Výstava o obalech překonává svůj potenciál

Řekněme si to bez obalu, od výstavy na téma obaly a recyklace bychom všichni čekali tolik zábavy jako od sobotní noci v Prudérově (jak by řekli v Červeném trpaslíku). Snad i proto mě tolik překvapila expozice nazvaná Od věku sloužím člověku, kterou můžete ještě do konce tohoto roku stihnout v Národním zemědělském muzeu na Letné. Architektonická a výtvarná stránka výstavy je na místní poměry na velmi vysoké úrovni, a tak jsem na místě strávil téměř hodinu a objevoval další a další nápady, které na nás autoři nachystali. Expozice je poučná, ovšem málokdo by se s ní chtěl zabývat do detailu, kdyby nebyla zpracována tak hravou a vynalézavou formou.

Výborné dvojalbum od Mouse on Mars a houfu jejich kamarádů

Německá elektronická dvojice Mouse on Mars je na scéně 21 let a já si už jen matně vybavuju, jak jsem na přelomu století sledoval na satelitní stanici Viva Zwei záznam jejich koncertu. Jejich nová deska 21 Again je plná skladeb vytvořených ve spolupráci se zvučnými jmény na elektronické scéně je pro mě jedním z nejlepších kolaborativních alb, které jsem kdy slyšel.

Na jednu stranu je nahrávka ohromně pestrá a každý host do své skladby přináší něco ze svého hudebního zázemí, ať už se jedná o funk, disco, minimalismus, world music nebo dubstep. Na druhou stranu je neuvěřitelné sledovat, jak Mouse on Mars do každé skladby vnášejí jednotící prvek analogu, invence a nepravidelnosti. Zřejmě opravdu šlo o plnohodnotné spolupráce a snahu navzájem se obohatit. Jako ukázku doporučuji například skladbu tvořenou spolu s Machinedrumem, jinak se na desce najdeme i Tortoise, Atom TM, Modeselektor, Funkstörung nebo Laetitii Sadier.

Hovadnosti, komentáře aneb reportérský humor po americku

Nedávno jsem s potěšením zjistil, že americká internetová komediální stanice Adult Swim se pustila do série humorných reportáží. Podobně jako The Onion se i Adult Swim zaměřuje na kontroverzní, přesto naprosto fiktivní případy a své klipy vždy prošpikuje řadou famózních hlášek. Jejich reportéři jsou nekompetentní, neprofesionální a většinou ani neposlouchají své respondenty. Sérii Newsreaders doporučuji začít sledovat od mého nejoblíbenějšího dílu Hedge Fun, který pojednává o "nejmladším, nejstarším a jediném" trilionáři na světě.

Mapy ke hvězdám - exkluzivní recenze

Nový snímek Davida Cronenberga nás zavede do temného zákulisí Hollywoodu. Na plátně sledujeme bizarní svět slávy, krásy, drog a duševních chorob v podání režiséra, který má zvlášť dobré oko pro vystižení nenormálních postav. Mezi ústředními figurami najdeme protivnou dětskou hvězdu navrátivší se z odvykací kůry, zoufalou přestárlou herečku prahnoucí po tom, zahrát si ve filmu svou matku, či schizofrenní dívku se zálibou ve žhářství, francouzské poezii a prášcích na předpis. Tady je upoutávka.

Tento film pro vás bude úžasně fungovat, pokud jste připraveni bavit se tím, jak zvrácené věci jednotlivé postavy dělají a říkají. Nový Cronenberg mě tak těšil po celou délku filmu mnohem lépe než v jeho předchozím díle Cosmopolis. To jsem nedokázal dokoukat, i přestože se mi jeho knižní předloha celkem líbila. Černého humoru je v Mapách ke hvězdám dostatek pro ty, kdo jej chtějí vnímat.

Snímek bohužel neobstojí v nevyhnutelném srovnání s jiným částečně mysteriózním dramatem o špíně Hollywoodu, tedy s Lynchovým Mulholland Drive. Ač by se to před lety po první projekci Mulholland Drive zdálo dost nepravděpodobné, jeho základní příběh dává vcelku jasný smysl a je rozhodně nosnější než v případě Map ke hvězdám. Čím víc se blížíme k rozuzlení příběhu, jednotlivé postavy se přestávají chovat v souladu se svými (byť zvrácenými) povahami a jednají spíš jen v souladu s tím, kolik opovržení k ním cítí autor. Naštěstí je ztvárňuje výborný ansámbl známých herců v čele s úžasně rozloženou Julianne Moore a odhodlanou divnodívkou Miou Wasikowskou.

