Nejlepší koncert tohoto pololetí – Thurston Moore

Během tohoto půlroku jsem šel na devět hudebních akcí, což je méně než obvykle, ale stále by bylo z čeho sestavovat žebříček. Ovšem tentokrát jsem náhodou většinu koncertů ohodnotil ve velmi úzkém rozmezí 77% - 81% (Off Festival, Jahodový Jam, Yob, First Aid Kit, Liars), proto mezi nimi nebudu dále rozlišovat a tentokrát zveřejním jen první místo, které je všechny převyšuje.

Koncert Thurstona Moorea a jeho kapely v malé Lucerně jsem si užil z třetí řady, s fantastickým zvukem. Jak jsem tak na jednoho z mých hudebních hrdinů zíral, připadal jsem si, jako by se mi splnil dlouholetý sen (i když už jsem jej předtím viděl vystupovat, možná i s lepším materiálem, právě na jedné z minulých edic Off Festivalu). Každopádně u vytržení jsem byl, a jak to teprve musel prožívat kluk stojící těsně u pódia, jemuž Thurston brnkal přímo před obličejem?!

Na fotkách z koncertu znovu vidím vrásky v Thurstonově obličeji a podvědomě si jeho vystoupení řadím spíš do kategorie umírněných vzpomínkových show pro pamětníky (Bob Dylan, Chris Rea, Paul Simon). Hráčské výkony celé kapely ale byly výborné, došlo i na pár divočejších kusů a navíc jsem od Thurstonova kytaristy po koncertě získal autogram, takže jsem odcházel velice spokojený.

Skladba zdarma od německých hračičků Brandt Brauer Frick

Druhý ročník hudebního festivalu Spectaculare začne za necelý měsíc, většina z jeho programu se odehraje v Paláci Akropolis. Protože ani tentokrát není v prodeji permanentka pokrývající všechna vystoupení a protože se festival roztáhl na více než dva týdny, uchýlím se (podobně jako všichni ostatní hudební fanoušci) k tomu, že si z programu vyberu jen pár nejlákavějších kousků.

Pro mě je tentokrát největším lákadlem festivalu Spectaculare německá trojice Brandt Brauer Frick. Základem jejich zvuku je eklektické, organické a každému více méně přístupné techno. V té nejorganičtější, až do parodie vyhnané podobě je zachycuje starší, ale velmi vtipný videoklip ke skladbě Bop.

Dnes je ale Štědrý den, a to sem vždycky dávám odkazy na hudbu ke stažení zdarma, proto tu je i jejich výborný nový remix pro Le Very. Z tohoto okna se skladba dá přehrávat, ale i stáhnout v bezztrátovém formátu (po stisknutí ikony se šipkou umístěné v pravém horním rohu okna).

Lovu zdar! - filmová recenze

Český dokument Lovu zdar! nabízí divákům podobně škodolibou zálibu, jako už tolik dokumentů předtím. Protentokrát filmaři nasadili psí hlavu (a poté i srnčí, zebří a hroší) třem lovcům divoké zvěře.

Ve filmu postupně sledujeme osudy tří pečlivě vybraných mužů oděných do kamizolky zelené. Jeden byl za svůj přínos české myslivosti vyznamenán ministrem, skládá o zeleném řemeslu lyrické básně a pořádá celonárodní šampionáty v imitaci zvířecího troubení. Ten druhý je vesnickým farářem a před mší neopomene svému shromáždění vyjmenovat, kolik zvířat v poslední době usmrtil, ostatně někdy bývají zvířecí zdechliny i přímo při mši přítomny. Třetí lovec je občanským povoláním zubař, ovšem jeho celoživotní zálibou je africké safari a pořizování amatérských videozáznamů ze svých subsaharských výprav. Jeho dům posetý vycpanou zvěří je jakýmsi mrtvým zoo, po němž provádí školní třídy.

Humor a pozorování přes brýle sarkasmu v českém dokumentu frčí. Ve snímku Show! jsme se smáli manažerovi dívčí hudební skupiny, v Dělnících bulváru šéfredaktorovi novinového plátku, v nedávné České pivní válce zase nezdolnému protestantovi proti globalizaci v oboru pěnivého moku. Základem úspěchu v žánru, kdy se lidé s dostatečným množstvím peněz a času na to, aby chodili do kina dokonce i na dokumenty, smějí nižším bytostem, je výběr dostatečně bizarních objektů. To se v případě Lovu zdar! povedlo, stejně tak zdařilá je práce s kamerou a střihem, jež napomáhá vykreslovat absurditu existence všech tří aktérů. Dojde i na několik naturalistických záběrů rozřezávání a vyvrhování ulovené zvěře, které nás na jednu stranu ještě více vzdalují od portrétovaných postav a jejich pěkného koníčku, na druhou stranu nám ale připomínají, že lovci jsou tu i kvůli nám. Zastřelené zvíře pak někdo z nás najde na talíři.

