Livertek - Houpací koně

Jako každý jiný poslední čtvrtek v měsíci se i dnes dostane na mou rubriku Livertek zabývající se novými koncertními záznamy. Tentokrát půjde spíše o amatérské video než o vystoupení před televizními kamerami, ovšem jde o koncert, na němž jsem nedávno osobně byl, a to se počítá.

Až tu budu zakrátko probírat koncerty tohoto pololetí, které jsem si nejvíc užil, vystoupení Houpacích koní v Knihovně Václava Havla se mezi nimi neobjeví. To je ale spíš dáno specifiky toho prostoru než výkonem kapely. Můžete se ostatně přesvědčit sami, že Houpací koně umí. Doporučuji v tomto záznamu přetočit například na píseň Vypučený byty (začíná ve 14:30), který bývá jedním z vrcholů každého koncertu těchto ústeckých rockerů. A mimochodem, po dvou minutách skladby tam v záběru do publika jsem nakrátko vidět i já.

O Hostomicích pod Brdy a akci United Islands

Co o mně asi víte, je, že si občas plánuju výlety do malých pivovarů, kolikrát i bez toho, že bych se tam doopravdy vydal. Skutečností je, že leckdy se produkce regionálních pivovarů dostane na čep do Prahy dřív, než si já stačím všimnout, že existují.

O existenci pivovaru Hostomice pod Brdy jsem se dozvěděl dnes v poledne při cestě na United Islands, family-friendly festival pro lidi, kteří nechodí na festivaly, zato si rádi pár hodin poleží v trávě. Jásající dav pod pódiem už viděli v reklamě na Pepsi, takže si tu atmosféru dokážou představit a můžou klidně nezúčastněně ležet dál.

Pořadatel 1 (do vysílačky): "Jak to vypadá u stejdže pod Petřínem?"
Pořadatel 2 (odpovídá): "Je to výborný, už nám tady leží snad tři sta lidí."

Zpět k pivu. Pivovar Hostomice je úplně nový, přesto už zásobuje první nálevnu v Praze, smíchovskou restauraci Balkán. Světlá dvanáctka byla celkem v pohodě a s pořádně hustou pěnou, i když možná trochu vodová, ovšem skutečnou hvězdou je tmavá čtrnáctka, nečekaně jemná a příjemně pitelná. Hostomice tak u mě mají plus, zatím jsem tu vísku měl v paměti zapsanou jen jako údajné dějiště velmi odlišného festivalu, než jakým je United Islands.

Citát týdne – Frédéric Beigbeder

„Mladí, kteří zapalují auta, o společnosti všechno pochopili. Oni je nezapalují proto, že je nemohou mít: zapalují je proto, aby je nechtěli,“ píše Frédéric Beigbeder ve své novele o reklamním průmyslu nazvané 99 franků.

Doporučuji pivní cestopis z Chabeřic, Chotusic, Chrástné u Úžice a dalších vzrušujících destinací v okrese Kutná Hora

S mírným zpožděním jsem na serveru Pividky.cz objevil velmi zábavný text o terénním průzkumu k diplomové práci Kryštofa Materny, jednoho z kmenových autorů tohoto pivního média. Autor postupně navštívil všech téměř 300 hospod v okrese Kutná Hora a ve svém vyprávění se zabývá jak zvláštnostmi jednotlivých podniků, tak i obecně charakteristikou českých vesnických štamgastů. Jak zde s nadsázkou píše, „se vznětlivostí místních je třeba počítat a fakt, že jste z Prahy a studujete vysokou školu, je dobré sdělovat velmi ohleduplně, na zaostalém českém venkově (tedy kdekoliv mimo Prahu) jsou na to bůhvíproč alergičtí.“ Čtyřmi díly legračních historek se můžete postupně probrat na těchto odkazech – [1], [2], [3], [4]

Hravé texty na Pividky.cz, v nichž autor nadaný pozorovacím talentem a ostrým satirickým brkem sestupuje mezi nejprostší hospodský lid, mi připomněly seriál recenzí nádražních restaurací, který vycházel na Vagus.cz – i ten doporučuji vaší pozornosti.

Obrázek nad tímto příspěvkem je můj vlastní a dokazuje, že i já občas vyjedu mimo Prahu na pivní výlet. Takto neslavně dopadl bývalý minipivovar Forman Velichov, dnes tam točí jen Rychtáře.

Livertek - Arctic Monkeys

Pro tento měsíc vybírám do rubriky Livertek nové, akurátně přesné akustické podání skladby Do I Wanna Know? od Arctic Monkeys. Tato banda mi většinou splývá s desítkami ostatních současných kytarovek postrádajících jakýkoliv zjevný raison d'être, ovšem jejich koncertní záznamy mi vždy připomenou, že jde o velice přesvědčivou kapelu, lépe sehranou než klasikové jejich sub-žánru Oasis. Asi se sami dovtípíte, že píseň Do I Wanna Know? je v původní verzi celá nabitá elektřinou, ovšem díky zpěvu Alexe Turnera má své kouzlo i s akustickou kytarou.

