Livertek - Deerhunter

Prestižní hudební server Pitchfork před týdnem jmenoval album Halcyon Digest od kapely Deerhunter třetí nejlepší deskou, která zatím vyšla v této dekádě. Když napíšu, že mě to překvapilo, je to spíš tím, že se opravdu výborná nahrávka objevila v žebříčku plném irelevantních a přeceněných konin (Grimes, Bon Iver, Kendrick Lamar, Frank Ocean, Tame Impala).

Z mého pohledu si Deerhunter drží stabilně vysokou úroveň na všech svých albech a i to loňské podle mě bylo špičkové. Přesto musím uznat, že právě na desce Halcyon Digest se jelením chlapcům povedlo nejvíce hitových zásahů přímo do černého, navíc se zde krásně ukazuje jejich stylový záběr a jejich unikátní posunutý pohled na retro.

Pojďme si dnes připomenout výborné vystoupení Deerhunter v pořadu Interface, v němž zaznělo pět skladeb právě z alba Halcyon Digest. Na rozjezd uslyšíme písně Desire Lines a Fountain Stairs v podání oknírovaného Locketta Pundta, zbývajících kousků se ujal Bradford Cox. Oba hoši působí velmi staticky, skoro jako by na pódiu byli přišpendleni jako motýli, až by se člověk divil, proč jsou Deerhunter označováni za rockovou kapelu. Přesto se jim v kontrastu k obrazové chudosti záznamu daří podávat soustředěné instrumentální výkony a přidávat do písní vyhrávky, které posouvají skvělý materiál do ještě kouzelnějších psychedelických dálav.

Nová skladba od Deafheaven zdarma pro každého z vás

Američtí tvrdí hoši a oblíbenci většiny čtenářů mého blogu Deafheaven pro nás nahráli nový námel, samozřejmě naprosto rozpoznatelný od všech jejich předchozích rozpustilých písniček. Skladba se jmenuje From the Kettle onto the Coil a já jsem ji v živém podání slyšel již na letošním Off Festivalu. Oficiálně však vyšla až dnes, a to v rámci série virtuálních singlů pod hlavičkou Adult Swim (obrázek nad tímto příspěvkem je jakoby obalem k tomuto singlu). Stáhnout si to můžete z tohoto odkazu, ovšem varování je nasnadě – tvorba Deafheaven je hustší než poctivá domácí bramboračka.

Monty Python živě - Tentokrát už španělskou inkvizici čekají úplně všichni

Projekci jedné z repríz velkolepé londýnské estrády „Monty Python Live (mostly)“ jsem přestál ve stavu neustálého dojetí. Dojímal jsem se nad tím, že členové skupiny Monty Python ještě žijí (převážně, však víme), že jejich scénky bývaly tak geniální a že už v nás a kolem nás uběhlo tolik času od doby, kdy jsem je sledoval na ČT2 a nahrával si je na video.

Jednotlivé scénky v letošní přehlídce nejslavnějších pythonovských kusů byly lehce aktualizované, i když většinou do textu přibyly jen anekdoty čtvrté cenové kategorie. Ale když John Cleese v průběhu své nekonečné tirády nad mrtvým papouškem zahlásil, že se nebohý pták „odebral za doktorem Chapmanem,“ dojal jsem se ještě o kousek víc než celou tu dobu předtím. Při pohledu na vetchost jednotlivých aktérů jsem si v sále připadal trochu jako na benefici Květy Fialové, navíc kdybych musel platit za vstupenky přímo do londýnské O2 Areny, asi by mě nepotěšilo, jak velká část stopáže je vycpána projekcemi z původních epizod Monty Pythona a kuplety, které v těchto epizodách nikdy nebyly tak důležité jako mluvené slovo.

Přesto šlo o typ zážitku, jaký si z kina jen tak neodnesete (směs pohnutí a pobavení s lehkým odérem vyvanulosti). Takže znovu za pět let?

Livertek – Mark Lanegan

Pro tento měsíc si místo v mé pravidelné rubrice Livertek nejvíc zaslouží majitel osudového chrapláku Mark Lanegan. V této nahrávce ze studia stanice KEXP se nám Mark představí jen se skromným doprovodem a v brýlích, díky nimž vypadá mnohem méně jako Hellboy a více jako prog-metalista, který se chystá hostovat na vysoké škole s přednáškou o vztahu umění a náboženství. Náboženské motivy jsou v Markově tvorbě více než časté, pro dnešní Livertek jsem však vybral jedno z jeho bídáckých blues nazvané I am the Wolf.

Glosa na obranu muže, který tvrdí, že po míru mezi národy je vám velký kulový

Britský zpěvák Morrissey vydal své již desáté album nazvané „World peace is none of your business.“ Bez zajímavosti jistě není, že se tak stalo 15. července, tedy na můj svátek. Mnozí kritici se pozastavují nad tím, jak zatrpklé a útočné jsou nyní Morrisseyho písňové texty a někteří na základě toho dokonce snižují hodnocení celé desky.

Skutečně, Morrissey v průběhu dvanácti nových skladeb stihne postupně urazit západní politický systém, vzdělávací systém, muže, ženy, děti, toreadory, všechny, kteří znečišťují životní prostředí a kteří jedí maso. Ovšem z čeho plyne to překvapení? Málokdo by měl být zaskočen, když nalezne nepokrytě ostrá vyjádření u muže, pro nějž „neexistuje rozdíl mezi konzumací masa a przněním dětí.“ A stěží můžeme mizantropii, nerudnost a přehnané paušalizování brát jako novinku u autora, který už před deseti lety zpíval „How can anybody say they know how I feel, when they are they and only I am I?“

Já jsem si sice ve své recenzi na předchozí Morrisseyho album pro E15 také všiml posunu tímto směrem, ovšem zároveň považuji jeho směs popových melodií a textů sestávajících se z arogantních aforizmů za jednu z jeho největších předností. Důkazem je třeba už první skladba nového alba, v níž se ostatně dozvíte, že ani s tím heslem, které jsem si dnes dal do titulku dnešního příspěvku, to nebude tak jednoznačné.

