Frank - exkluzivní recenze

Po čase vám tu opět můžu nabídnout filmovou recenzi na dílko, které jsem zhlédl daleko před jeho plánovanou kinopremiérou (viděl jsem ho na zakončovací projekci Fresh Film Festu). Nová komedie s Michaelem Fassbenderem a Maggie Gyllenhaal je nazvaná podle jednoho z nejdivnějších zpěváků v historii hudebních filmů. Jmenuje se prostě a jasně Frank a ještě ho nikdo neviděl bez obří papundeklové hlavy připomínající Igráčka. Do jeho kapely se více méně náhodou dostane mladý zrzek Jon (hraje ho Domhnall Gleeson), který sní o slávě a reflektorech ramp. Za pomoci sociálních sítí se snaží dokopat skupinu k tomu, aby ji někdo začal poslouchat. Tady je upoutávka k filmu.

Tento velmi povedený snímek skýtá podobně snivou atmosféru jako dílka Wese Andersona nebo jako krátkometrážní film Spikea Jonze I’m Here (který najdete celý na tomto odkazu). Jemná absurdita situací, v nichž se hrdinové ocitají, číhá za každým rohem, zvlášť pokud si uvědomíte, že chlap s umělou obří hlavou je vnímán jako charismatický vůdce, který každého v kapele strhne svou jasnou vizí. Díky tomu je tato bláznivá komedie na hony vzdálena tomu, aby v ní tak jako v Kameňáku vtipy vulgárně pleskaly jako mokré tenisáky o zeď. Frank připomíná spíš barevné klubko vlny kutálející se ze schodů – kromě veselí ve vás vzbudí i primární, těžko potlačitelné dojetí nad svou křehkostí a naivitou, která nemá nic společného s opravdovým pragmatickým světem.

Tento film dokonce ani nepopisuje typickou cestu ke slávě, jak to v podobných snímcích bývá. Ač hlavní hrdina Jon působí jako sympaťák a typický indie loser po vzoru Scotta Pilgrima, se svou chorobnou touhou po slávě přichází jako zjevný hudební antitalent k hotové kapele, která se všemi prostředky snaží slávě předejít. Okolnosti tak získávají (pro diváky, kteří to chtějí vnímat) negativní podtón.

Je zřejmé, že si film nejvíc užijí právě lidé, kteří mají nějaký vztah k populární hudbě. Jednak znají zaběhnuté schéma filmů o nezávislých kapelách a jejich růstu, jednak si v tomto snímku všimnou narážek, které ostatním uniknou (např. když Jon označí spoluhráčku Claru za „jejich osobního Syda Barretta“). Konec konců, i celou tu koncepci s papundeklovou hlavou můžeme brát jako spiklenecké mrknutí směrem k jedné z největších současných nezávislých kapel, která je na nejnovějším turné také začala nosit.

PS: Recenzi tu dnes máme namísto pravidelné rubriky Livertek, která tímto končí. Žádný nový hudební záznam, který jsem viděl, tu nemůžu doporučit a i před měsícem jsem si musel vypomoci kouskem z archivu.

Známe nominace na Nejkrásnější nádraží roku

Mezi letošními nominovanými na titul Nejkrásnější nádraží roku nalezneme Čunín, Holostřevy, Hovězí a Hrob. Na tomto odkazu si můžete prohlédnout snímky, s nimiž se tato nádraží uchází o prestižní ocenění.

Bude nám s novým albem od Earth do zpěvu?

 

V současné době si vedle Liars, o nichž jsem tu psal minule, hodně užívám také temnou mystiku v podání Om a Earth. Album God is Good od prvně jmenované formace je stále stejně dobré, jako když jsem tu o něm psal před čtyřmi roky, zatímco Earth právě vydali novou těžcehrající desku, která opět srší elektřinou jak vedení vysokého napětí.

Obal nové desky Earth nazvané Primitive and Deadly je dobře padnoucí, i když pravda příliš návodnou metaforou pro to, co tentokrát uslyšíme. Kameny, skály, temnota a doprostřed toho někdo nalepil ženštinu. Po mnoha letech tak uprostřed zádumčivého valivého a donedávna čistě instrumentálního stoner/sludge rocku uslyšíme ženský hlas (a v dalších písních také mužský hlas).

Bohužel oba přizvaní zpěváci mají zjevný problém zaplnit hotové skladby něčím smysluplným. Mark Lanegan se za každou cenu pokouší uštrykovat na monumentální hudbu podobně dechberoucí text, a tak je to samé revelation a exaltation. Očividně mu dochází nápady už po pár minutách. U zpěvačky Rabii Qazi mně osobně nesedí její šedesátkový trans, jako kdyby ji posedl duch Jima Morrissona, ovšem musím spolu s ostatními pozorovateli přiznat, že se svého úkolu zhostila o něco lépe než Lanegan. Přesto budu od Earth i nadále raději poslouchat jejich instrumentálky, proto pro vás z jejich nové desky k poslechu vybírám skladbu Even Hell has its Heroes.

