Livertek - Flaming Lips / Savages / Shellac

O koncertním klipu, který pro tento měsíc vyberu do rubriky Livertek, bylo de facto rozhodnuto už předem. Když se Wayne Coyne z Flaming Lips rozhodne přezpívat největší hit Davida Bowieho a nemít přitom na sobě nic než jakési svítící hadice, je pravděpodobné, že větší atrakce pro moji rubriku už nevznikne. Jak to zní, to je věc jiná. Ale aspoň v porovnání se záplavou jiných coververzí, které Flaming Lips kdy hráli, je jejich verze „Heroes“ dobrá a Wayne se intonačně celkem drží, i když místy hraničí s imitací. K vidění je to na webu pořadu Late Night with Jimmy Fallon.

Chybět tu nemohou ani Savages, momentálně nejdiskutovanější kapela na Pitchforku a ve všech stále ještě přežívajících časopisech s alternativní hudbou. Květnové číslo magazínu Visions píše, že tato dívčí kapela zní "až absurdně neohroženě, tak skálopevně sebejistě jako letadlová loď na cestě do nepřátelských vod." Při svém vystoupení na stanici KEXP si Savages zjevně mohli diktovat podmínky, takže výsledný záznam vypadá víc jako artfilm než jako běžný záznam ze studia. Přesto je to opravdu síla.

Jinak se na Youtube objevila také větší část výborného koncertu Shellac na pražské Dobešce. Nezúčastněnému pozorovateli to asi moc nedá, ale já jsem tam byl a přesně takhle jsem to viděl. Záznam má několik částí, v téhle konkrétní je jakž takž slyšet skladba Defenders of Fun a potom i část mojí momentálně nejoblíbenější pecky Wingwalker. Kromě toho v klipu uvidíte většinu fundamentálních stavebních prvků, z nichž se skládá správná šelaková šou. Řemen od kytary kolem pasu, pohyb po pódiu á la elektrický šok, "vtipné" otázky z publika, máchající hlavy, zapocené brýle, kousání strun, činel za bubeníkem, holubičky... Mimochodem, s autorem toho videa máme podobný vkus, kromě Shellac jsme (soudě podle historie jeho starších záznamů) spolu byli i na několika dalších koncertech.

Seriál Navždy svoji přináší humorný pohled do života tří snoubeneckých párů

Nenechte se zmást školeným bakalářským hlasem, který nám v úvodní sekvenci černobílých fotografií připomene, čím byla pro lidi svatba v běhu věků. Už první díl nového dokumentárního seriálu České televize Navždy svoji přináší chladnou sprchu těm, kteří by se z veřejnoprávní obrazovky chtěli nechat oblažit vším tím hřejivým svatebním hemženíčkem.

Motorkářka Isabela vládnoucí plnohubým smíchem pornoherečky si nechává odstranit tetování se jménem bývalého snoubence. Ten předchozí byl jaksi už ženatý, takže to nakonec nevyšlo, ten současný udělá pěstí díru do zdi, když ho něco vytočí.

Venkované Běla a Jarda se oddávají tělesnému škádlení lidí, kterým je přes třicet, ale vypadají na padesát (představte si je jako Homolkovy, ostatně oni také rádi citují české filmy). Radost jim většinou zkazí nastávající tchyně jako vystřižená z bijáku Zdeňka Trošky. “Vy si snad myslíte, že si tady na vesnici honíme pytlík,” ospravedlňuje tato zemitá žena odvolání Jardy z jejich malého nafukovacího Balatonu zpět na traktor.

Trojici párů doplňují relativně nejsympatičtější křesťanští nerdi, kteří spolu zatím nespali ani nebydleli a před jídlem se modlí spolu se svými osmi kamarády z náboženské komunity. Mluví spisovně a spí s plyšáky.

Za kamerou stojí Erika Hníková, která svůj pronikavý vhled dokázala už v předchozích dokumentech Ženy pro měny a Nesvatbov. Všem aktérům se dokázala dostat blízko na kůži a ve střižně předvádí kvalitní práci, kdy podobně jako Karel Vachek klade záběry tak, aby vzbudily pousmání nebo nabídly opačný pohled na to, co snoubenci tvrdí. Magie ostatně vznikla už na místě správným postavením kamery, které zvyšuje absurditu a směšnost dané situace. V dalších dílech uvidíme, kam až se Hníkové podaří projekt dovést. Nové epizody seriálu Navždy svoji běží každou neděli na ČT2 nebo kdykoliv na webu České televize.

My Bloody Valentine: Kdo by si pomyslel, že jednou budou hrát v klubu uprostřed Prahy?

