Livertek – Chelsea Light Moving / Sigur Rós / Portishead

V rubrice Livertek, neboli “live čtvrtek,” vám pravidelně představuji nejzajímavější koncertní záznamy, které mě zaujaly při brouzdání internetem. Odteď tomu tak bude každý poslední čtvrtek v měsíci.

Chelsea Light Moving nejsou žádní nováčci. Post-pubertální noise-punkové valy u nich hraje Thurston Moore, díky jehož hudbě je svět lepším místem k žití už od začátku osmdesátých let. Před časem se Thurston po více než čtvrt století rozešel se svou kapelou Sonic Youth a se svou manželkou Kim Gordon a jeho nová formace mu pomáhá nalézt cestu do časů rozbouřeného mládí. Zpětná vazba na jeho kytaře je ve skladbě Alighted opravdu gigantická, určitě to dokoukejte až do konce. Asi pochopíte mé překvapení, když jsem vloni očekával první koncert Thurstona Moorea ve svém životě jako poklidnou prezentaci jeho novějšího snivého materiálu a místo toho nastalo takovéhle peklo… UPDATE 01/04: Ještě šťavnatější je právě zveřejněný záznam vystoupení Chelsea Light Moving z festivalu SXSW. Hrají tam mimo jiné i Alighted, ale stojí to za to od začátku do konce.

Zatímco Sonic Youth jsem za doby jejich existence vždycky propásnul, v případě islandských Sigur Rós se můžu pyšnit tím, že jsem viděl už jejich první koncert v pražském Paláci Akropolis před dvanácti lety. Nová skladba Kveikur uvedená nedávno v televizní premiéře v pořadu Jimmyho Fallona je méně éterická než jejich skladby z přelomu století a méně veselá než jejich album Med Sud í Eyrum Vid Spilum Endalaust (pamatujte, jsou z Islandu, takže jejich tvorba nemůže mít normální názvy). Přesto jde podle mého názoru o vykročení správným směrem a zejména jejich práce s perkusemi je v tomto kousku neodolatelná.

A protože byl tento měsíc ohlášen první český koncert mých dlouholetých hrdinů Portishead, dovolím si tentokrát poskytnout vám kromě žhavých novinek i jeden odkaz na retro-skladbu. Pro mnoho lidí mé generace se nejdůležitější formativní koncertní nahrávkou stala Nirvana MTV Unplugged in New York. Mým nejoblíbenějším koncertem v době dospívání byl jiný newyorský záznam, a sice právě koncert Portishead. Depresivní zpěvačka, scratchování, symfonické těleso, v tomhle koncertu je prostě všechno. Dokonce si vzpomínám, že jsem tehdy na desku od Portishead napsal recenzi jako slohové cvičení ve škole (a už tenkrát jsem se potýkal s popisem metaforických textů, zvlášť složených v jiném jazyce). Kompletní záznam tohoto legendárního koncertu, který jsem slyšel už nesčetněkrát, je na Youtube k vidění zde a já z něj pro vás vybírám svou nejoblíbenější píseň Only You.

House of Cards: Kevin Spacey rozehrává vysokou hru v novém politickém seriálu

Významný politik v americkém Kongresu Francis Underwood (Kevin Spacey), který právě dotáhl do cíle vítěznou prezidentskou kampaň, se dozvídá, že nedostane slíbené místo v nové vládě. Začíná osnovat plán na krutou pomstu.

I v seriálové tvorbě se časy mění. Zatímco kdysi celá rodina netrpělivě odpočítávala dny, hodiny a minuty do okamžiku, než se Jiřina Švorcová znovu na obrazovce objeví za pultem, nový seriál House of Cards (Domek z karet) je dostupný kdykoliv a kdekoliv. Byl natočen exkluzivně pro placenou internetovou službu Netflix, všechny díly byly zveřejněny najednou a režijního dohledu nad Kevinem Spaceym se ujal neméně hvězdný David Fincher.

