Gallon Drunk představili v Praze skvělé nové album

Ostřílená parta britských muzikantů Gallon Drunk se v těchto dnech pohybuje v českých luzích a hájích a včera představila svou albovou novinku na famózním vystoupení v klubu 007 Strahov. Sedmička je pro určitý typ koncertů tím nejlepším prostorem na světě a přesně do takového podniku patří i špinavý živočišný blues-punk-rock z dílny Gallon Drunk. Jejich hudbu můžeme nalézt na spojnici mezi Jon Spencer Blues Explosion, The Stooges a Nick Cave and the Bad Seeds, ostatně právě v doprovodné kapele Nicka Cavea působil předák od Gallon Drunk ještě před několika lety.

Nová deska nazvaná Soul of the Hour představuje kapelu ve výborném světle. V temném světle, samozřejmě, i když jeho odstíny jsou v průběhu devíti skladeb různé. Z Youtube si jako příklad můžete pustit nový singl The Dumb Room, opatřený trochu bizarním klipem, natočeným očividně na různé rychlosti záznamu. Zdravím svého kumpána ze včerejšího koncertu, tuto skladbu nám Gallon Drunk včera zahráli přesně ve 22:00 jako přídavek.

Livertek - Band of Horses

Moje pravidelná koncertní rubrika Livertek se dnes opět podívá do minulosti, tentokrát ovšem do minulosti tohoto blogu. Před čtyřmi lety jsem tu dal ke stažení výbornou baladu No One’s Gonna Love You od skupiny Band of Horses (a odkaz z mého tehdejšího příspěvku stále ještě funguje). Před pár týdny se kapela plná koní sešla ve studiu rádia KEXP a předvedla tento skvělý song v akustické verzi. Jak je vidět na tomto videu, tato písnička neztratila za ty roky nic ze své síly.

R.I.P Scott Asheton

Z původní sestavy The Stooges nyní zbývá naživu jen Iggy Pop. Bubeník Scott Asheton (na našem snímku vpravo) zemřel o víkendu ve věku 64 let. Scott se svou agresivní hrou na bicí podílel na zvuku všech zásadních nahrávek kapely (včetně legendárních desek The Stooges, Funhouse a Raw Power) a zůstal s kapelou až do úplného konce. Jeho bratr Ron, který v původní sestavě Stooges burácel na kytaru, zemřel již před pěti lety.

Silnou trojku Iggy + Scott + Ron si můžete užít z tohoto výborného záznamu, natočeného v jejich domovském Detroitu těsně po návratu Stooges na scénu. Hráli takřka výlučně z prvních dvou desek a v této sestavě jsem je poté viděl i já v Praze.

Nad hlavami Mandrage vlaje ukradený prapor Black Flag

Nechtěl bych tu budit dojem, že jsem nějakým velkým příznivcem amerických Black Flag. Jednou jsem tu o nich blogoval, občas mi v hlavě zazní jejich hitovka TV Party, ovšem stejně si myslím, že co je na Black Flag nejlepší, je jejich ikonické logo. Podle mě je logo Black Flag stejně silným popkulturním symbolem jako banán Velvet Underground nebo vyplazený jazyk Rolling Stones.

Pak jsou tu čeští rádioví rockeři Mandrage, na kterých je nejlepší logo okopírované přesně podle léty prověřeného vzoru Black Flag. Členové kapely k tomu na Facebooku píšou, že „se to dozvěděli až když bylo hotové a nechtělo se jim vymýšlet nové, když už je toto takový hezký.“ Kdo jim taky může co poroučet, že? Takový hezký český přístup, pánové.

Kapela Or vypráví: Jak se jede do světa na turné, když vás nikdo nezná

Na serveru Silver Rocket jsem si ohromně užil vtipný report z turné české punk/doomové skupiny Or po Německu, Belgii a Anglii. Kapelu Or jsem viděl včera koncertovat v Podbabě, ovšem nejsou nijak slavní a i kapely, které potkávají na turné, od kterých si kupují desky nebo které zmiňují jako své vzory, jsou pro běžného smrtelníka zcela neznámé. Tím zábavnější však je číst o tom, kde hraje, jak cestuje a kde přespává formace, na kterou běžně chodí deset až patnáct platících. I v tak skromných podmínkách je očividně možné naplánovat šňůru koncertů, jen to občas připomíná běžný turistický výlet s partou kamarádů.

Text je napsaný velmi poutavě a zmiňuje hodně detailů ze zákulisí, o nichž běžný člověk nemá tušení. Vyšlo to na pokračování ve čtyřech dílech tady: 1, 2, 3, 4

Death Vessel se vrací s novým albem a klipem

Hlas amerického dřevorubce Joela Thibodeau, známějšího jako Death Vessel, se mezi ostatními jen tak neztratí. Aspoň mezi ostatními muži ne. Dnešní recenze na Pitchforku jej charakterizuje poněkud humpoláckou parafrází na Aerosmith - Dude sounds like a lady.

Ano, Death Vessel je zpět s třetím albem a natočil i skromný, přesto i tak dosti bizarní videoklip. Ostatní protagonisté mají na sobě paruky, rolničky, třásně a hučky s pérem, Joelovi stačí ten jeho hlas. Jmenuje se to Mercury Dime a přehrát si to můžete tady.