Před dvěma dny poctili pražskou Dobešku svou návštěvou Shellac a asi nebudu daleko od pravdy, když napíšu, že všem 250 přítomným lidem naprosto vytřeli zrak. Jejich show byla výbušná, výborně sehraná, správně namixovaná od dvacet let starých písniček až po nikdy předtím neslyšené novinky a svým způsobem (velmi zvláštním způsobem) humorná.

Tímto okamžikem se moje pozornost v pomyslném seriálu koncertů chystaných do absurdně skromných prostor, než jaké by odpovídaly roli daných kapel v dějinách soudobé hudby, přesouvá k irským hlukařům My Bloody Valentine. Jejich předchozí album Loveless označil Pitchfork koncem devadesátých let za nejlepší album celé uplynulé dekády, to už si ale My Bloody Valentine dávno dávali pauzu. Ta skončila až letos vydáním rovněž vynikající desky mbv, kterou kapela 10. června představí v Divadle Archa.

Na rozdíl od dalších velkých návratů devadesátkových legend, které bylo možné vidět jen v zahraničí (Blur, Pulp, Stone Roses), není těžké My Bloody Valetine zastihnout. Zahrají v Čechách a postupně i ve všech zemích, které s naší vlastí sousedí. Každý si tak může vybrat, jestli je chce vidět na velkém festivalu pod otevřeným nebem, nebo v Praze v klubu pro jeden tisíc lidí. Byla by škoda je propásnout.

Shellac vystoupí na Dobešce už v sobotu

Už příští víkend přijede opět po pár letech do Prahy zaburácet americké post-hardcorové komando Shellac. Jsou to právě Shellac, kteří mají vždycky ten nejostřejší zvuk, nejkovovější struny, nejbouchavější bicí, stačí si poslechnout kteroukoliv jejich desku. Před pěti lety jsem jejich koncertu v Paláci Akropoli dal 10/10 a nečekám, že by se jim to podařilo překonat, ale kdyby se aspoň přiblížili, stačilo by to.

V pátek jsem tu psal o dvaceti letech od vydání Modern Life is Rubbish, ve stejném roce vyšlo i první EP od Shellac. Pojďme si z něj dát hrozivou storku Billiard Player Song plnou změn tempa a breakdownů, v nichž vyniknou bubny a frontman Steve Albini postupně buduje atmosféru, až konečně vykřikne "I think she's ALL RIGHT!" To je moment, který si z jejich předchozího koncertu v Praze pamatuji dodnes.

Dvacet let od vydání Modern Life is Rubbish

Modern Life is Rubbish… to je nejen skvělé motto, ale i název jednoho z přelomových hudebních alb devadesátých let. Ode dne, kdy Blur vydali svou desku s parní lokomotivou na obalu, uplynulo právě dnes už celých dvacet let.

Blur měli tehdy za sebou celkem úspěšně přijaté debutové album Leisure, ale když si ho dnes poslechnete, je jasné, že svůj osobitý hudební výraz teprve hledali. Mísení rocku a taneční hudby bylo tehdy in, ale dělali to tak všichni a leckdo se pak neubránil nálepce imitátora, proto se zpěvák Damon Albarn rozhodl změnit na druhém albu zvuk a navázat na popovou hudbu zlatých šedesátých. S deskou Modern Life is Rubbish tak Blur vstoupili do éry melodického kytarového popu s texty plnými ironie a břitkého anglického humoru.

Tato „ryze britská“ éra čítá v diskografii Blur ještě mnohem známější alba Parklife a The Great Escape, ovšem i dnes dvacetiletá nahrávka Modern Life is Rubbish má co nabídnout. Začít můžeme nejlépe u hitu Sunday Sunday, v jehož klipu Blur poprvé svou maloměstskou satiru posouvají až do roviny kabaretu. (Klip k této skladbě jsem poprvé viděl teprve nedávno, jak my jsme jen v minulém století mohli žít bez Youtube?)

Deset nejhloupějších názvů hardcore / metalových kapel (sepsaných do podoby hororové povídky)

Kdo poslouchá Kabát, může se stydět jen za jejich hudbu, ale ne za jejich název. Kabát je jasně definovaný předmět, užitečný, doma ho má každý z nás a jako pojmenování pro hudební skupinu se skvěle hodí. Ale jména kapel jako „Kdysi jsem přepral medvěda,“ „Číslo dvanáct vypadá jako ty“ nebo „A tak tě pozoruji z povzdálí“? V návaznosti na svůj dávný žebříček deseti nejhloupějších názvů hudebních skupin vám dnes přináším desítku specializovanou na hardcorové a metalové kapely, jejichž název má sám o sobě vyprávěcí obsah (často se jedná o celou větu). A jak jinak je podat, než ve formě příběhu. Každý název kapely obsažený v následujícím odstavci je navíc odkazem na domovskou stránku dané formace (aby bylo vidět, že jsem si tak stupidní názvy nevymyslel).

