Očista - exkluzivní recenze

Díky mému výletu do Polska vám nyní mohu jako první v republice nabídnout recenzi na film Očista. Tento thriller by měl být v ČR uváděn od 1. srpna 15. srpna.

Jak se dozvíme v úvodu filmu, za několik let se vlády v USA ujme hnutí The New Founding Fathers of America a uzákoní celkem neotřelou změnu. Jednu určitou noc v roce je možné loupit, rabovat a vraždit, aniž by to bylo trestné. Tuto noc mají volno všichni policisté, záchranáři a hasiči. Kriminalita je po zbytek roku minimální, protože všem přijde výhodnější odložit své plány na Noc očisty. Hospodářství vzkvétá, protože se pak všechno poničené spravuje a staví znovu, protože jdou dobře na odbyt zbraně a bezpečnostní systémy a hlavně protože spořádaní občané rádi pořádají výroční hony na bezdomovce a chudinu, která by jinak ekonomiku omezovala v rozletu. Ve filmu sledujeme Ethana Hawkea jako zámožného otce od rodiny, která tuto noc neprožije úplně v bezpečí.

Podobně jako v případě Hunger Games tu máme provokativní společenskou vizi, která v průběhu filmu sklouzne do něčeho mnohem méně zajímavého (v tomto případě do vyvražďovačky). V Očistě k tomuto přerodu dojde celkem brzy, když k zabarikádovanému domu naší rodiny přijde skupina "pravověrných a velice dobře vzdělaných Američanů," jak jinak než v maskách "anonymních" usmívajících se gentlemanů. Aby se situace opravdu mohla zvrtnout, členové rodiny udělají několik zásadních chyb, které by jinde než v mysli scénáristy byly velmi nepravděpodobné.

Přišlo mi zábavné, jak neutrálně o této zvrhlé akci ve filmu hovořila média, a bavilo mě přemýšlet o tom, jak by taková společnost fungovala. Dávali byste si celý rok větší pozor, aby nikdo neměl důvod si pro vás pak přijít a beztrestně si to s vámi vyřídit? Nebo byste se chovali svobodněji / bezohledněji, kdybyste za své činy během Noci očisty nemuseli nést následky? A skutečně tu nejsou žádné následky? Když se vám potom pod okny belhá soused, kterého jste oloupili a zmrzačili, řeknete mu jen "sorry, byla zrovna Noc očisty" a požádáte ho, zdali by vám zase na pár hodin nepohlídal děti?

Film tyto otázky řeší jen zřídka, i když by k tomu byla příležitost například v osobě nápadníka Hawkeovy dcery. Jinak jde o standardní krvák, který ani neukazuje žádné futuristické zbraně nebo technologické vymoženosti, ačkoliv se odehrává až v příští dekádě. Za povšimnutí stojí jen práce maskérů, protože obličeje obyvatel této luxusní čtvrti (včetně obličeje Ethana Hawkea) připomínají spíš samovolně se pohybující sbírky ušlechtilých vrásek prokládaných kosmetickými zásahy. Ocenil bych, kdyby jako pokračování filmu vzniklo Ráno po Noci očisty v režii Guse van Santa nebo Darrena Aronofského.

Nejbizarnější místa, kde jsem kdy sledoval koncerty

Nebudu zde rozebírat, že některé pražské kluby působí trošku divně nebo že v Kongresovém centru chybí atmosféra. Vybral jsem tři skutečně obskurní místa, na nichž jsem kdysi sledoval hudební produkci.

1. bývalé casino (2012) - Festival 4+4 dny v pohybu si pro své akce vybírá hodně bizarní místa, naposledy to byla vybydlená budova naproti Právnické fakultě UK, která dříve sloužila jako vekslácké a privatizační casino a za minulého režimu jako ústředí Mezinárodního svazu studentstva. V obou případech se tu tedy navazovaly "styky" s ruským obyvatelstvem, přičemž docházelo k rozsáhlé peněžní směně. V rámci 4+4 dní v pohybu jsem tam byl na koncertu WWW odehrávajícím se v sále, jehož všechny stěny a strop pokrývala zrcadla, kam vedly neprůstřelné dveře s průzorem ve tvaru srdce a kde před lety probíhaly performance zásadně jen bez oblečení. WWW byli celkem standardně oděni, takže se nakonec žádná senzace nekonala, ale všechny prostory této budovy vypadaly opravdu nehorázně pozlátkově.