Lidé ve Fincherových dílech bývají z trochu jiného těsta než já a vy a také kongresman Underwood je krutou šelmou odhodlaně běžící za svým cílem. Podobně jako Mark Zuckerberg z filmu The Social Network, Tyler Durden z Klubu rváčů nebo Lisbeth Salanderová z Mužů, kteří nenávidí ženy, i Underwood je natolik odevzdán své práci, že ani ve volném čase nevytváří žádné vztahy kromě těch, které mu pomohou v kariéře. Na rozdíl od tří výše zmíněných psychopatů je Underwood ženatý, ovšem rozhovory s jeho manželkou připomínají spíš válečnou poradu nebo motivační proslov kouče před sportovním utkáním.

Kevin Spacey se už několikrát v roli tvrdých a trochu nenormálních profesionálů osvědčil a i tentokrát mu role padne jako ulitá. Když zrovna neřve na podřízené nebo nechodí na utajené schůzky, najde si čas i na nenápadný odkaz na svou nedávnou roli v Šéfech na zabití nebo na pronášení sarkastických hlášek směrem k divákům (“Power is a lot like real estate. It’s all about location, location, location“).

První díl Domku z karet, který jsem zatím viděl, dopadl velice dobře. Zatím v něm ještě nebyly vidět žádné karety ani jiné želvy, ale věřím, že to ještě přijde :-) Některé aspekty americké politické praxe nebudou českým divákům úplně srozumitelné, přesto je i tak možné si nové Fincherovo dílo užít. Z mého osobního pohledu si ještě musím rozmyslet, jestli chci trávit čas sledováním osudů někoho tak zvráceného jako Francis Underwood, ale všem milovníkům politických dramat mohu tento seriál jen doporučit. 

Citát týdne – Pitchfork recenzuje novou desku Davida Bowieho

"This is what happens to rock stars, right? They age, they wither, and they eventually play 30-year-old songs to 50-year-old people who are doing their best to avoid nostalgia's bittersweet aftertaste while nursing an $11 Bud in the back of a basketball arena. Bowie could've gone that route. He didn't" - Ryan Dombal, Pitchfork

Jen krátká ukázka ze zatím nejlepší hudební recenze, kterou jsem letos četl – najdete ji na tomto odkazu. Autor tu erudovaně a poutavě shrnuje Bowieho hudební dráhu a velmi přesně vystihuje, čím byl David Bowie vždy výjimečný a jak se tato výjimečnost odráží ještě dnes.

Byl Steve Jobs šťastný?

Newton College, vysoká škola managementu a psychologie, přišla s ohromujícím reklamním sloganem: “Byl Steve Jobs šťastný?” Vidět ho, spolu s podobnými kryptickými sděleními od Newton College, můžete například ve vestibulech metra. Demencí svého sloganu se Newtonům podařilo předčit jinou soukromou školu hlásající “Neruda není váš soused.”

Pomineme nyní, že vysoká škola, která si v minulosti na svůj billboard stejně bezdůvodně dala i Václava Klause, nyní zneužívá dobrého jména zakladatele firmy Apple Stevea Jobse. Tentokrát je jejich sdělení natolik off-topic, že si můžeme domyslet několik různých možností, co tím asi chtěli říct.

- Newton College má velice pokročilý výzkumný program, podařilo se jim sestavit počítačovou simulaci Stevea Jobse, jehož pomocí zkoumají motivy jeho podnikatelské kariéry. Již brzy se svět z výsledků tohoto výzkumu dočká odpovědi na otázku, která trápí snad každého z nás: “Byl Steve Jobs šťastný?”

- Newton College do svých učeben a studoven nakoupilo mnoho počítačů značky Apple. Pokud náhodou nebyl Steve Jobs za svého života šťastný, budou mít aspoň radost jeho dědicové, protože cena akcií Applu díky této obrovské zakázce stoupá. Zároveň tato zakázka ospravedlňuje jinak jistě neoprávněné použití Jobsova jména v této reklamě.

