Björk je prostě přírodní typ :-)

Slyšel jsem nový singl "Crystalline" z Björčiny desky Biophilia. K dokonalému splynutí s přírodou zřejmě patří i odvrhnutí písničkové formy jako něčeho "nepřirozeného," v podstatě tam jen zvoní zvonečky a Björk nezávisle na nich zpívá cokoliv, co zrovna cítí. Smysl tomu dává Omar Souleyman v lahůdkovém remixu. Najednou to má melodii, je to sexy a sóluje se tam na tradiční arabské nástroje. Je to dokonce i vtipné, když namísto ostré drum'n'bassové pasáže z originálu začne klepání z bicího automatu, které beztak stále zní tak nějak arabsky :-) Poslechněte si to tady.

Jak Mikuláš Divoký kradl cukrátka z kuchyňky lásky

Po vystoupení Grindermana na Colours of Ostrava jsem si velmi oblíbil jejich slizkou pecku „Kitchenette“. Od začátku jsem věděl, že to je nehorázně dobrá skladba, ale na tom albu je tolik ostatních úžasných lomcováků, kteří ji přezáří. Vezměte si už hned ze začátku pudovou pumelici „Mickey Mouse and the Goodbye Man,“ jednu z Nickových nejnapínavějších mordýřských balad. Nebo „Heathen Child“, kde jsou vodivé struny nabité extra-vysokým napětím. A co třeba „Evil“, už jen proto, že ta věc dokázala bez pardonu dostát svému názvu?

Všechno tohle bylo skvělé i před hlavním pódiem v Ostravě, Nick nepřetržitě poskakoval, vyl, házel mikrofony, řval publiku do ksichtu, prostě všecky krásy světa. Stejně ale právě „Kitchenette“ dostala při živém vystoupení ten opravdový náboj, ten dusný odér stárnoucího cizoložníka a nevkusný patos věčně nakvašeného manžela imitujícího krůčky své choti. „Tippytoe! Tippytoe!“ Pusťte si z Youtube záznam této skladby z koncertu ve Vídni. Nick tam je stejně úchvatný jako v Ostravě.

Moje nejoblíbenější písničky za poslední dva měsíce

Jako obvykle zde nabízím soupis svých nejposlouchanějších písniček podle toho, jak mi je seřadil Winamp:

1. Interpol - Barricade
2. Deerhunter - Don't Cry
3. Radiohead - Lotus Flower
4. The Sisters of Mercy - Floorshow
5. Radiohead - Bangers & Mash
6. Beck - Loser
7. Queens of the Stone Age - Mexicola
8. Thurston Moore - Space
9. Handsome Furs - Nyet Spasiba
10. dEUS - The Architect

Devadesátky se vrací na Pohodě

O víkendu jsem konečně poprvé uviděl hrát dva ze svých největších hrdinů devadesátých let, Pulp a Portishead. Mimoto v Trenčíně hrála ještě dvě další jména, která svůj vrchol zažila před patnácti lety, Lamb a DJ Krush. Poté, co se setmělo a pamětníci dovenčili své potomky v Dětském parku, procvičili klouby, zapili Energit, Eregmu a Antispavin a doposílali na svém Blackberry posledních pár pracovních e-mailů, mohli dosyta zavzpomínat na dobu, kdy oni sami byli ještě common people.

Portishead jsem si užil o něco víc, i když to bylo dané vším jiným než hudbou (měli lepší zvuk, pokojnější publikum, sympatičtější vystupování). Na rozdíl od Pulp má triphopová parta venku výborné aktuální album, takže mohli míchat nové a staré a obojí hrát naprosto excelentně. Kromě toho, že Beth Gibbons je moje idolka z mládí, je i virtuózní zpěvačka a nevzpomínám si, že bych na letošní Pohodě slyšel čistší pěvecký výkon.

Pulp byli zase o poznání živější a hitovější. Jarvis dováděl, divoce gestikuloval, trhal pánví, zazpíval mi Something Changed, Sorted for E’s & Wizz, This is Hardcore a Underwear, ale vlastně bych takhle mohl pokračovat. Pulp mají aspoň dvacet strhujících hitovek a takové byly i všechny položky jejich trenčínského setu. A pecku Monday Morning prý zatím v téhle dekádě ještě nikdy nehráli, takže se i fanoušci ze střední Evropy dočkali něčeho jedinečného, co mají jen pro sebe.