Livertek - The National / Blur / David Bowie

Dvouhodinový profesionální záznam koncertu The National pod otevřeným nebem v Sydney. Naprostý luxus! Před patnácti lety by to bylo v Popronu k dostání na VHS za pět stovek, dnes takové lahůdky vycházejí hned druhý den legálně zadarmo na Youtube. Přitom tam máte všechno: velkou nálož hitů, světelnou show, úžasnou atmošku, hlášky mezi songy, popíjení na pódiu... Tento koncert stojí za to celý (je ale třeba přeskočit prvních čtrnáct minut, kde je moderátor), a pokud bych měl vybrat jednu novou píseň za všechny, zvolil bych třeba This is the Last Time (začíná v 1:02:25). A nezapomeňte, The National předvedou totéž i na Colours of Ostrava (zřejmě během posledního dne festivalu).

Nejlepším příkladem předraženého hudebního titulu z éry VHS, na který jsem koncem minulého století pokaždé v Popronu mlsně koukal, abych si ho koupil na DVD ve výprodeji až teď, je film Blur Starshaped. Nutno říct, že výprodejová cena tomu snímku odpovídá lépe, tady je ukázka.

Příjemnějším pohledem do minulosti než v případě Blur byl záznam koncertu Davida Bowieho v České televizi, na nějž mě upozornil jeden z mých čtenářů. Dá se to pustit z webu ČT, nejvíc se mi z koncertu líbil můj oblíbený kus Five Years (začíná ve 45:30).

Moderat taky rád

Zřejmě nejrychleji vyprodanou hudební akcí letošního jara se stal březnový podnik Electronic Beats, jehož hlavní hvězdou bude německé uskupení Moderat. Vzpomínám si, jak Modeselektor (což je část Moderat) vystupovali na pražském Výstavišti před Radiohead a předvedli velice sympatický a hybný setík. My, co nemáme lístky na březnový koncert Moderat, si aspoň můžeme pustit brilantní „neanimovaný“ retro klip k tracku Bad Kingdom.

Dvacet let od vydání Crooked Rain, Crooked Rain

Před dvaceti lety asi v Americe pršelo nakřivo, protože právě 14.2.1994 vyšlo druhé album kapely Pavement nazvané Crooked Rain, Crooked Rain. Deska je to velmi významná, dokonce se podle Pitchforku řadí mezi deset nejlepších alb devadesátých let, tak si o ní pojďme něco napsat.

Zřejmě se nedá prohlásit, že by tato deska zásadním způsobem změnila tvář nezávislého rocku, protože to už udělala debutová placka od Pavement dva roky předtím. Crooked Rain, Crooked Rain oproti debutu zní méně ztřeštěně, rozhodně však není slabší. Co mě osobně na ní nejvíc baví, je bezstarostná nezávazná atmosféra, v níž jsou Pavement geniální jen jakoby mimochodem, ale kdyby někde příliš ulítli, mazat to nebudou, protože konec konců o nic nejde. Celá deska je díky tomu prosluněná, odpočinková a potměšile legrační i pro posluchače. Přitom ne že by na ní chyběly prvotřídní pecky.

V první řadě jsou tu tři singly (Gold Soundz, Range Life a Cut Your Hair), které jsou podle mě všechny boží a které autory nejlépe představují jako potměšilé flinky nadané neobvyklou dávkou talentu pro melodie, humor a lehkovážné textaření. Hodně rád mám i pecku Unfair, hru na Nirvanu v době, kdy Nirvana zrovna končila, a vždycky si rád poslechnu i rozháraný začátek alba, který rozhodně nikam nespěchá. Před koncem disku většinou vypínám, protože k Hit the Plane Down jsem si nikdy cestu nenašel, a připravím se tak o zavírák Fillmore Jive, připomínající Glena Hansarda a jeho The Frames. Že i Glen rád poslouchal Pavement, není třeba dokazovat – jeden z největších hitů od Frames se jmenuje Pavement Tune.

Crooked Rain, Crooked Rain mám doma na originálním CD, ale není třeba dodávat, že ho ve sbírce nemám po celých těch dvacet let. Mimo jiné taky proto, že před dvaceti lety jsem ani nevlastnil CD přehrávač.

Livertek – Nine Inch Nails + Queens of the Stone Age + Dave Grohl + Lindsey Buckingham

Poslední čtvrtek v každém měsíci je tu vždy rubrika Livertek s nejlepším koncertním záznamem uplynulých týdnů. V tomto klipu uvidíte spolu na pódiu věrný trojlístek dlouholetých kolegů – Trent Reznor, Josh Homme a Dave Grohl. Pánové si před několika dny na předávání cen Grammy zahráli skladbu „Copy of A“ z repertoáru Nine Inch Nails a pak kus „My God is the Sun“ z loňské desky Queens of the Stone Age, na níž se všichni tři podíleli. Spolu s nimi hrají i další členové jejich kapel a na kytaru na začátku brnká Lindsey Buckingham z Fleetwood Mac. Prostě něco jako Expendables v hudebním světě, škoda že jim to nakonec v televizi utnula reklama.

UPDATE: Vzhledem k tomu, jaká se z tohoto vystoupení zakrátko stala kauza, se organizátoři Grammy samozřejmě postarali o to, aby záznam z Youtube zmizel. Odkaz tedy teď vede na záběry ze zkoušky. Ty jsou ale na druhou stranu aspoň nezkrácené.