Prolhaní krasavci vystoupí příští měsíc v Roxy

Poslední dobou jsem našel notné zalíbení v letošní desce amerických Liars nazvané Mess. Tato původně rocková formace se nyní již plně přesunula na pole ledově chladného odlidštěného EBM a musím říct, že jim ty dekadentní hrátky se syntezátory jsou velice dobře. Místy mi sice jejich koncept okatě připomíná Radiohead, kteří prošli podobným vývojem od kytar k mašinkám, ale samozřejmě jsem rád za každou kapelu, která pracuje s jasnou vizí. Kapelu Liars uvidíme 21. října v Roxy a nejlepší pozvánkou na tento koncert je právě album Mess, které můžeme poslouchat na tomto odkazu na Youtube.

Mimochodem, stejně jako před rokem to vypadá, že v říjnu nás kromě Liars čekají i mnohé další lákavé koncerty. Tady je pro pořádek pár těch nejžhavějších:

- 2. října – First Aid Kit – Palác Akropolis
- 4. října – FM Belfast – Meet Factory
- 6. října – DJ Krush – Lucerna Music Bar
- 20. října – Swans – Lucerna Music Bar
- 21. října – Liars – Roxy
- 30. října – Thurston Moore – Lucerna Music Bar

Bontonland hlásí náhlý obrat v chování zákazníků – někdo přišel do obchodu a koupil si pár cédéček

Na špici české prodejní hitparády IFPI se právě usídlilo koncertní album Rolling Stones z roku 1995. Jak k tomu uvádí E15, tato hitparáda se sestavuje podle prodejů v síti Bontonland. Pokud jste někdy prošli kolem pobočky Bontonlandu v některém obchodním centru, asi víte, že bývá tak prázdná jako na fotografii nad tímto příspěvkem, a pokud jste zašli dovnitř, pak jste (po vypnutí alarmu spuštěném nečekaným pohybem v této obchodní jednotce) zjistili, že podstatnou část sortimentu tvoří předražená trička a hrnky s logy kapel. Navíc v Bontonlandu prý nyní neprobíhala žádná cenová akce, která by zvýhodnila pavučinami opředenou nahrávku pavučinami opředených Rolling Stones před ostatními disky.

Je proto pravděpodobné, že nějaký korporátní klient (říkejme mu třeba Škodafone) poslal sekretářku do Bontonlandu, aby koupila padesát stejných cédéček jako dárek pro zaměstnance nebo zákazníky. Třeba Rolling Stones. Příště přijde někdo z Nestléver a vybere pro své lidi Genesis. Nebo zvolí třeba Autechre a rázem se z hitparády dozvíme, že Češi teď nejčastěji kupují abstraktní techno. Pryč jsou doby, kdy hitparády něco znamenaly a kdy umístění na prvním místě mohlo být vnímáno jako prestižní.

Livertek - Deerhunter

Prestižní hudební server Pitchfork před týdnem jmenoval album Halcyon Digest od kapely Deerhunter třetí nejlepší deskou, která zatím vyšla v této dekádě. Když napíšu, že mě to překvapilo, je to spíš tím, že se opravdu výborná nahrávka objevila v žebříčku plném irelevantních a přeceněných konin (Grimes, Bon Iver, Kendrick Lamar, Frank Ocean, Tame Impala).

Z mého pohledu si Deerhunter drží stabilně vysokou úroveň na všech svých albech a i to loňské podle mě bylo špičkové. Přesto musím uznat, že právě na desce Halcyon Digest se jelením chlapcům povedlo nejvíce hitových zásahů přímo do černého, navíc se zde krásně ukazuje jejich stylový záběr a jejich unikátní posunutý pohled na retro.

Pojďme si dnes připomenout výborné vystoupení Deerhunter v pořadu Interface, v němž zaznělo pět skladeb právě z alba Halcyon Digest. Na rozjezd uslyšíme písně Desire Lines a Fountain Stairs v podání oknírovaného Locketta Pundta, zbývajících kousků se ujal Bradford Cox. Oba hoši působí velmi staticky, skoro jako by na pódiu byli přišpendleni jako motýli, až by se člověk divil, proč jsou Deerhunter označováni za rockovou kapelu. Přesto se jim v kontrastu k obrazové chudosti záznamu daří podávat soustředěné instrumentální výkony a přidávat do písní vyhrávky, které posouvají skvělý materiál do ještě kouzelnějších psychedelických dálav.