Zbytek hudebního programu mě spíše netěšil. Jako světlé výjimky bych zmínil Beirut, The Death Set a hlavně Public Image Ltd., zábavné svou jinakostí a nesluníčkovatostí.

Citát týdne - Pivní festival

"Celkem smířený s nedobrou situací, rozhodl jsem se vyzkoušet něco od našich západních sousedů, minimálně jejich pšeničné pivo by mě nemuselo zklamat. Na otázku, zda ho točí, mi slečna odpověděla, že asi ne, že má jenom světlou jedenáctku a nějaký weizen" - citát pochází z velmi zábavného článku na Pivním infu o tom, jak se nemají pořádat pivní slavnosti.

Koncerty, které jsem si zatím letos nejvíc užil

Rok 2011 se nám už pomalu půlí a nastává čas na ohlédnutí za hudebními akcemi, kterých jsem se letos zúčastnil. Pětice mých nejlepších koncertních zážitků je jako vždy velmi subjektivní, viděná čistě tak, jak jsem to cítil já.

1. Handsome Furs @ 007 Strahov................93%
2. Wildbirds & Peacedrums @ Akropolis........90%
3. Hidden Orchestra @ Akropolis................86%
4. Twilight Singers @ Meet Factory.............84%
5. Keelhaul + Bruce Lamont @ 007 Strahov....82%

The Hives: Pokaždé stejní, pokaždé výborní

Pořád ty stejné hlášky, pořád to stejné pochodování, točení s mikrofonem a stoptimy, pořád ta stejná písnička, i když se tentokrát třeba místy jmenovala jinak. Jenže i Donutil už slouží dvou pánům něco přes třicet let a lidé se tomu stále smějí. Samozřejmě koncert The Hives má největší smysl pro ty, co je předtím ještě neviděli, ale i já se včera smál a tleskal jsem do rytmu a skákal do výšky… stejně jako na jejich vystoupení v Roxy, stejně jako v Trenčíně. Když jdete na The Hives, tak prostě víte, že to bude ohromná zábava, protože kdyby ta kapela přestala být tak fantastická jako na tomto archivním videu a neměla by pod sebou nadšeně ječící davy, pozbyla by smyslu existence a okamžitě by implodovala.

Koncerty The Hives se liší jen v drobných detailech – včera hráli za světla, měli za sebou novou kulisu, košile měli tentokrát bílé, nehráli Two Timing Touch and Broken Bones a nezanedbatelnou část publika představovaly znuděné dvanáctky ocejchované logem 30 Seconds to Mars. Jako vždy to ale bylo úchvatné.

Na Prague City Festivalu jsem viděl ještě set Gogol Bordello a světe div se, podali skoro stejně výborný výkon jako The Hives. Nevěřil jsem vlastním uším, zejména od okamžiku, kdy tahle newyorská cikánská banda začala bezchybně zpívat známý český kotlíkářský tučný hit Pověste ho vejš (někomu se to podařilo zachytit na kameru).

Podívejte se na Radiohead, jak hrají novou skladbu

Morrissey není jediným z mých oblíbenců, kdo právě pracuje na nových skladbách a zkouší si je naživo. Přesněji řečeno, Radiohead pracují na novém materiálu už několik let bez přestávky a v podstatě každý den máme šanci, že zrovna zítra vydají další album. Jejich novinka Staircase zní dostatečně decentně a introvertně, že by mohla klidně nahradit jednu z posledních tří skladeb na letošním albu King of Limbs, syntezátor hučící pod Thomovýma rukama však naznačuje další krok kupředu. Chystá snad nejlepčejší kapela ve veškerých dějinách hudby další desku? Ještě nedávno to Radiohead popírali.

Citát týdne - Morrissey

“Set me aside, you’ll find that people are the same everywhere. Hoist me from the herd and people are the same everywhere. Then our creator had to stumble and stall and our creator had to make the biggest mistake of all. It’s a shame, it’s a shame, but people are the same everywhere. Land of the free and the home of the brave exists nowhere” - Morrissey

Citát pochází z jedné z úplně nových a velice dobrých písniček od Morrisseyho. Poslechněte si je v živém podání na těchto odkazech:

People are the Same Everywhere

Action is my Middle Name

The Kid’s a Looker

Mimochodem, že byste si i vy přáli další Morrisseyho koncert v Praze?

