Jon Spencer Blues Explosion vybombili nejlepší koncert roku

Nedávno jsem na Pitchforku četl recenzi na nejnovější album americké trojice Jon Spencer Blues Explosion. Psalo se tam o kapele, která už se na scéně potuluje celkem dlouho a po hudební stránce si vyzkoušela lecjaký experiment, ovšem teď jako by všechno, co je navíc, odhodili, potrénovali a znovu se hlásili o post nejdrsnější a nejvymakanější rock'n'rollové smečky v USA.

Jak se ukázalo včera v Paláci Akropolis, je to pravda do posledního puntíku. Nedokážu si představit, jak tvrdě museli JSBX před touto sezónou cvičit, že se jim podařilo dát dohromady tak ostrou show. Mají plno hitů, které zní naživo pětkrát lépe než na desce, a střídají je v kulometném sledu. Vlastně ani nehrají intra a občas vynechají i závěrečnou nálož riffů, aby se ve zlomku vteřiny pustili do dalšího, ještě drsnějšího hlasitého fláku. Mimo svých monologů uprostřed songů Jon nemluví k publiku, nedělá přestávky, padá s kytarou do kolen, žene zesilovač do červeného pásma, svíjí se u tereminu a sype tam jedno sólo za druhým. A když se s hochy vrátí na přídavek, položí se do toho ještě dvakrát tolik a střídá nový materiál s kousky starších songů jako Bellbottoms nebo Blues Explosion Man.I když hrají jen v klubech pro 500 lidí (a atmosféře to jen pomáhá), Jon Spencer Blues Explosion se už dostali do nejvyššího patra rockové opravdovosti. The Hives to částečně předstírají, Rolling Stones na to dneska můžou jen vzpomínat, ale Jona Spencera skutečně posedl stejný duch jako Iggyho Popa. Duch rock'n'rollu.

K úspěchu včerejšího koncertu přispěla i vynikající předkapela The Mentalettes, perfektní protipól k JSBX zaměřený na stejné publikum. Vokální trio slečinek vlnících se ve sladěných šatech představuje guilty pleasure pro každého milovníka elektrifikovaného blues a rock'n'rollu. Holkám to slušně odsýpalo, nešetřilo se teatrálními gesty a mimikou a jejich doprovodná kapela sice šedesátá léta nezažila, ale dokáže si je velmi dobře představit.

Na závěr jsem vybral několik rozostřených ukázek z Youtube, které dokáží aspoň trochu ilustrovat, co se včera na pódiu v Akropoli dělo - Jon Spencer Blues Explosion, The Mentalettes.

Nové EP od Trenta Reznora a jeho manželky není úplně špatné

Nová nahrávka z Reznorovic kuchyně se jmenuje An Omen, a že není úplně špatná, je to nejlepší, co se o ní dá říct. Trent Reznor a Atticus Ross sice stále umí skládat děsivé industriální instrumentálky (a jak se ukazuje zde, i brnkat na banjo!), ovšem Mariqueen Maandig se ani na tomto EP neprojevila jako zajímavá nebo nadaná zpěvačka. Pod tímto příspěvkem si můžete poslechnout nejlepší skladbu z celé této desky, kde si namísto Mariqueen užijete vynalézavě smíchaného sborového zaříkávání minimálně pěti různých hlasů. Doporučuji poslouchat přes kvalitní sluchátka.

Movieurope - výprodej skandinávské kinematografie

Movieurope je online půjčovna převážně skandinávských filmů. Zaplatíte paušál šest euro a můžete se celý měsíc dívat na libovolný počet filmů z vámi zvolené země. Zdaleka největší výběr je na Movieurope mezi dánskými filmy, pro svůj test jsem tedy zvolil Dánsko.