Zabil jsem kámoše. Dobře se s ním chlastalo, ale pak se ukázalo, že to byl A Traitor Like Judas. Nejdřív jsem chtěl, aby zemřel Pulled Apart by Horses, ale pak jsem si vzpomněl, jak I Wrestled a Bear Once, a utloukl jsem ho holýma rukama. Co naděláte, Brutality Will Prevail. Ale i tak to byl kámoš, takže bylo věcí mojí cti obstarat Funeral for a Friend. Kopal jsem mu hrob uprostřed noci, hromy blesky, vichr jak hovado. Eyehategod, zaklel jsem směrem k nebesům. Vtom šlehne blesk přímo do náhrobku mýho kámoše. His Statue Falls a rovnou mně na hlavu. As I Lay Dying, všimnul jsem si, že přitom Bleed from Within. To se mi ale beztak stává Every Time I Die.

Livertek - Grinderman / Deerhunter

Tento měsíc se v Kalifornii odehrál jeden z největších hudebních festivalů na světě Coachella. Mohl by se klidně jmenovat Sophia, protože takové množství hvězd první kategorie s sebou nese plno přetěžkých okamžiků volby. Všechno najednou se vidět nedá. Představte si, že tam v pátek přijedete, už se blíží desátá hodina a vy nevíte, jestli jít pod hlavní pódium na Stone Roses a Blur nebo vedle na Grindermana, po kterém bude ještě světová premiéra aktuálního projektu Trenta Reznora How to Destroy Angels. Na dalším pódiu ve stejný čas přizvukují Jurassic 5, kteří by sami o sobě mohli být největší hvězdou českého Hip Hop Kempu, a na pódiu nazvaném Gobi jsou v plánu Foals, kteří budou hrát v hlavním čase hradeckého Rock for People. (A do toho se vám samozřejmě začínají klížit oči, protože vám už je přes třicet a na takové ponocování nejste zvyklí.) Protože Coachella už tradičně pořádá online přenosy, na Youtube najdete velkou část tamních koncertů ve výborné kvalitě. Pojďme si z té záplavy dát třeba klasické No Pussy Blues od Grindermana (kapela zde odehrála své jediné exkluzivní vystoupení po oficiálně ohlášeném "rozpadu").

Z televizních vystoupení za uplynulý měsíc nemůžu vybrat jinak než úžasné Deerhunter v pořadu Jimmyho Fallona. Jejich nový noisový singl Monomania je na stejně nebeské úrovni jako jejich kompletní produkce za posledních šest let, přičemž tentokrát svůj typicky snivý/sjetý sound směřují víc k Rolling Stones a The Strokes. Navíc, co ta paruka? A je to vůbec paruka, proboha? Už kvůli ní to stojí za puštění.

Jaro už je konečně tady, a tak nás Eleanor Friedberger v pravý čas varuje před zíráním přímo do slunce

Na Eleanor ovšem zírat můžete, protože právě natočila nový klip k písničce Stare at the Sun. Je zvláštní, kolik bizarností a nahoty člověk vidí, když se na internetu probírá novými videoklipy (Flaming Lips, The Knife, Shining). Eleanor Friedberger, známá také ze sourozeneckého dua Fiery Furnaces, však z této řady  vybočuje jednoduchým, jarně laděným klipem plném huňatých bobtailů, nemoderních svetrů, zadní projekce a samozřejmě i radostného povalování na slunci. Text je navíc překládán do znakové řeči, takže se varování "try not to stare at the sun" dostane opravdu ke každému.

Vedlejší účinky účinkují jako svižný thriller i jako psychologický film

Sdílený skupinový zážitek zůstává jedním z hlavních důvodů, proč je lepší jít do kina než sedět doma u televize. Asi jako když všem padesáti divákům v kině Mat zatrne v jeden velký okamžik překvapení a znechucení zároveň. Samozřejmě vám neprozradím, o čem daný moment v novém filmu Vedlejší účinky je, abyste ho taky nečekali. Nečekat ho můžete v osmnácté minutě, když se hlavní mužský hrdina chce projet na koni... (Nebojte, jen si dělám legraci. Ve skutečnosti je tenhle spoiler z filmu Bílá stuha.)