Planety: A přece se točí, dokonce ještě víc!

Odpověď na otázku, jež vám jistě ležela na mysli od minule, co jsem tady psal o hudební skupině Planety, je tady. Ano, druhé album Planet je výborné. Tehdy jsem styl Planet přirovnal k legendárním spolkům, které začátkem 90. let na obou stranách Atlantiku rozlaďovali, rozpíjeli a zkreslovali kytary, a jejich nová deska v tomto směru nijak nepolevuje. Planety naopak na nahrávce „Nekonečná hudba města zapomeneš“ nakládají víc než většina nových alternativních kapel ze zahraničí. Páka na kytaře neustále v pohotovosti, rozvazbené hity, jedna z nejlepších skupin, které jedou texty v češtině. Tady je přímý odkaz na jednu z jejich nových písniček ve formátu mp3.

Nejlepší koncerty v minulém pololetí

V uplynulém půlroce jsem opět navštívil své obvyklé množství hudebních akcí, ovšem za zmínku opravdu stojí nanejvýš tři, tak si o nich pojďme povědět. Mé hodnocení toho, co jsem viděl, slyšel a prožil, je jako vždy subjektivní. Proto stojí za povšimnutí, že nejraději vzpomínám právě na ty tři akce, na něž jsem šel ve společnosti někoho milého, zatímco na všech ostatních akcích hodnocených pod 80 % jsem byl sám. Nebo jen pečlivěji vybírám, na co chci pozvat i někoho dalšího? (Výjimku by mohl tvořit výborný lednový koncert Nilse Frahma, kam jsem vyrazil sám, ovšem ten beru a hodnotím jen jako jednu ze součástí festivalu Spectaculare a ten podle mě celkově dopadl jen na 70 %.)

Úplně nejvíc jsem si užil drsnou blues’n’rollovou jízdu Gallon Drunk na Strahově. Výborná vyzrálá kapela nestárnoucích tahounů v prostoru jako stvořeném právě pro jejich hudbu. Dále nemohu nezmínit Erika Truffaze, který se vrátil do zajímavějších vod, namísto rutinérů vzal do party zajímavé tvůrčí osobnosti a poprvé se dokonce nechal i doprovodit komiksovými projekcemi. O poznání méně kontemplativní, zato však pořádně hlasitý, živočišný a příjemně chaotický byl dvojkoncert ghanského samce Kinga Ayisoby s holandským ekvivalentem Damona Albarna jménem Zea.

1. Gallon Drunk + C @ 007...................93 %
2. Erik Truffaz + Murcof @ Akropolis......83 %
3. King Ayisoba + Zea @ Akropolis.........81 %

Livertek - Houpací koně

Jako každý jiný poslední čtvrtek v měsíci se i dnes dostane na mou rubriku Livertek zabývající se novými koncertními záznamy. Tentokrát půjde spíše o amatérské video než o vystoupení před televizními kamerami, ovšem jde o koncert, na němž jsem nedávno osobně byl, a to se počítá.

Až tu budu zakrátko probírat koncerty tohoto pololetí, které jsem si nejvíc užil, vystoupení Houpacích koní v Knihovně Václava Havla se mezi nimi neobjeví. To je ale spíš dáno specifiky toho prostoru než výkonem kapely. Můžete se ostatně přesvědčit sami, že Houpací koně umí. Doporučuji v tomto záznamu přetočit například na píseň Vypučený byty (začíná ve 14:30), který bývá jedním z vrcholů každého koncertu těchto ústeckých rockerů. A mimochodem, po dvou minutách skladby tam v záběru do publika jsem nakrátko vidět i já.

O Hostomicích pod Brdy a akci United Islands

Co o mně asi víte, je, že si občas plánuju výlety do malých pivovarů, kolikrát i bez toho, že bych se tam doopravdy vydal. Skutečností je, že leckdy se produkce regionálních pivovarů dostane na čep do Prahy dřív, než si já stačím všimnout, že existují.

O existenci pivovaru Hostomice pod Brdy jsem se dozvěděl dnes v poledne při cestě na United Islands, family-friendly festival pro lidi, kteří nechodí na festivaly, zato si rádi pár hodin poleží v trávě. Jásající dav pod pódiem už viděli v reklamě na Pepsi, takže si tu atmosféru dokážou představit a můžou klidně nezúčastněně ležet dál.

Pořadatel 1 (do vysílačky): "Jak to vypadá u stejdže pod Petřínem?"
Pořadatel 2 (odpovídá): "Je to výborný, už nám tady leží snad tři sta lidí."

Zpět k pivu. Pivovar Hostomice je úplně nový, přesto už zásobuje první nálevnu v Praze, smíchovskou restauraci Balkán. Světlá dvanáctka byla celkem v pohodě a s pořádně hustou pěnou, i když možná trochu vodová, ovšem skutečnou hvězdou je tmavá čtrnáctka, nečekaně jemná a příjemně pitelná. Hostomice tak u mě mají plus, zatím jsem tu vísku měl v paměti zapsanou jen jako údajné dějiště velmi odlišného festivalu, než jakým je United Islands.

Citát týdne – Frédéric Beigbeder

„Mladí, kteří zapalují auta, o společnosti všechno pochopili. Oni je nezapalují proto, že je nemohou mít: zapalují je proto, aby je nechtěli,“ píše Frédéric Beigbeder ve své novele o reklamním průmyslu nazvané 99 franků.