo… UPDATE 01/04: Ještě šťavnatější je právě zveřejněný záznam vystoupení Chelsea Light Moving z festivalu SXSW. Hrají tam mimo jiné i Alighted, ale stojí to za to od začátku do konce.

Zatímco Sonic Youth jsem za doby jejich existence vždycky propásnul, v případě islandských Sigur Rós se můžu pyšnit tím, že jsem viděl už jejich první koncert v pražském Paláci Akropolis před dvanácti lety. Nová skladba Kveikur uvedená nedávno v televizní premiéře v pořadu Jimmyho Fallona je méně éterická než jejich skladby z přelomu století a méně veselá než jejich album Med Sud í Eyrum Vid Spilum Endalaust (pamatujte, jsou z Islandu, takže jejich tvorba nemůže mít normální názvy). Přesto jde podle mého názoru o vykročení správným směrem a zejména jejich práce s perkusemi je v tomto kousku neodolatelná.

A protože byl tento měsíc ohlášen první český koncert mých dlouholetých hrdinů Portishead, dovolím si tentokrát poskytnout vám kromě žhavých novinek i jeden odkaz na retro-skladbu. Pro mnoho lidí mé generace se nejdůležitější formativní koncertní nahrávkou stala Nirvana MTV Unplugged in New York. Mým nejoblíbenějším koncertem v době dospívání byl jiný newyorský záznam, a sice právě koncert Portishead. Depresivní zpěvačka, scratchování, symfonické těleso, v tomhle koncertu je prostě všechno. Dokonce si vzpomínám, že jsem tehdy na desku od Portishead napsal recenzi jako slohové cvičení ve škole (a už tenkrát jsem se potýkal s popisem metaforických textů, zvlášť složených v jiném jazyce). Kompletní záznam tohoto legendárního koncertu, který jsem slyšel už nesčetněkrát, je na Youtube k vidění zde a já z něj pro vás vybírám svou nejoblíbenější píseň Only You.

House of Cards: Kevin Spacey rozehrává vysokou hru v novém politickém seriálu

Významný politik v americkém Kongresu Francis Underwood (Kevin Spacey), který právě dotáhl do cíle vítěznou prezidentskou kampaň, se dozvídá, že nedostane slíbené místo v nové vládě. Začíná osnovat plán na krutou pomstu.

I v seriálové tvorbě se časy mění. Zatímco kdysi celá rodina netrpělivě odpočítávala dny, hodiny a minuty do okamžiku, než se Jiřina Švorcová znovu na obrazovce objeví za pultem, nový seriál House of Cards (Domek z karet) je dostupný kdykoliv a kdekoliv. Byl natočen exkluzivně pro placenou internetovou službu Netflix, všechny díly byly zveřejněny najednou a režijního dohledu nad Kevinem Spaceym se ujal neméně hvězdný David Fincher.

Lidé ve Fincherových dílech bývají z trochu jiného těsta než já a vy a také kongresman Underwood je krutou šelmou odhodlaně běžící za svým cílem. Podobně jako Mark Zuckerberg z filmu The Social Network, Tyler Durden z Klubu rváčů nebo Lisbeth Salanderová z Mužů, kteří nenávidí ženy, i Underwood je natolik odevzdán své práci, že ani ve volném čase nevytváří žádné vztahy kromě těch, které mu pomohou v kariéře. Na rozdíl od tří výše zmíněných psychopatů je Underwood ženatý, ovšem rozhovory s jeho manželkou připomínají spíš válečnou poradu nebo motivační proslov kouče před sportovním utkáním.

Kevin Spacey se už několikrát v roli tvrdých a trochu nenormálních profesionálů osvědčil a i tentokrát mu role padne jako ulitá. Když zrovna neřve na podřízené nebo nechodí na utajené schůzky, najde si čas i na nenápadný odkaz na svou nedávnou roli v Šéfech na zabití nebo na pronášení sarkastických hlášek směrem k divákům (“Power is a lot like real estate. It’s all about location, location, location“).