2. fourcrossová trať (2006) - Fourcross je něco jako motocross, jenom na bicyklech. Každopádně je k tomu potřeba hodně hlíny uplácané do vysokých kopců. Před sedmi lety se organizátoři jednoho mezinárodního závodu v tomto sportu rozhodli, že zajistí i hudební program. Ten měl sice probíhat přímo u vší té naházené zeminy až po skončení závodu, ovšem zároveň nikdo nezakázal, aby ji přítomní jezdci dále používali, takže jste ve výsledku sledovali muzikanty a za nimi co chvíli přeletěl vzduchem někdo na kole. Já jsem tehdy spolu s kamarádem přijel na fourcrossovou trať u metra Hůrka kvůli britskému rapperovi Bladeovi a právě i díky netradičnímu prostředí pro mě šlo o jednu z nejlepších akcí toho roku. Jen pro zajímavost, bylo to pro mě tehdy poprvé a na delší dobu i naposled, co jsem se v Praze vydal někam dál na západ než na Anděl, zatímco teď tu přebývám každý den.

3. kostel (2011) - Původně jsem chtěl i do třetice zmínit jednu hiphopovou akci (Dälek na Kolejním nádvoří v Uherském Hradišti), ale pak jsem si vzpomněl na prazvláštní atmosféru, která vládla na kostelní scéně při předloňských Colours of Ostrava. Ten den jsem odpočítával dlouhé hodiny do vystoupení Grindermana, ovšem protože bylo asi 30 stupňů ve stínu, netrpělivě jsem očekával i moment, kdy se otevřou brány evangelického kostela na Husově náměstí, kde mělo začít první hudební vystoupení dne. Organizátoři mají trochu zpoždění a odpolední slunce mi už škvaří opalovací krém z kůže, zajdu ještě na toi-toiku, kde je kolem padesáti stupňů Celsia. Pak už sedím na polštářku v kostelní lavici a vyčkávám vystoupení Davida Hykese, jehož neznám, ale hlavně když je tu chladno. Hudebník vychvalovaný ve festivalovém programu se však ukazuje spíš jako vypravěč (přesněji řečeno jako narcis a do sebe zahleděný vypravěč přesvědčený o zajímavosti svých postřehů, který nechá každičké slovo přeložit tlumočnicí, aby ani ti jazykově slabší mezi námi nezůstali ochuzeni o žádné jeho moudro). Chtěl jsem odejít předčasně a nechat se raději masochisticky týrat žhavým sluncem, tak jako jsem o několik hodin později snášel výborný koncert Swans, ale odejít během produkce z kostela mi přišlo nepatřičné.

Michael Jackson, Freddie Mercury a Kurt Cobain spolu na letním hudebním festivalu?

Ano, je to možné na anglickém festivalu Glastonbudget :-) Nechám vám chvíli, abyste se zasmáli tomu, že se nějaký festival může jmenovat Glastonbudget. V Čechách by podobně mohl fungovat například festival Trutn-50%OFF...

Glastonbudget ale opravdu existuje a jedná se o velkou letní přehlídku revivalů, tady napodobenin zářných hudebních hvězd. Letos na něm prý vystoupili mimo jiné i Oasish, Hot Red Chili Peppers, Black Eyed Peaz, Four Fighters nebo Green Date. Jak vidno, stačí změnit jedno písmenko a už máme legální název pro hudební formaci.

Na jednu stranu se nedokážu ztotožnit s někým, kdo místo na aktuální turné skutečných Red Hotů, Coldplay, Green Day nebo Arctic Monkeys jde záměrně na jejich imitátory, protože je to levnější. Na stranu druhou se asi výsledný zvukový a vizuální vjem nebude tolik lišit. Velké festivaly si za to tak trochu mohou samy. Když stojíte přes padesát metrů od pódia, přebasovaný zvuk se láme o okolní stavby a k tomu ještě máte v sobě pár piv, těžko odpřísáhnete, že ten, koho se snažíte vidět a slyšet, je skutečný Anthony Kiedis. Podle toho, co jsem viděl na Youtube, jsou imitátoři často sami o sobě dobří zpěváci / hráči a navíc se snaží ten handicap, že hity jako "Give it Away" nebo "Californication" už před nimi složil někdo jiný, vykompenzovat tím, že se se svými vzory sladí i pohybově, nasadí si tu správnou paruku a seženou si i stejné hadry. Prostě čím víc pruhů, tím víc Adidas. A pak poznejte ten rozdíl...

Upíři z Vampire Weekend vyměnili krev za šampaňské

Skupina Vampire Weekend přišla před třemi lety s výbornou popovou deskou Contra, plnou hravých perkusí a zářivých hitů. Poslouchám ji dodnes. Nový klip Ya Hey naznačuje, že se upíři stále drží ve formě. Možná jim prospívá všechno to šampaňské, jehož mají tolik, že s ním mohou takhle bezostyšně plýtvat. Všude se píše, že ta písnička má prý přesah do náboženství, takže pokud si ji tak jako já na základě obrazové složky a odkazu na Rolling Stones vyložíte mnohem přízemněji, jste vedle.

