Kung Fury: Osmdesátá léta se vracejí

Extatické reakce v publiku letošního festivalu Prague Shorts vyvolal film Kung Fury, šílená parodie na Knight Ridera, Xenu, Transformers, Trona a hlavně všechny americké akční snímky s bojovým uměním. Tvrdé kopy, tvrdé svaly, tvrdé hlášky. Tvůrcům se na ploše půl hodiny podařilo vytvořit snad ten nejhustší akční brak v dějinách, který dokonce i technicky vzato vypadá, jako byste jej přehrávali z videokazety. Uznávám, že koukat na to doma není taková zábava jako smát se nepřetřžitě celých třicet minut spolu s dalšími třemi stovkami lidí v kině Světozor. Nicméně vyprodaná festivalová projekce už je pryč, takže tady je odkaz na Kung Fury na Youtube.

Zatímco Kung Fury bylo na festivalu Prague Shorts promítáno mimo soutěž, v soutěžní sekci zvítězil snímek Slyšení, který na internetu k vidění není.

Nejlepší koncerty uplynulého pololetí

Mezi hudebními akcemi, na něž jsem od července do prosince zavítal, jasně vyčnívají dva neuvěřitelně silné zážitky. V obou případech šlo v podstatě o komorní představení pro několik stovek lidí, takže se asi nemohu chopit oblíbeného žurnalistického klišé o tom, jak Ought a Shining ohromili Prahu, ovšem mě ohromili velice.

Ought vystoupili na strahovské Sedmičce uprostřed parného léta a maximálně na mě zapůsobili jako bezprostřední, nestrojená kapela, kterou to viditelně opravdu baví. Navíc ač se to na poli post-punku a indie-rocku zdá téměř nemožné, Ought působí stoprocentně stejně jako všichni jejich vrstevníci. Bylo to milé a hřejivé, zatímco koncert Shining v Lucerna Music Baru byl jedním velkým hlukovým tahem na bránu. Shining hrají tvrdý industriální rock se saxofonem, díky němuž zní ještě o tři třídy zlověstněji a chaotičtěji, ač celkově vzato je tato norská kapela především striktně profesionálním, sehraným soukolím. Navíc před Shining jsem si stejně dobře užil i jejich výborné předkapely Jack Dalton a Caligula’s Horse.

Vánoční sousedské setkání se Scottem Walkerem a Sunn O)))

Není to poprvé, co sem na Štědrý den dávám odkaz na temnou hudbu. V posledních měsících mi učarovala nahrávka, kterou spolu vydali kytaroví řeholníci Sunn O))) a Scott Walker. Dali jí poněkud šílený název Soused a propojili na ní Walkerův přepjatý „operní“ zpěv a výtečné experimentální perkuse se zvukovými stěnami, které s oblibou vytváří Sunn O))).

Mnozí kritici hlásí, že všichni zúčastnění už vytvořili mnohem lepší kousky, já naopak Souseda považuji za ideální kompromis, kde se obě strany navzájem hlídají, aby nikdo neujel do extrému. Scottův projev je pro mě nejstravitelnější právě, když pod ním zní táhlé kytary Sunn O))). Naopak Sunn O))) nikdy neudrželi mou pozornost tak dlouho jako nyní, kdy přes jejich drony zpívá hlas s celkem lidským výrazem. Kdybych měl říct, kdo měl při tomto sousedském potlachu navrch, tak by to byl Scott, ovšem právě v okamžiku, kdy mu kolegové popustí uzdu příliš navolno, přichází nejslabší část nahrávky (tou je první polovina skladby Fetish).

Ačkoliv si Scott Walker a dvojice Sunn O))) navzájem obrušují hrany, stále platí, že rozhodně nejde o žádný popík. V dosti temném, až lynchovském duchu se nese také klip k první skladbě z této desky, za nímž stojí režisérka a choreografka Gisèle Vienne.