Respect Festival - Sjetí dětí

Kdysi jsem dostal nápad na film. Začínalo by to úplně jako klasická troškovská pohádka, taky trailery a plakáty by lákaly na pohlednou vesnickou kuklovou dívku, švarného prince a blekotavého vodníka, jenže od poloviny by v tom začaly přibývat vysloveně sjeté výjevy, které v pohádkách nebývají, až by sály nacpané rodinami zjistily, že přišly na psychedelii, a ne neškodnou látku pro děti. Na konci by princovi a selce na svatbě hráli Flaming Lips a výslovně bych požadoval, aby bubeník místo paliček měl lidské stehenní kosti a z bubnů by chlístala krev. Toho nápadu se může kdokoliv chopit, já pak za to velice rád dám svých sto padesát korun.

První den letošního Respect Festivalu mi aspoň po prvních třech vystoupeních přišel, jako by se snažil o něco podobného. Díky vstupu pro děti zdarma a ještě více zvýhodněnému vstupu pro celé rodiny každý návštěvník na festival přivedl (případně přivezl v kočárku / přinesl ve svém hrudním vaku s etnickými ornamenty) svou ratolest, ačkoliv prezentovaná hudba byla vzhledem k tomu nepoměrně dospělá. Od čtvrt na tři, to tam ještě moc capartů neskotačilo, hráli Jagalmay, což byla lehce středoasijská lidovka, lehce psycho, na každou píseň měly galánky jiný oblek, celkem se mi to líbilo. Wang Li měl hrát na brumli, no měl toho v puse i kolem ní mnohem víc. Svým hlasem a svými ústy vyluzoval dost extrémní zvuky, občas dokonce znějící elektronicky, připomínající například začátek téhle skladby od Aphexe Twina, a do toho povídal historky o svém kamarádu slonovi a o stařence, jejíž bramboru odmítl. Byl jsem u vytržení a berberští Oudaden dílo ještě dokonali se svou neprostupnou smrští perkusí a repetetivních popěvků. Stále nic vhodného pro děti.

Po hodinovém čekání daném tím, že začátky vystoupení byly velkoryse nastaveny po dvou hodinách, přišel obrat a Souad Massi zněla se svou kapelou jako trošku nachlazená a chraptivá Lenka Filipová. Až jsem byl v pokušení přitočit se k opodál stojícímu Janu Rejžkovi a prohodit "úplně jako na Portě, viďte?", ovšem s Janem Rejžkem se osobně neznám, tak jsem se radši odtočil do štvanického skate parku z doslechu té hrůzy. Ovšem při odchodu jsem viděl etnicky ohozené, nesmlouvavě okudlané slečny, jak dělají tanyny se svými dětmi, takže i Souad Massi si svého posluchače našla.

Já jsem se ovšem hlavně těšil na pankáče The Ex a saxofonistu Getatchew Mekuriu a to byl nekompromisní nátěr, navíc napřímo skoro v první řadě (mimina do první řady nemůžou). Odteď se stávám natěšeným návštěvníkem všech příštích pražských koncertů The Ex, protože přesně takhle se má punk po padesátce dělat, a Mekuria byl prostě bohovský, díky němu to nebylo jen silné protože drsné, ale i silné protože virtuózní. Vážně, i kdyby ještě žil Miles Davis a koncertoval by v Praze, tak by určitě předvedl perfektní výkon, jenže "jen" jazzový, navíc by ho jistě nechali vystupovat v nechutně sterilním Paláci Kultury, jako Chicka Coreu. Mekuria hrál jako bůh, ale zároveň se do toho zpívalo, bylo to neuvěřitelně rychlé a živelné. To by musel přijet Miles Davis, zároveň by museli oživit Joe Strummera a dát dohromady The Clash, postavit je na jedno pódium, už secvičené a mě pět metrů od nich. Bomba.

Pokud by se něco podobně fantastického stalo i na druhém dni Respect Festivalu, přihlásím se i s druhou částí.