A pokud spíš než na náboženství jste sportovní typ, pusťte si z archivu naprosto famózní upíří klip k písni Giving up the Gun, v němž se na perfektně hygienicky čistém kurtu ukáží i Jake Gyllenhaal a RZA.

Marcel Lucont vytáhl na diváky Fringe Festivalu svého galského kohouta

Fringe Festival není jen každoroční platformou pro zkrachovalé maniodepresivní jedince, kteří si znovu a znovu v rámci svých "autorských divadelních her" přehrávají ten rozhodný okamžik ve svém životě, odkdy to s nimi začalo jít od desíti k pěti. Fringe je kromě toho i líhní talentů. A právě francouzský komik vystupující pod vulgárním pseudonymem Marcel Lucont mě uchvátil se svou taktéž velmi vulgární stand-up show Gallic Symbol. Těžko od tohoto bonvivána a svůdníka uvést nějaký trefný bonmot, stejně jako dost dobře nemůžete citovat Mr. Beana, musíte ho vidět. Pojďme si pustit jeho vystoupení z televizního pořadu Russella Howarda, které nejlépe připomíná Marcelův vynikající výkon z pražské Malostranské besedy.

Livertek - Flaming Lips / Savages / Shellac

O koncertním klipu, který pro tento měsíc vyberu do rubriky Livertek, bylo de facto rozhodnuto už předem. Když se Wayne Coyne z Flaming Lips rozhodne přezpívat největší hit Davida Bowieho a nemít přitom na sobě nic než jakési svítící hadice, je pravděpodobné, že větší atrakce pro moji rubriku už nevznikne. Jak to zní, to je věc jiná. Ale aspoň v porovnání se záplavou jiných coververzí, které Flaming Lips kdy hráli, je jejich verze „Heroes“ dobrá a Wayne se intonačně celkem drží, i když místy hraničí s imitací. K vidění je to na webu pořadu Late Night with Jimmy Fallon.

Chybět tu nemohou ani Savages, momentálně nejdiskutovanější kapela na Pitchforku a ve všech stále ještě přežívajících časopisech s alternativní hudbou. Květnové číslo magazínu Visions píše, že tato dívčí kapela zní "až absurdně neohroženě, tak skálopevně sebejistě jako letadlová loď na cestě do nepřátelských vod." Při svém vystoupení na stanici KEXP si Savages zjevně mohli diktovat podmínky, takže výsledný záznam vypadá víc jako artfilm než jako běžný záznam ze studia. Přesto je to opravdu síla.

Jinak se na Youtube objevila také větší část výborného koncertu Shellac na pražské Dobešce. Nezúčastněnému pozorovateli to asi moc nedá, ale já jsem tam byl a přesně takhle jsem to viděl. Záznam má několik částí, v téhle konkrétní je jakž takž slyšet skladba Defenders of Fun a potom i část mojí momentálně nejoblíbenější pecky Wingwalker. Kromě toho v klipu uvidíte většinu fundamentálních stavebních prvků, z nichž se skládá správná šelaková šou. Řemen od kytary kolem pasu, pohyb po pódiu á la elektrický šok, "vtipné" otázky z publika, máchající hlavy, zapocené brýle, kousání strun, činel za bubeníkem, holubičky... Mimochodem, s autorem toho videa máme podobný vkus, kromě Shellac jsme (soudě podle historie jeho starších záznamů) spolu byli i na několika dalších koncertech.

Seriál Navždy svoji přináší humorný pohled do života tří snoubeneckých párů

Nenechte se zmást školeným bakalářským hlasem, který nám v úvodní sekvenci černobílých fotografií připomene, čím byla pro lidi svatba v běhu věků. Už první díl nového dokumentárního seriálu České televize Navždy svoji přináší chladnou sprchu těm, kteří by se z veřejnoprávní obrazovky chtěli nechat oblažit vším tím hřejivým svatebním hemženíčkem.

Motorkářka Isabela vládnoucí plnohubým smíchem pornoherečky si nechává odstranit tetování se jménem bývalého snoubence. Ten předchozí byl jaksi už ženatý, takže to nakonec nevyšlo, ten současný udělá pěstí díru do zdi, když ho něco vytočí.

Venkované Běla a Jarda se oddávají tělesnému škádlení lidí, kterým je přes třicet, ale vypadají na padesát (představte si je jako Homolkovy, ostatně oni také rádi citují české filmy). Radost jim většinou zkazí nastávající tchyně jako vystřižená z bijáku Zdeňka Trošky. “Vy si snad myslíte, že si tady na vesnici honíme pytlík,” ospravedlňuje tato zemitá žena odvolání Jardy z jejich malého nafukovacího Balatonu zpět na traktor.

Trojici párů doplňují relativně nejsympatičtější křesťanští nerdi, kteří spolu zatím nespali ani nebydleli a před jídlem se modlí spolu se svými osmi kamarády z náboženské komunity. Mluví spisovně a spí s plyšáky.