- Newton College z vás udělá takového podnikatelského génia, jakým byl Steve Jobs, a díky tomu pak budete šťastní.

Třetí, zřejmě nejpravděpodobnější varianta počítá s tím, že hyperinteligentní lidé úspěšní ve svém oboru jsou automaticky také velice šťastní. Nemusí to tak být pokaždé. Jak řekl Ernest Hemingway, “štěstí je u inteligentních lidí tím nejzřídkavějším jevem, který znám.” Ještě více přehnaná je však představa, že nějaká škola dokáže každý rok vychovat stovky nových Jobsů. Vždy to budou z 99 % spíše jen lidé, kteří si o sobě myslí, že jsou Steve Jobs, což je obrovský rozdíl.

Citát týdne - Babovřesky

„Troškova sociologická sonda do života zdánlivě malebné jihočeské vesnice navazuje v mnohém na uznávané satirické majstrštyky jako Slunce, seno, erotika a Kameňák 3. Ještě je ovšem překonává touto mistrně odpozorovanou analýzou dysfunkčních mezilidských vztahů na českém venkově, které byly nejprve poznamenány nespravedlivým terorem kolektivizace, aby se po revoluci díky globalizaci, zemědělskému diktátu Evropy a přesunu obyvatel do měst ztratila zcela vazba vesničanů k selským tradicím a morálním hodnotám předků.

Bravurní nápad s falešnými závěrečnými titulky čtvrt hodiny před koncem nebo přepjatý happyend, který se podle všeho odehrává pouze v hlavách hlavních hrdinů, řadí Trošku mezi narativní experimentátory typu Charlieho Kaufmana“ – Jan Gregor, Aktuálně.cz

Livertek - Patrick Wolf

Dnes večer v naší stověžaté metropoli vystoupí dvě osobnosti, které představují světovou špičku každý ve svém hudebním mikro-žánru: Patrick Wolf a John Cale.

Já se vypravím na Patricka a jeho akustické vystoupení v Paláci Akropolis, proto je jen logické, že si dnes v pravidelné rubrice Livertek doporučíme jednu z dalších jeho šarád. Před nedávnem se Patrick Wolf vydal do kanceláře hudebního časopisu NME a spolu se dvěma dalšími muzikanty zahrál mimo jiné svou píseň Wolf Song. Po celou dobu svého komorního koncertu měl Patrick na sobě středověkou drátěnou košili, což značí, že byl připraven na všechny alternativy. Znáte to, když se u nás chlapi poperou...

Jinak jsem se rozhodl, že zvolníme tempo téhle mojí srdcové jaterní rubriky, aby se tu objevovalo i něco jiného než jenom Livertek. Ode dneška se tu Livertek bude objevovat jen každý poslední čtvrtek v měsíci a shrne, které živé záznamy se mi za posledních pár týdnů nejvíc líbily (i když jich třeba bude víc najednou).

Televizní mini-série Black Mirror se dočkala dalších dílů

Ve vysílání britské televize Channel 4 tento měsíc figuruje nová trojice dílů úžasné dystopické série Black Mirror. Už se nemůžu dočkat, až to uvidím!

Varování před moderní technologií, která se obrátí proti člověku, to je nejčastější motiv v žánru sci-fi už více než sto let. Jde spíš o to, jak bezvadně se tohoto tématu tvůrčí tým zhostil ve třech samostatných dílech, které spolu tvoří první sérii Black Mirror. U nás byla tato série k vidění mimo jiné v rámci Fresh Film Festu, o co v ní šlo?

V prvním díle se na YouTube objeví hrozba teroristy/únosce, který požaduje, aby britský ministerský předseda v přímém přenosu, ehm, pomiloval prase. Díky sociálním sítím se o tomto zvláštním požadavku ihned dozví celý národ, který lační po informacích, sdílí reakce a sleduje vývoj aféry v reálném čase.