Mapy ke hvězdám mají v českých kinech premiéru 30. října a film Frank, který jsem tu recenzoval minule, přijde do kin 6. listopadu.

Werich a Voskovec v současné podobě aneb Check it out, hej rup, motherfucker!

Poněkud se zpožděním se ke mně dostal pokus tvrdých kytarových kapel předělat písně Osvobozeného divadla po svém. Projektu nazvaného Hudba stoprocentních mužů se zúčastnili např. Cocotte Minute, Fourth Face nebo Post-It.

Jak asi sami dokážete odhadnout, když se tak málo hudebního talentu srazí s materiálem, který je tak jasně neoddělitelný od svých původních tvůrců a původní doby, nebude nouze o momenty, kdy vám z toho hlava půjde kolem. Řízci s kytarami stále tlačí své riffy jak ze skateparku, chlápci za škopky do toho občas pořádně třískají, místy padne bokem i nějaká ta hláška v angličtině, jenom texty jsou najednou o Goliáši a Davidovi, Ezopovi, ministrovi Edenovi a babičce Mary. Pojďme si poslechnout, jak se se svým kusem od Wericha, Voskovce a Ježka popasovali Scream of the Lambs.

Frank - exkluzivní recenze

Po čase vám tu opět můžu nabídnout filmovou recenzi na dílko, které jsem zhlédl daleko před jeho plánovanou kinopremiérou (viděl jsem ho na zakončovací projekci Fresh Film Festu). Nová komedie s Michaelem Fassbenderem a Maggie Gyllenhaal je nazvaná podle jednoho z nejdivnějších zpěváků v historii hudebních filmů. Jmenuje se prostě a jasně Frank a ještě ho nikdo neviděl bez obří papundeklové hlavy připomínající Igráčka. Do jeho kapely se více méně náhodou dostane mladý zrzek Jon (hraje ho Domhnall Gleeson), který sní o slávě a reflektorech ramp. Za pomoci sociálních sítí se snaží dokopat skupinu k tomu, aby ji někdo začal poslouchat. Tady je upoutávka k filmu.

Tento velmi povedený snímek skýtá podobně snivou atmosféru jako dílka Wese Andersona nebo jako krátkometrážní film Spikea Jonze I’m Here (který najdete celý na tomto odkazu). Jemná absurdita situací, v nichž se hrdinové ocitají, číhá za každým rohem, zvlášť pokud si uvědomíte, že chlap s umělou obří hlavou je vnímán jako charismatický vůdce, který každého v kapele strhne svou jasnou vizí. Díky tomu je tato bláznivá komedie na hony vzdálena tomu, aby v ní tak jako v Kameňáku vtipy vulgárně pleskaly jako mokré tenisáky o zeď. Frank připomíná spíš barevné klubko vlny kutálející se ze schodů – kromě veselí ve vás vzbudí i primární, těžko potlačitelné dojetí nad svou křehkostí a naivitou, která nemá nic společného s opravdovým pragmatickým světem.

Tento film dokonce ani nepopisuje typickou cestu ke slávě, jak to v podobných snímcích bývá. Ač hlavní hrdina Jon působí jako sympaťák a typický indie loser po vzoru Scotta Pilgrima, se svou chorobnou touhou po slávě přichází jako zjevný hudební antitalent k hotové kapele, která se všemi prostředky snaží slávě předejít. Okolnosti tak získávají (pro diváky, kteří to chtějí vnímat) negativní podtón.

Je zřejmé, že si film nejvíc užijí právě lidé, kteří mají nějaký vztah k populární hudbě. Jednak znají zaběhnuté schéma filmů o nezávislých kapelách a jejich růstu, jednak si v tomto snímku všimnou narážek, které ostatním uniknou (např. když Jon označí spoluhráčku Claru za „jejich osobního Syda Barretta“). Konec konců, i celou tu koncepci s papundeklovou hlavou můžeme brát jako spiklenecké mrknutí směrem k jedné z největších současných nezávislých kapel, která je na nejnovějším turné také začala nosit.

PS: Recenzi tu dnes máme namísto pravidelné rubriky Livertek, která tímto končí. Žádný nový hudební záznam, který jsem viděl, tu nemůžu doporučit a i před měsícem jsem si musel vypomoci kouskem z archivu.

Známe nominace na Nejkrásnější nádraží roku

Mezi letošními nominovanými na titul Nejkrásnější nádraží roku nalezneme Čunín, Holostřevy, Hovězí a Hrob. Na tomto odkazu si můžete prohlédnout snímky, s nimiž se tato nádraží uchází o prestižní ocenění.