První díl Domku z karet, který jsem zatím viděl, dopadl velice dobře. Zatím v něm ještě nebyly vidět žádné karety ani jiné želvy, ale věřím, že to ještě přijde :-) Některé aspekty americké politické praxe nebudou českým divákům úplně srozumitelné, přesto je i tak možné si nové Fincherovo dílo užít. Z mého osobního pohledu si ještě musím rozmyslet, jestli chci trávit čas sledováním osudů někoho tak zvráceného jako Francis Underwood, ale všem milovníkům politických dramat mohu tento seriál jen doporučit. 

Citát týdne – Pitchfork recenzuje novou desku Davida Bowieho

"This is what happens to rock stars, right? They age, they wither, and they eventually play 30-year-old songs to 50-year-old people who are doing their best to avoid nostalgia's bittersweet aftertaste while nursing an $11 Bud in the back of a basketball arena. Bowie could've gone that route. He didn't" - Ryan Dombal, Pitchfork

Jen krátká ukázka ze zatím nejlepší hudební recenze, kterou jsem letos četl – najdete ji na tomto odkazu. Autor tu erudovaně a poutavě shrnuje Bowieho hudební dráhu a velmi přesně vystihuje, čím byl David Bowie vždy výjimečný a jak se tato výjimečnost odráží ještě dnes.

Byl Steve Jobs šťastný?

Newton College, vysoká škola managementu a psychologie, přišla s ohromujícím reklamním sloganem: “Byl Steve Jobs šťastný?” Vidět ho, spolu s podobnými kryptickými sděleními od Newton College, můžete například ve vestibulech metra. Demencí svého sloganu se Newtonům podařilo předčit jinou soukromou školu hlásající “Neruda není váš soused.”

Pomineme nyní, že vysoká škola, která si v minulosti na svůj billboard stejně bezdůvodně dala i Václava Klause, nyní zneužívá dobrého jména zakladatele firmy Apple Stevea Jobse. Tentokrát je jejich sdělení natolik off-topic, že si můžeme domyslet několik různých možností, co tím asi chtěli říct.

- Newton College má velice pokročilý výzkumný program, podařilo se jim sestavit počítačovou simulaci Stevea Jobse, jehož pomocí zkoumají motivy jeho podnikatelské kariéry. Již brzy se svět z výsledků tohoto výzkumu dočká odpovědi na otázku, která trápí snad každého z nás: “Byl Steve Jobs šťastný?”

- Newton College do svých učeben a studoven nakoupilo mnoho počítačů značky Apple. Pokud náhodou nebyl Steve Jobs za svého života šťastný, budou mít aspoň radost jeho dědicové, protože cena akcií Applu díky této obrovské zakázce stoupá. Zároveň tato zakázka ospravedlňuje jinak jistě neoprávněné použití Jobsova jména v této reklamě.

- Newton College z vás udělá takového podnikatelského génia, jakým byl Steve Jobs, a díky tomu pak budete šťastní.

Třetí, zřejmě nejpravděpodobnější varianta počítá s tím, že hyperinteligentní lidé úspěšní ve svém oboru jsou automaticky také velice šťastní. Nemusí to tak být pokaždé. Jak řekl Ernest Hemingway, “štěstí je u inteligentních lidí tím nejzřídkavějším jevem, který znám.” Ještě více přehnaná je však představa, že nějaká škola dokáže každý rok vychovat stovky nových Jobsů. Vždy to budou z 99 % spíše jen lidé, kteří si o sobě myslí, že jsou Steve Jobs, což je obrovský rozdíl.

Citát týdne - Babovřesky

„Troškova sociologická sonda do života zdánlivě malebné jihočeské vesnice navazuje v mnohém na uznávané satirické majstrštyky jako Slunce, seno, erotika a Kameňák 3. Ještě je ovšem překonává touto mistrně odpozorovanou analýzou dysfunkčních mezilidských vztahů na českém venkově, které byly nejprve poznamenány nespravedlivým terorem kolektivizace, aby se po revoluci díky globalizaci, zemědělskému diktátu Evropy a přesunu obyvatel do měst ztratila zcela vazba vesničanů k selským tradicím a morálním hodnotám předků.

Bravurní nápad s falešnými závěrečnými titulky čtvrt hodiny před koncem nebo přepjatý happyend, který se podle všeho odehrává pouze v hlavách hlavních hrdinů, řadí Trošku mezi narativní experimentátory typu Charlieho Kaufmana“ – Jan Gregor, Aktuálně.cz