Ve dvojce sledujeme společnost, v níž lidé žijí sami ve svých buňkách nepřetržitě bombardováni reklamami, videohrami a talentovými soutěžemi. Na živobytí si vydělávají každodenním dřením na rotopedu a sní o tom, že si vydělají na vstupenku na pódium talentové show, stanou se hvězdou a už nikdy nebudou muset dřít.

V třetím díle první série sledujeme lidi osazené implantátem, který nahrává a uchovává všechno, co kdy zažili. Na první pohled pěkná možnost kdykoliv si znovu přehrát, zpomalit či zazoomovat cokoliv ze svého života ve skutečnosti přinese zhoubu žárlivému a umanutému zbohatlíkovi.

První sezóna Black Mirror byla zpracována do moderního britského stylu, nad kterým jsme mohli žasnout již v seriálech Misfits a Sherlock. Pokud přistoupíte na mírnou metaforu, v Black Mirror se zatím neobjevilo nic, co bychom mohli považovat za nemožné, a tak se dokonce zdráhám označit seriál za sci-fi. Tvůrcům se naopak podařilo velmi výstižně vykreslit společnost neustále hledající rozptýlení a efektní zábavu a preferující virtuální vztahy nad skutečnými. Zejména mezi epizodními postavami v prvním a druhém díle najdeme desítky cenných momentů, které geniálně charakterizují myšlení, motivy a tužby současných lidí. Snad bude mít Charlie Brooker a jeho tým i ve druhé sezóně stejně šťastnou ruku.

Livertek - The xx

Moje pravidelná čtvrteční rubrika Livertek je oslavou naživo hrané a zpívané hudby a těžko bych pro ni tentokrát našel lepší obsah než právě The xx. Už dlouho jsem neviděl kapelu, která by dokázala naživo tak přesně reprodukovat to, co je slyšet na albu. Řeknete si asi, že při tom jejich minimalismu to asi není nic složitého, ale zkuste si to doma.

"Ex Ex" v názvu znamená "Ex-lovers" a o tom je celý jejich štyk. Tiché citlivé písně o životě po rozchodu. V tomto záznamu, který The xx před týdnem nahráli pro americký veřejnoprávní rozhlas, se dočkáme dvou skladeb z nového alba Co-Exist.

Výstava v Meet Factory rekapituluje Pussy Riot a jejich předchůdce

Dnes jsem navštívil jednu z nejsilnějších výstav v našem hlavním městě za delší dobu, přehlídku Pussy Riot a ruská tradice uměleckého vzdoru, která poběží až do 24. března ve smíchovské Meet Factory (vstupné je dobrovolné).

Na výstavě je samozřejmě v nekonečné smyčce ke shlédnutí známý klip z vystoupení Pussy Riot v moskevském chrámu (který i s odstupem času působí stejně silně), ale hlavně je zde mnoho dalších fotografií, ilustrací a krátkých filmů, které dávají tento veřejný akt do širších souvislostí. Ukazuje se, že Pussy Riot nebyly jediné, které se ozvaly proti putinovskému Rusku a byly za to perzekuovány. Jako by původně londýnský punk a vídeňský akcionismus konečně našel smysl v Moskvě, protože na rozdíl od Británie či Rakouska v Rusku opravdu je proti čemu protestovat.

Livertek - Suede

Nedávno jsem se tu zmínil, jak jsem vcelku nahodile přišel k zalíbení v kapele Suede, a dnes si pustíme jejich čerstvý koncertní klip. Brett Anderson a jeho postarší kolegové to stále umí dobře rozbalit, jak dokazuje i záznam jejich vystoupení pro stanici BBC6. Na tomto odkazu pro dnešek doporučuji jejich novou pecku It Starts and Ends with you.