Minulou sobotu jsem jel autobusem do Berlína spolu se zájezdem Pražského divadelního festivalu německého jazyka. Celý ten víkend se především podepsal na mém zdraví, přesto zde teď ze své postele mohu krátce zhodnotit, jestli to stálo za to.
Letos padla při divadelním zájezdu volba na inscenaci nazvanou Villa Verdi, volně inspirovanou podle skutečnosti. Villa Verdi je v této hře státem placenou institucí, kde bydlí zestárlí herci a pěvci, dožívají zde podzim svého života a společně si dokazují, že zatímco publikum už dávno tleská mladším, oni své řemeslo ještě zvládají. Vykládají si historky, poplácávají se po zádech a citují, co o nich před čtyřiceti lety napsal tisk. Pamatujete si na pořad Karla Čáslavského Hledání ztraceného času? Tak si jej představte jako dům, který se teď někdo chystá zavřít.
Fikce se tu protíná s realitou, protože postavy v této hře na pódiu berlínské Volksbühne nepředstavuje nikdo jiný než zestárlí herci a pěvci, kteří nám sedícím v hledišti dokazují, že své řemeslo ještě zvládají. Hra sestává ze série árií od Verdiho, Wagnera či Mozarta, případně baletních čísel, zatímco děj čeká, než se posune dál, a čeká vlastně až do posledních pěti minut. Zpracování je vizuálně přitažlivé, místy i celkem radikální, přesto pouze ilustruje jednoduchou levičáckou agitku o tom, že si stát nemůže jen tak dovolit přestat někoho subvencovat. Pravicově smýšlející diváci mohou tuto vypjatou inscenaci dokonce chápat jako parodii a její aktéry vidět jako nepotřebné příživníky. Tak jako tak se ale boj za záchranu Villy Verdi projevuje jen tím, že árie z Figarovy svatby střídá árii z Netopýra, takže inscenace ztrácí spád pro jakýkoliv typ diváka.