Americký snímek Vedlejší účinky potěší příznivce filmů z psychologického a psychiatrického prostředí (od Přeletu nad kukaččím hnízdem po Nebezpečnou metodu). Hlavní hrdinka, mladá newyorská designérka, se nenachází v úplně ideální životní situaci, a jak se postupně dozvídáme, už předtím byla se svou psychikou na štíru. Vyhledá tedy psychologa, který jí na její deprese předepíše léky, pak ještě jiné léky a k tomu i trochu nové experimentální medicíny. A když se do toho připlete zákon, nemůžeme si už být jisti, kdo je tady nemocný, kdo je svině a kdo za co může. To vše samozřejmě (odehrává se to přece v New Yorku) v kulisách nákladných korporátních banketů a farmaceutického lobbingu.

Otazníky o duševním stavu postav u nás podporuje i subjektivně vedená kamera, jež častokrát během záběru přeostřuje nebo čeká, až se herec přiblíží do správné vzdálenosti. Steven Soderbergh výborně kočíruje tempo filmu, které se postupně rozjíždí z plíživě zádumčivého začátku až do hektického finále, kdy už jde o bytí a nebytí všech výraznějších postav. Rooney Mara je v roli duševně rozhozené holky z kanceláře velmi dobrá (a skoro se blíží výkonu Kirsten Dunst v Melancholii), standardně kvalitní je i Jude Law jako její psycholog. I díky nim jsou Vedlejší účinky nadprůměrnou žánrovkou plnou dramatických zvratů a utajených skutečností k rozplétání.

Livertek – Chelsea Light Moving / Sigur Rós / Portishead

V rubrice Livertek, neboli “live čtvrtek,” vám pravidelně představuji nejzajímavější koncertní záznamy, které mě zaujaly při brouzdání internetem. Odteď tomu tak bude každý poslední čtvrtek v měsíci.

Chelsea Light Moving nejsou žádní nováčci. Post-pubertální noise-punkové valy u nich hraje Thurston Moore, díky jehož hudbě je svět lepším místem k žití už od začátku osmdesátých let. Před časem se Thurston po více než čtvrt století rozešel se svou kapelou Sonic Youth a se svou manželkou Kim Gordon a jeho nová formace mu pomáhá nalézt cestu do časů rozbouřeného mládí. Zpětná vazba na jeho kytaře je ve skladbě Alighted opravdu gigantická, určitě to dokoukejte až do konce. Asi pochopíte mé překvapení, když jsem vloni očekával první koncert Thurstona Moorea ve svém životě jako poklidnou prezentaci jeho novějšího snivého materiálu a místo toho nastalo takovéhle peklo… UPDATE 01/04: Ještě šťavnatější je právě zveřejněný záznam vystoupení Chelsea Light Moving z festivalu SXSW. Hrají tam mimo jiné i Alighted, ale stojí to za to od začátku do konce.

Zatímco Sonic Youth jsem za doby jejich existence vždycky propásnul, v případě islandských Sigur Rós se můžu pyšnit tím, že jsem viděl už jejich první koncert v pražském Paláci Akropolis před dvanácti lety. Nová skladba Kveikur uvedená nedávno v televizní premiéře v pořadu Jimmyho Fallona je méně éterická než jejich skladby z přelomu století a méně veselá než jejich album Med Sud í Eyrum Vid Spilum Endalaust (pamatujte, jsou z Islandu, takže jejich tvorba nemůže mít normální názvy). Přesto jde podle mého názoru o vykročení správným směrem a zejména jejich práce s perkusemi je v tomto kousku neodolatelná.

A protože byl tento měsíc ohlášen první český koncert mých dlouholetých hrdinů Portishead, dovolím si tentokrát poskytnout vám kromě žhavých novinek i jeden odkaz na retro-skladbu. Pro mnoho lidí mé generace se nejdůležitější formativní koncertní nahrávkou stala Nirvana MTV Unplugged in New York. Mým nejoblíbenějším koncertem v době dospívání byl jiný newyorský záznam, a sice právě koncert Portishead. Depresivní zpěvačka, scratchování, symfonické těleso, v tomhle koncertu je prostě všechno. Dokonce si vzpomínám, že jsem tehdy na desku od Portishead napsal recenzi jako slohové cvičení ve škole (a už tenkrát jsem se potýkal s popisem metaforických textů, zvlášť složených v jiném jazyce). Kompletní záznam tohoto legendárního koncertu, který jsem slyšel už nesčetněkrát, je na Youtube k vidění zde a já z něj pro vás vybírám svou nejoblíbenější píseň Only You.