Planety se chystají vydat druhé album, přičemž to první bylo fantastické

Novinka od slezských Planet vyjde během příštích týdnů pod názvem „Nekonečná hudba města zapomeneš.“ Kapela s novou baskytaristkou naváže na debutovou desku „Peklo, peklo, ráj,“ která byla tak suverénní a nepopiratelně výborná, že leckoho až zaskočila. V recenzích se v souvislosti s Planetami a jejich rozladěným/podladěným zvukem zmiňovalo plno kapel, jejichž jména mi nic neříkají. Já bych je v rámci svých možností definoval uvnitř trojúhelníku Sonic Youth – Soundgarden – My Bloody Valentine, navíc se skvělými českými texty. Velkým paradoxem je, že album, které kvalitativně převyšuje téměř veškerou ostatní českou produkci, je ke stažení legálně zadarmo na této stránce. Těším se, jak bude znít nová deska, křtít se bude 7.6. na strahovské Sedmičce.

Jak zní nová deska Nilse Pettera Molvaera?

Od zdařilé spolupráce trumpetisty Nilse Pettera Molvaera s Moritzem von Oswaldem neuběhlo ani tolik času a mistr už se vrací s novým sólovým albem. Zatímco s Moritzem tvořil Nils relativně konkrétní ambientní techno, kde kolikrát trubka ani nehrála hlavní roli, nové Nilsovo album Switch je opět na poslech trochu složitější. Najdeme zde i pár tracků poháněných rytmikou, většinu alba však vyplňuje abstraktní těkání, na nějž jsme od Molvaera v posledních letech zvyklí. Mezi doprovodnými nástroji tentokrát výraznou roli sehrávají pedálová steel kytara a sitár a to také nejsou zrovna nástroje, které by tvrdily muziku. Deska Switch díky nim zní relativně nově, ke konci alba se z mého pohledu jejich potenciál trochu vyčerpává. Molvaerova hudba vyžaduje maximální soustředění, ale tak tomu bylo vždy.

Jak zní Nilsova trubka v kombinaci s westernovou nostalgií steel kytary si můžete poslechnout v titulní skladbě alba.

Parta Analog - Vysíláme ze studia Kyselé hory

Česká televize uvedla na prvního máje pozoruhodný pořad ve stylu "dokureality" nazvaný Parta Analog (pustit si ho můžete tady). Zdánlivě nosnou myšlenkou na začátku bylo pozvat veterány Kavčích hor z padesátých a šedesátých let a požádat je, aby spolu opět šli do vysílání. Brzy se ale ukázalo, že Kamila Moučková, Heda Čechová, Gustav Oplustil a další nejsou žádné pohádkové babičky a bodří staříci, ale zatrpklý a rozhádaný spolek dámiček plný závisti, intrik, vychloubání a malichernosti. Namísto poslušného holdu zasloužilým osobnostem vzniklo něco mnohem zajímavějšího. Portrét lidí, kteří už od společnosti po zbytek života nic nepotřebují (ani stálý příjem, ani společenské vztahy), a tak se ukazují bez jakýchkoliv masek.

Livertek - Blur

Pokud si projdete pár hudebních serverů, velkým tématem těchto dní je dvacet let od vydání Parklife, zřejmě nejznámější desky od Blur. Proto se i já ve své pravidelné rubrice Livertek zaměřené na koncertní záznamy tentokrát vrátím dvacet let do minulosti a nabídnu vám z této výborné nahrávky baladu This is a Low, jak ji Blur předvedli při svém vystoupení na festivalu v Glastonbury.

A protože většina lidí si s Blur spojuje hlavně pop-punkovou hymnu Song 2, mám tu pro vás i dvacet let starý důkaz, že i na začátku své kariéry se do toho Blur uměli pořádně opřít.

UPDATE 26/04: Nejzajímavější skutečnost, kterou jsem netušil (protože nejsem až takový filmový geek) a dozvěděl jsem se ji až dnes při pročítání retrospektivních článků o tomto albu: Videoklip k písni To The End je velmi doslovnou poctou filmu Loni v Marienbadu.

Citát týdne - Nový francouzský venkov

"Noví obyvatelé venkova se v ničem nepodobali těm předchozím. K tomu, aby se pustili do řemeslného košíkářství, opravy opuštěné chalupy nebo výroby sýra, je nepřiměl osud, nýbrž podnikatelský záměr, uvážlivá, rozumná ekonomická volba. Byli vzdělaní, tolerantní a vlídní a bez problémů sdíleli území s cizinci, kteří se v regionu vyskytovali - také na tom měli zájem, neboť tvořili základ jejich klientely. Skoupili i většinu domů, na jejichž provoz už bývalí majitelé ze severní Evropy neměli peníze.

Číňani nepochybně představovali poněkud uzavřenou komunitu, ale po pravdě řečeno o nic víc než dřív Angličané - aspoň nevnucovali ostatním svůj jazyk. Projevovali přehnanou, až zbožnou úctu místním obyčejům - které nově příchozí ze začátku moc neznali, ale v důsledku jakési mimikrové přizpůsobivosti v nich přičinlivě pokračovali; člověk se tak stával svědkem stále jasnějšího návratu regionálních receptů, tanců a dokonce krojů" - Michel Houellebecq prorokuje globální proměnu Francie ve svém nejnovějším románu Mapa a území.

V této knize autor stejně důvtipně a ironicky popisuje i svět byznysu s výtvarným uměním, médií a hlavně sám sebe a vlastní osamělost (vystupuje zde jako jedna z vedlejších postav). Jde o jeden z nejlepších zahraničních románů, které jsem za posledních pár let četl, vřele doporučuji.