Předností Movieurope je, že to funguje a to za zanedbatelný peníz. Filmy se legálně streamují podobně jako z Youtube, jen v mnohem vyšší kvalitě. Bližší pohled však nasvědčuje tomu, že tato služba byla zpřístupněna ještě nedokončená a od té doby se jí nikdo nezabýval. Prohledávání filmotéky je z pohledu uživatele velmi nepohodlné. Můžete zapomenout na kategorie, významové štítky nebo fungující vyhledávání - musíte klikat na jeden film za druhým, abyste zjistili, který asi bude podle vašeho gusta. V popisech u některých filmů jsou chyby (popis hovoří o jiném filmu, údaje o jazykové verzi nesouhlasí) a titulky uvnitř filmů vyvedené v bílé barvě nejsou čitelné, kdykoliv se děj odehrává během slunečného dne / na pláži / na sněhu / při atomovém výbuchu.

Největším mínusem Movieurope je nabídka filmů. Najdete zde sice většinu filmů od Larse von Triera a Italštinu pro začátečníky, jinak ovšem můžete na filmové hity zapomenout. Trháky jako Ať vejde ten pravý, trilogii Milénium nebo Láska je láska tu chybí, stejně jako jakýkoliv snímek mladší než čtyři roky. Tvůrci Movieurope se dušují, že budou každý měsíc přidávat nové filmy, jejich databáze spíš vypadá na to, jako by o tento projekt ztratili zájem už na začátku této dekády.

Přes to všechno ale šest euro není mnoho, a pokud víte, co máte hledat, si tu dobré filmy přece jen najdete. Vedle kusů od Larse von Triera doporučuji i animovaný film pro dospělé Princess, který má na svědomí Anders Morgenthaler z mé oblíbené dvojice humoristů Wulffmorgenthaler. O humor však v tomto případě nejde, film pojednává o pomstě bývalého kazatele za smrt jeho sestry, pornoherečky.

Grafikon - Železný květ

Obrázkem Iron Mana prozatím končím s publikováním svých koláží. Až vytvořím další řádku nových obrázků, objeví se i zde na blogu, prozatím si tu můžete vyfiltrovat všechna starší dílka pod štítkem Grafikon.

Snímek Jméno staví na dobrém jménu francouzských komedií

Z letošní nabídky divácky velice úspěšného Festivalu francouzského filmu jsem téměř naslepo zvolil snímek nazvaný Jméno a rozhodně jsem nešlápl vedle. Výborně napsaná, živá konverzační komedie, výbuchy smíchu v naprosto nabitém velkém sálu Světozoru a momentální skóre 96% na serveru ČSFD. V diváckém hlasování festivalu jsem i já tento film ohodnotil jasnou jedničkou.

Typicky ukecaný pár francouzských intelektuálů ve středním věku si pozve domů na večeři tři své dlouholeté přátele. Nejdřív se jen špičkují ohledně výběru vína a profesní kariéry, zlom nastane ve chvíli, kdy Vincent nechá žoviální společnost hádat jméno, které zvolil pro svého prvního syna. Má začínat na písmeno A… Staří kumpáni, dobře naložení vybranými francouzskými delikatesami a příznivě naladění na mimi-talk, se začnou netrpělivě překřikovat a pohazovat jmény jako Antoine či Anatole. Postupem času se však tato hra poněkud vyčerpá a partička je naprosto opařena Vincentovou volbou, jménem Adolf. Tedy, ve skutečnosti se to bude psát Adolphe podle románu Benjamina Constanta, ale kdo by si dnes vzpomněl na nějakou zaprášenou knížku? Má Vincent právo pojmenovat tak své dítě? Tato debata však jen spustí lavinu dalších osočení a odhalení, při níž se ukáže, že i v této sympatické skupině starých dobrých kamarádů (a uvnitř obou partnerských dvojic) existují dávné křivdy a antipatie.