Za kamerou stojí Erika Hníková, která svůj pronikavý vhled dokázala už v předchozích dokumentech Ženy pro měny a Nesvatbov. Všem aktérům se dokázala dostat blízko na kůži a ve střižně předvádí kvalitní práci, kdy podobně jako Karel Vachek klade záběry tak, aby vzbudily pousmání nebo nabídly opačný pohled na to, co snoubenci tvrdí. Magie ostatně vznikla už na místě správným postavením kamery, které zvyšuje absurditu a směšnost dané situace. V dalších dílech uvidíme, kam až se Hníkové podaří projekt dovést. Nové epizody seriálu Navždy svoji běží každou neděli na ČT2 nebo kdykoliv na webu České televize.

My Bloody Valentine: Kdo by si pomyslel, že jednou budou hrát v klubu uprostřed Prahy?

Před dvěma dny poctili pražskou Dobešku svou návštěvou Shellac a asi nebudu daleko od pravdy, když napíšu, že všem 250 přítomným lidem naprosto vytřeli zrak. Jejich show byla výbušná, výborně sehraná, správně namixovaná od dvacet let starých písniček až po nikdy předtím neslyšené novinky a svým způsobem (velmi zvláštním způsobem) humorná.

Tímto okamžikem se moje pozornost v pomyslném seriálu koncertů chystaných do absurdně skromných prostor, než jaké by odpovídaly roli daných kapel v dějinách soudobé hudby, přesouvá k irským hlukařům My Bloody Valentine. Jejich předchozí album Loveless označil Pitchfork koncem devadesátých let za nejlepší album celé uplynulé dekády, to už si ale My Bloody Valentine dávno dávali pauzu. Ta skončila až letos vydáním rovněž vynikající desky mbv, kterou kapela 10. června představí v Divadle Archa.

Na rozdíl od dalších velkých návratů devadesátkových legend, které bylo možné vidět jen v zahraničí (Blur, Pulp, Stone Roses), není těžké My Bloody Valetine zastihnout. Zahrají v Čechách a postupně i ve všech zemích, které s naší vlastí sousedí. Každý si tak může vybrat, jestli je chce vidět na velkém festivalu pod otevřeným nebem, nebo v Praze v klubu pro jeden tisíc lidí. Byla by škoda je propásnout.

Shellac vystoupí na Dobešce už v sobotu

Už příští víkend přijede opět po pár letech do Prahy zaburácet americké post-hardcorové komando Shellac. Jsou to právě Shellac, kteří mají vždycky ten nejostřejší zvuk, nejkovovější struny, nejbouchavější bicí, stačí si poslechnout kteroukoliv jejich desku. Před pěti lety jsem jejich koncertu v Paláci Akropoli dal 10/10 a nečekám, že by se jim to podařilo překonat, ale kdyby se aspoň přiblížili, stačilo by to.

V pátek jsem tu psal o dvaceti letech od vydání Modern Life is Rubbish, ve stejném roce vyšlo i první EP od Shellac. Pojďme si z něj dát hrozivou storku Billiard Player Song plnou změn tempa a breakdownů, v nichž vyniknou bubny a frontman Steve Albini postupně buduje atmosféru, až konečně vykřikne "I think she's ALL RIGHT!" To je moment, který si z jejich předchozího koncertu v Praze pamatuji dodnes.

Dvacet let od vydání Modern Life is Rubbish

Modern Life is Rubbish… to je nejen skvělé motto, ale i název jednoho z přelomových hudebních alb devadesátých let. Ode dne, kdy Blur vydali svou desku s parní lokomotivou na obalu, uplynulo právě dnes už celých dvacet let.

Blur měli tehdy za sebou celkem úspěšně přijaté debutové album Leisure, ale když si ho dnes poslechnete, je jasné, že svůj osobitý hudební výraz teprve hledali. Mísení rocku a taneční hudby bylo tehdy in, ale dělali to tak všichni a leckdo se pak neubránil nálepce imitátora, proto se zpěvák Damon Albarn rozhodl změnit na druhém albu zvuk a navázat na popovou hudbu zlatých šedesátých. S deskou Modern Life is Rubbish tak Blur vstoupili do éry melodického kytarového popu s texty plnými ironie a břitkého anglického humoru.

Tato „ryze britská“ éra čítá v diskografii Blur ještě mnohem známější alba Parklife a The Great Escape, ovšem i dnes dvacetiletá nahrávka Modern Life is Rubbish má co nabídnout. Začít můžeme nejlépe u hitu Sunday Sunday, v jehož klipu Blur poprvé svou maloměstskou satiru posouvají až do roviny kabaretu. (Klip k této skladbě jsem poprvé viděl teprve nedávno, jak my jsme jen v minulém století mohli žít bez Youtube?)