Bude nám s novým albem od Earth do zpěvu?

 

V současné době si vedle Liars, o nichž jsem tu psal minule, hodně užívám také temnou mystiku v podání Om a Earth. Album God is Good od prvně jmenované formace je stále stejně dobré, jako když jsem tu o něm psal před čtyřmi roky, zatímco Earth právě vydali novou těžcehrající desku, která opět srší elektřinou jak vedení vysokého napětí.

Obal nové desky Earth nazvané Primitive and Deadly je dobře padnoucí, i když pravda příliš návodnou metaforou pro to, co tentokrát uslyšíme. Kameny, skály, temnota a doprostřed toho někdo nalepil ženštinu. Po mnoha letech tak uprostřed zádumčivého valivého a donedávna čistě instrumentálního stoner/sludge rocku uslyšíme ženský hlas (a v dalších písních také mužský hlas).

Bohužel oba přizvaní zpěváci mají zjevný problém zaplnit hotové skladby něčím smysluplným. Mark Lanegan se za každou cenu pokouší uštrykovat na monumentální hudbu podobně dechberoucí text, a tak je to samé revelation a exaltation. Očividně mu dochází nápady už po pár minutách. U zpěvačky Rabii Qazi mně osobně nesedí její šedesátkový trans, jako kdyby ji posedl duch Jima Morrissona, ovšem musím spolu s ostatními pozorovateli přiznat, že se svého úkolu zhostila o něco lépe než Lanegan. Přesto budu od Earth i nadále raději poslouchat jejich instrumentálky, proto pro vás z jejich nové desky k poslechu vybírám skladbu Even Hell has its Heroes.

Prolhaní krasavci vystoupí příští měsíc v Roxy

Poslední dobou jsem našel notné zalíbení v letošní desce amerických Liars nazvané Mess. Tato původně rocková formace se nyní již plně přesunula na pole ledově chladného odlidštěného EBM a musím říct, že jim ty dekadentní hrátky se syntezátory jsou velice dobře. Místy mi sice jejich koncept okatě připomíná Radiohead, kteří prošli podobným vývojem od kytar k mašinkám, ale samozřejmě jsem rád za každou kapelu, která pracuje s jasnou vizí. Kapelu Liars uvidíme 21. října v Roxy a nejlepší pozvánkou na tento koncert je právě album Mess, které můžeme poslouchat na tomto odkazu na Youtube.

Mimochodem, stejně jako před rokem to vypadá, že v říjnu nás kromě Liars čekají i mnohé další lákavé koncerty. Tady je pro pořádek pár těch nejžhavějších:

- 2. října – First Aid Kit – Palác Akropolis
- 4. října – FM Belfast – Meet Factory
- 6. října – DJ Krush – Lucerna Music Bar
- 20. října – Swans – Lucerna Music Bar
- 21. října – Liars – Roxy
- 30. října – Thurston Moore – Lucerna Music Bar

Bontonland hlásí náhlý obrat v chování zákazníků – někdo přišel do obchodu a koupil si pár cédéček

Na špici české prodejní hitparády IFPI se právě usídlilo koncertní album Rolling Stones z roku 1995. Jak k tomu uvádí E15, tato hitparáda se sestavuje podle prodejů v síti Bontonland. Pokud jste někdy prošli kolem pobočky Bontonlandu v některém obchodním centru, asi víte, že bývá tak prázdná jako na fotografii nad tímto příspěvkem, a pokud jste zašli dovnitř, pak jste (po vypnutí alarmu spuštěném nečekaným pohybem v této obchodní jednotce) zjistili, že podstatnou část sortimentu tvoří předražená trička a hrnky s logy kapel. Navíc v Bontonlandu prý nyní neprobíhala žádná cenová akce, která by zvýhodnila pavučinami opředenou nahrávku pavučinami opředených Rolling Stones před ostatními disky.

Je proto pravděpodobné, že nějaký korporátní klient (říkejme mu třeba Škodafone) poslal sekretářku do Bontonlandu, aby koupila padesát stejných cédéček jako dárek pro zaměstnance nebo zákazníky. Třeba Rolling Stones. Příště přijde někdo z Nestléver a vybere pro své lidi Genesis. Nebo zvolí třeba Autechre a rázem se z hitparády dozvíme, že Češi teď nejčastěji kupují abstraktní techno. Pryč jsou doby, kdy hitparády něco znamenaly a kdy umístění na prvním místě mohlo být vnímáno jako prestižní.