Nová skladba od Deafheaven zdarma pro každého z vás

Američtí tvrdí hoši a oblíbenci většiny čtenářů mého blogu Deafheaven pro nás nahráli nový námel, samozřejmě naprosto rozpoznatelný od všech jejich předchozích rozpustilých písniček. Skladba se jmenuje From the Kettle onto the Coil a já jsem ji v živém podání slyšel již na letošním Off Festivalu. Oficiálně však vyšla až dnes, a to v rámci série virtuálních singlů pod hlavičkou Adult Swim (obrázek nad tímto příspěvkem je jakoby obalem k tomuto singlu). Stáhnout si to můžete z tohoto odkazu, ovšem varování je nasnadě – tvorba Deafheaven je hustší než poctivá domácí bramboračka.

Monty Python živě - Tentokrát už španělskou inkvizici čekají úplně všichni

Projekci jedné z repríz velkolepé londýnské estrády „Monty Python Live (mostly)“ jsem přestál ve stavu neustálého dojetí. Dojímal jsem se nad tím, že členové skupiny Monty Python ještě žijí (převážně, však víme), že jejich scénky bývaly tak geniální a že už v nás a kolem nás uběhlo tolik času od doby, kdy jsem je sledoval na ČT2 a nahrával si je na video.

Jednotlivé scénky v letošní přehlídce nejslavnějších pythonovských kusů byly lehce aktualizované, i když většinou do textu přibyly jen anekdoty čtvrté cenové kategorie. Ale když John Cleese v průběhu své nekonečné tirády nad mrtvým papouškem zahlásil, že se nebohý pták „odebral za doktorem Chapmanem,“ dojal jsem se ještě o kousek víc než celou tu dobu předtím. Při pohledu na vetchost jednotlivých aktérů jsem si v sále připadal trochu jako na benefici Květy Fialové, navíc kdybych musel platit za vstupenky přímo do londýnské O2 Areny, asi by mě nepotěšilo, jak velká část stopáže je vycpána projekcemi z původních epizod Monty Pythona a kuplety, které v těchto epizodách nikdy nebyly tak důležité jako mluvené slovo.

Přesto šlo o typ zážitku, jaký si z kina jen tak neodnesete (směs pohnutí a pobavení s lehkým odérem vyvanulosti). Takže znovu za pět let?

Livertek – Mark Lanegan

Pro tento měsíc si místo v mé pravidelné rubrice Livertek nejvíc zaslouží majitel osudového chrapláku Mark Lanegan. V této nahrávce ze studia stanice KEXP se nám Mark představí jen se skromným doprovodem a v brýlích, díky nimž vypadá mnohem méně jako Hellboy a více jako prog-metalista, který se chystá hostovat na vysoké škole s přednáškou o vztahu umění a náboženství. Náboženské motivy jsou v Markově tvorbě více než časté, pro dnešní Livertek jsem však vybral jedno z jeho bídáckých blues nazvané I am the Wolf.

Glosa na obranu muže, který tvrdí, že po míru mezi národy je vám velký kulový

Britský zpěvák Morrissey vydal své již desáté album nazvané „World peace is none of your business.“ Bez zajímavosti jistě není, že se tak stalo 15. července, tedy na můj svátek. Mnozí kritici se pozastavují nad tím, jak zatrpklé a útočné jsou nyní Morrisseyho písňové texty a někteří na základě toho dokonce snižují hodnocení celé desky.

Skutečně, Morrissey v průběhu dvanácti nových skladeb stihne postupně urazit západní politický systém, vzdělávací systém, muže, ženy, děti, toreadory, všechny, kteří znečišťují životní prostředí a kteří jedí maso. Ovšem z čeho plyne to překvapení? Málokdo by měl být zaskočen, když nalezne nepokrytě ostrá vyjádření u muže, pro nějž „neexistuje rozdíl mezi konzumací masa a przněním dětí.“ A stěží můžeme mizantropii, nerudnost a přehnané paušalizování brát jako novinku u autora, který už před deseti lety zpíval „How can anybody say they know how I feel, when they are they and only I am I?“

Já jsem si sice ve své recenzi na předchozí Morrisseyho album pro E15 také všiml posunu tímto směrem, ovšem zároveň považuji jeho směs popových melodií a textů sestávajících se z arogantních aforizmů za jednu z jeho největších předností. Důkazem je třeba už první skladba nového alba, v níž se ostatně dozvíte, že ani s tím heslem, které jsem si dnes dal do titulku dnešního příspěvku, to nebude tak jednoznačné.