Jméno je značně divadelní film, který se z 95 procent odehrává v jednom pokoji (a zbylých pět procent v něm existuje jen pro popření tohoto divadelního pocitu). Krátce po matoucím, rychle stříhaném úvodu připomínajícím Amélii z Montmartru nás má ve své moci pouhá hrstka protagonistů a jen díky jejich sehranosti a vynikajícímu scénáři plnému skvělých point je výsledek tak neuvěřitelně a setrvale zábavný. Kadence slovních přestřelek a žlučovitost některých protagonistů může připomenout Louise de Funése, svou tvrdohlavostí a pyšným rádoby-intelektuálním vyjadřováním mohou postavy působit jako John Cleese v seriálu Hotýlek (Fawlty Towers). Jako pávi pronášejí své kašírované bonmoty a chvástají se v učené diskuzi, dokud někdo právě jim neprozradí, co si o nich už dlouhá léta myslí. Pro francouzsky mluvící je tento film jasnou volbou, ti ostatní by si k němu měli sehnat hodně kvalitní titulky.

PS: Podle údajů Českého statistického úřadu je na našem území celkem 26 chlapců jménem Adolf, kteří se narodili v tomto století. V průměru se tedy každý rok rodí dva noví Adolfové. Tak populární jako za druhé světové války toto křestní jméno už asi nikdy nebude a dnes je svou četností někde mezi kuriozitami, jakými jsou Lambert a Noa.

Veni lacti vici: Vítězové Famufestu se vrátí v ozvěnách v kině Oko

Kdo minulý týden propásl Famufest, všechny ty úžasné nové bijáky a dekadentní atmosféru Nové scény Národního divadla, může ještě stihnout přehlídku vítězných filmů tento čtvrtek od půl deváté v kině Oko.

Já jsem se této inspirativní akce zúčastnil jako vetřelec (rozuměj: nefamák) v sobotu odpoledne a shlédl jsem kolem dvanácti krátkých filmů nejrůznější úrovně. Naprosto mě nadchla animovaná „babská“ groteska In vino veritas, svižný dokument o free softwaru Free as in Freedom nebo zdařile improvizovaná parodie na Rychlé šípy nazvaná Co s Mirkem? Naopak úplně k nepřežití byl snímek Tělo mého těla, který nakonec zvítězil v kategorií dokumentů. Berte to jako varování, pokud ve čtvrtek nechcete sledovat osmiminutový nenasvícený statický záběr videokamerou na nijak zvlášť hezkou kojící ženu, která skoro až do konce nic neřekne (aspoň nic smysluplného), tak si místo Těla mého těla udělejte přestávku na pivo a pak se vraťte na zbývající filmy.

Titul nejlepšího snímku festivalu získal podle očekávání film Příliš mladá noc, který se už přes půl roku nachází v běžné kinodistribuci. Tuto temnou kroniku jedné nepříliš rozjeté pařby trojice divných lidí a dvou dvanáctiletých chlapců jsem si výborně užil (a nejen proto, že v tom hrají Martin Pechlát a Jiří Černý z bývalého Divadla Komedie). A když už je řeč o hercích Divadla Komedie, na programu čtvrtečních Ozvěn Famufestu by měl být i nový snímek s Ivanou Uhlířovou Kdekoli jinde. 

Grafikon – 2013

Dnešní obrázek je obálkou k mému nástěnnému kalendáři obsahujícímu většinu obrázků, které se v průběhu roku v této rubrice objevovaly. Do roku 2013 vás vítají Medvídek Bulvička, Macaulay Culkin a Pierce Brosnan. Dalo by se to použít i jako PF, ale spíš vytvořím něco méně strašidelného.

Koláž jsem tentokrát neskenoval (protože bych si zamazal skener černou temperou), ale fotil porouchaným digitálním foťákem. Bez něj by to vypadalo úplně jinak.

Doba ledová 5 – Dinosauři se vracejí

18. února stoupne provozovatelům Lucerny účet za elektřinu, před hradby Marshallových zesilovačů se postaví J Mascis a jeho souputníci ze znovuzrozených Dinosaur Jr.