Mladému režisérovi Jaroslavu Kratochvílovi se povedlo natočit a sestříhat snímek, který nenudí ani na chvilku, a dokonce se mu podařilo se celkem elegantně vypořádat s jednou z nejhorších situací, které se filmaři mohou stát (zkuste si domyslet). Lovu zdar! je jedním z nejlepších domácích dokumentů posledních let.

Výstava o obalech překonává svůj potenciál

Řekněme si to bez obalu, od výstavy na téma obaly a recyklace bychom všichni čekali tolik zábavy jako od sobotní noci v Prudérově (jak by řekli v Červeném trpaslíku). Snad i proto mě tolik překvapila expozice nazvaná Od věku sloužím člověku, kterou můžete ještě do konce tohoto roku stihnout v Národním zemědělském muzeu na Letné. Architektonická a výtvarná stránka výstavy je na místní poměry na velmi vysoké úrovni, a tak jsem na místě strávil téměř hodinu a objevoval další a další nápady, které na nás autoři nachystali. Expozice je poučná, ovšem málokdo by se s ní chtěl zabývat do detailu, kdyby nebyla zpracována tak hravou a vynalézavou formou.

Výborné dvojalbum od Mouse on Mars a houfu jejich kamarádů

Německá elektronická dvojice Mouse on Mars je na scéně 21 let a já si už jen matně vybavuju, jak jsem na přelomu století sledoval na satelitní stanici Viva Zwei záznam jejich koncertu. Jejich nová deska 21 Again je plná skladeb vytvořených ve spolupráci se zvučnými jmény na elektronické scéně je pro mě jedním z nejlepších kolaborativních alb, které jsem kdy slyšel.

Na jednu stranu je nahrávka ohromně pestrá a každý host do své skladby přináší něco ze svého hudebního zázemí, ať už se jedná o funk, disco, minimalismus, world music nebo dubstep. Na druhou stranu je neuvěřitelné sledovat, jak Mouse on Mars do každé skladby vnášejí jednotící prvek analogu, invence a nepravidelnosti. Zřejmě opravdu šlo o plnohodnotné spolupráce a snahu navzájem se obohatit. Jako ukázku doporučuji například skladbu tvořenou spolu s Machinedrumem, jinak se na desce najdeme i Tortoise, Atom TM, Modeselektor, Funkstörung nebo Laetitii Sadier.

Hovadnosti, komentáře aneb reportérský humor po americku

Nedávno jsem s potěšením zjistil, že americká internetová komediální stanice Adult Swim se pustila do série humorných reportáží. Podobně jako The Onion se i Adult Swim zaměřuje na kontroverzní, přesto naprosto fiktivní případy a své klipy vždy prošpikuje řadou famózních hlášek. Jejich reportéři jsou nekompetentní, neprofesionální a většinou ani neposlouchají své respondenty. Sérii Newsreaders doporučuji začít sledovat od mého nejoblíbenějšího dílu Hedge Fun, který pojednává o "nejmladším, nejstarším a jediném" trilionáři na světě.

Mapy ke hvězdám - exkluzivní recenze

Nový snímek Davida Cronenberga nás zavede do temného zákulisí Hollywoodu. Na plátně sledujeme bizarní svět slávy, krásy, drog a duševních chorob v podání režiséra, který má zvlášť dobré oko pro vystižení nenormálních postav. Mezi ústředními figurami najdeme protivnou dětskou hvězdu navrátivší se z odvykací kůry, zoufalou přestárlou herečku prahnoucí po tom, zahrát si ve filmu svou matku, či schizofrenní dívku se zálibou ve žhářství, francouzské poezii a prášcích na předpis. Tady je upoutávka.

Tento film pro vás bude úžasně fungovat, pokud jste připraveni bavit se tím, jak zvrácené věci jednotlivé postavy dělají a říkají. Nový Cronenberg mě tak těšil po celou délku filmu mnohem lépe než v jeho předchozím díle Cosmopolis. To jsem nedokázal dokoukat, i přestože se mi jeho knižní předloha celkem líbila. Černého humoru je v Mapách ke hvězdám dostatek pro ty, kdo jej chtějí vnímat.

Snímek bohužel neobstojí v nevyhnutelném srovnání s jiným částečně mysteriózním dramatem o špíně Hollywoodu, tedy s Lynchovým Mulholland Drive. Ač by se to před lety po první projekci Mulholland Drive zdálo dost nepravděpodobné, jeho základní příběh dává vcelku jasný smysl a je rozhodně nosnější než v případě Map ke hvězdám. Čím víc se blížíme k rozuzlení příběhu, jednotlivé postavy se přestávají chovat v souladu se svými (byť zvrácenými) povahami a jednají spíš jen v souladu s tím, kolik opovržení k ním cítí autor. Naštěstí je ztvárňuje výborný ansámbl známých herců v čele s úžasně rozloženou Julianne Moore a odhodlanou divnodívkou Miou Wasikowskou.

Mapy ke hvězdám mají v českých kinech premiéru 30. října a film Frank, který jsem tu recenzoval minule, přijde do kin 6. listopadu.

Werich a Voskovec v současné podobě aneb Check it out, hej rup, motherfucker!

Poněkud se zpožděním se ke mně dostal pokus tvrdých kytarových kapel předělat písně Osvobozeného divadla po svém. Projektu nazvaného Hudba stoprocentních mužů se zúčastnili např. Cocotte Minute, Fourth Face nebo Post-It.

Jak asi sami dokážete odhadnout, když se tak málo hudebního talentu srazí s materiálem, který je tak jasně neoddělitelný od svých původních tvůrců a původní doby, nebude nouze o momenty, kdy vám z toho hlava půjde kolem. Řízci s kytarami stále tlačí své riffy jak ze skateparku, chlápci za škopky do toho občas pořádně třískají, místy padne bokem i nějaká ta hláška v angličtině, jenom texty jsou najednou o Goliáši a Davidovi, Ezopovi, ministrovi Edenovi a babičce Mary. Pojďme si poslechnout, jak se se svým kusem od Wericha, Voskovce a Ježka popasovali Scream of the Lambs.

Frank - exkluzivní recenze

Po čase vám tu opět můžu nabídnout filmovou recenzi na dílko, které jsem zhlédl daleko před jeho plánovanou kinopremiérou (viděl jsem ho na zakončovací projekci Fresh Film Festu). Nová komedie s Michaelem Fassbenderem a Maggie Gyllenhaal je nazvaná podle jednoho z nejdivnějších zpěváků v historii hudebních filmů. Jmenuje se prostě a jasně Frank a ještě ho nikdo neviděl bez obří papundeklové hlavy připomínající Igráčka. Do jeho kapely se více méně náhodou dostane mladý zrzek Jon (hraje ho Domhnall Gleeson), který sní o slávě a reflektorech ramp. Za pomoci sociálních sítí se snaží dokopat skupinu k tomu, aby ji někdo začal poslouchat. Tady je upoutávka k filmu.

Tento velmi povedený snímek skýtá podobně snivou atmosféru jako dílka Wese Andersona nebo jako krátkometrážní film Spikea Jonze I’m Here (který najdete celý na tomto odkazu). Jemná absurdita situací, v nichž se hrdinové ocitají, číhá za každým rohem, zvlášť pokud si uvědomíte, že chlap s umělou obří hlavou je vnímán jako charismatický vůdce, který každého v kapele strhne svou jasnou vizí. Díky tomu je tato bláznivá komedie na hony vzdálena tomu, aby v ní tak jako v Kameňáku vtipy vulgárně pleskaly jako mokré tenisáky o zeď. Frank připomíná spíš barevné klubko vlny kutálející se ze schodů – kromě veselí ve vás vzbudí i primární, těžko potlačitelné dojetí nad svou křehkostí a naivitou, která nemá nic společného s opravdovým pragmatickým světem.

Tento film dokonce ani nepopisuje typickou cestu ke slávě, jak to v podobných snímcích bývá. Ač hlavní hrdina Jon působí jako sympaťák a typický indie loser po vzoru Scotta Pilgrima, se svou chorobnou touhou po slávě přichází jako zjevný hudební antitalent k hotové kapele, která se všemi prostředky snaží slávě předejít. Okolnosti tak získávají (pro diváky, kteří to chtějí vnímat) negativní podtón.

Je zřejmé, že si film nejvíc užijí právě lidé, kteří mají nějaký vztah k populární hudbě. Jednak znají zaběhnuté schéma filmů o nezávislých kapelách a jejich růstu, jednak si v tomto snímku všimnou narážek, které ostatním uniknou (např. když Jon označí spoluhráčku Claru za „jejich osobního Syda Barretta“). Konec konců, i celou tu koncepci s papundeklovou hlavou můžeme brát jako spiklenecké mrknutí směrem k jedné z největších současných nezávislých kapel, která je na nejnovějším turné také začala nosit.

PS: Recenzi tu dnes máme namísto pravidelné rubriky Livertek, která tímto končí. Žádný nový hudební záznam, který jsem viděl, tu nemůžu doporučit a i před měsícem jsem si musel vypomoci kouskem z archivu.

Známe nominace na Nejkrásnější nádraží roku

Mezi letošními nominovanými na titul Nejkrásnější nádraží roku nalezneme Čunín, Holostřevy, Hovězí a Hrob. Na tomto odkazu si můžete prohlédnout snímky, s nimiž se tato nádraží uchází o prestižní ocenění.