Na předloňském Off Festivalu patřilo vystoupení amerických dinosaurů podle očekávání k těm nejpovedenějším položkám na programu a album I Bet on Sky, které trojice od té doby vydala, patří k mým nejoblíbenějším nahrávkám za poslední rok. Čtyři dny po „dni zamilovaných“ tak nastane svátek pro všechny příznivce vypjatých kytarových sól, hlasité rifáže a ledabylé elegance. Jak zní dinosauři v roce 2012, můžete zjistit z jejich vtipného klipu plného supermarketů, skateboardů a obstarožní destrukce ke skladbě Watch the Corners nebo rovnou z jejich letošního živého vystoupení pro rádio KEXP.

Too big to fail - Nová výstava Jana Švankmajera v Domě U Kamenného zvonu

O víkendu jsem se zašel podívat na zbrusu novou retrospektivní výstavu Jana Švankmajera nazvanou Možnosti dialogu. Stovky a stovky obrázků, fotek, videoukázek, plastik, filmových rekvizit a obskurních relikvií nemohly zklamat – na tuto vynikající výstavu vám jedna hodina stačit nebude.

Jan Švankmajer je jeden z mála žijících géniů českého umění. Nezdolný solitér. Studovaný zvrhlík. Neobyčejně technicky zručný a pilný rytíř imaginace. Pustíte si jeden z jeho krátkých animovaných filmů a podivíte se nad tím, jakými neobvyklými cestami se ubírá Švankmajerovo myšlení a zároveň kolik práce to muselo dát, dostat jeho představy před kameru. Podobného žasnutí a nevěřícného zírání vás na výstavě čeká stokrát tolik. Ve vitrínách vycpaně civí falešné želvy skládající se z deseti různých zvířecích náhradních dílů, na zdech visí alternativní verze přírodopisu a mapy měst, které mají nohy a lidské vnitřnosti (pozn. zbožňuju mapy), zpoza rohu vrčí dvoumetrový masturbační automat a hýbe umělou rukou dopředu a dozadu, z desetkrát zvětšeného loutkového divadla na vás mrtvě zírají hrozivé dřevěné loutky z Lekce Faust a celou stěnu zakrývá mohutný démonický portál z Jámy a kyvadla, kterému ve filmu žhnuly oči.

To vše je rozdělené do tématických okruhů, většinou je jedna místnost věnována jednomu Švankmajerovu filmu a v každé z nich mi spadla čelist (ke konci výstavy jsem si ji už radši přestal nasazovat). Pokud na výstavách chcete vidět „krásné“ umění, tak se tu mezi všemi těmi výstřižky z porna a chobotnicemi konvertovanými na lišky asi nebudete cítit úplně příjemně, nicméně každý musí kvitovat špičkovou řemeslnou úroveň všeho, co Jan Švankmajer dělá. Nedostatek, spára či fušerství se tu nikde nenajde ani pod lupou.

Výstava Možnosti dialogu je rájem pro surrealisty a libertiny, v němž je možné strávit přes dvě hodiny a perfektně si to užívat (a zbytek dne se můžete v rámci výstavy dívat na všechny puštěné filmy). Některé výstavní podniky se snaží hledat nová pojítka mezi umělci, dávat do souvislostí nečekané nebo nabízet nový náhled na umělce. Lidé z Galerie Hlavního města Prahy se o žádnou přidanou hodnotu nesnažili, stačilo jen zajistit co nejvíce mistrových děl a úspěch je zaručen. Švankmajerovo portfolio je tak výborné, že kvalita výstavy je přímo úměrná jen počtu vystavených kusů. Jedna místnost znamená nečekanou dávku potěšení při procházce Prahou, čtyři místnosti by vydaly na velmi slušný zážitek, přibližně dvacet místností v Domě U Kamenného zvonu, to už je too big to fail. Kolosální kolekce.

Grafikon - Seč ve městě

Stejně jako Ďábel nosí Pravdu, je moje koláž Seč ve městě součástí nového cyklu zaměřeného na ženské publikum.