Chuck Palahniuk vidí skrz pozlátko starého Hollywoodu v knize Tell-All

Katherine Kentonová byla superhvězdou stříbrného plátna v éře velkých filmových studií. Miliony Američanek v ní viděly vzor ženskosti, elegance a vnitřní síly. Se zjitřeným srdcem ji adorovaly v přítmí kinosálu jako Johanku z Arku, Marii Curie, královnu Isabelu I., Florence Nightingaleovou, Zeldu Fitzgeraldovou. Hltali každé její gesto, když ztvárňovala paní Caesarovou Augustovou, paní Napoleonovou Bonapartovou, paní Zvoníkovou od Matky Boží i paní Poslední Mohykánovou... Katherine Kentonová samozřejmě nikdy neexistovala, ale díky výborné novele Tell-All z pera Chucka Palahniuka klidně mohla.

Palahniuk v této knize reflektuje prázdnotu hollywoodského světa, prostředí, kde alfou a omegou je to, s kým se znáte a kdo k vám chodí na bankety. Nejvýraznějším stylistickým prvkem je vytučnění téměř všech vlastních jmen a my už po prvním prolistování knihy vidíme, že nějaké tučně vytištěné jméno se nachází na každé druhé řádce. Slavná jména, velká jména, opravdová jména v naprosto vylhaných situacích, večírky s Clarkem Gablem sedícím naproti Ritě Hayworthové a Ann Savageové, nadměrně veliké láhve Dom Pérignon, Bollinger a Veuve Clicquot, životy žité jako filmové role, dramatické vzestupy a afektované kolapsy, historky přežvýkané bulvárem. Název knihy Tell-All označuje lživou a příliš sdílnou biografii celebrity, vydanou jejím druhem či spolupracovníkem těsně po jejím skonu. Takové dílo volně na motivy života Katherine Kenton je ústředním objektem téměř detektivní zápletky této knihy a takovým dílem je, ironicky vzato, i celá Palahniukova novela. Tell-All je kompozitní biografií všech velkých filmových hvězd tak, jak jejich osudy máme médii zpracované my, obyčejní smrtelníci.

Nereálnost a fabrikovanost toho, co se k nám přes sdělovací prostředky dostane o životech slavných, ukazuje Palahniuk na několika úrovních. Každá kapitola je nám prezentována jako scéna z filmu pomocí filmových technických termínů, např. je popisována misanscéna, nasvícení, jízdy kamery, střihy. Palahniukovy popisy mají filmovou kompozici a my se necítíme, jako bychom sledovali životy opravdových lidských bytostí. V druhé polovině knihy se objevuje několik plánů na vraždu slavné Katherine Kenton, které sledujeme ve formě zfilmované předlohy, zahrané ještě méně reálnými, mladšími a krásnějšími postavičkami pohybujícími se v idealizovaném světě. Hlavní úlohou vypravěčky v knize Tell-All, kterou je hereččina asistentka, přitom je zachovat ideál božské Katherine Kenton pro budoucí generace a nenechat jej zkazit skandálními fotografiemi v bulváru a palcovými titulky o alkoholismu, šílenství, stařecké demenci či bídě. Korunu svému ironickému odstupu Palahniuk nasadí, když originálním způsobem jakýkoliv smysl takové snahy popře.

Kniha Tell-All pravděpodobně nikdy nevyšla v češtině, několik jejích výtisků v angličtině je momentálně k dostání ve smíchovských Levných knihách a v českých e-shopech.

Joanna Newsom a její rozmarné sonáty

Mou nejčastěji poslouchanou nahrávkou za poslední měsíc je naprosto jistě novinka Divers od Joanny Newsom. Joannina silně emotivní, a přitom vznešená hudba evokuje úplně jiné století, jinou atmosféru a její poslech také vyžaduje jinou, vyšší úroveň soustředění. Svou formální vytříbeností, literárností a naivní nemoderností je Joanna jedinečná, což ji automaticky odkazuje jednak k dosti úzkému okruhu posluchačů a jednak na nejvyšší příčky výročních žebříčků. S albem Divers mohou soupeřit pouze starší nahrávky od stejné zpěvačky a harfenistky.

V tomto ohledu je jistě plus, že se Joanně tentokrát podařilo ukočírovat stopáž jednotlivých písní a že se už nepouští do patnáctiminutových rozmáchlých eposů jako na albu Ys, s nímž také před osmi lety přijela koncertovat do Prahy. Album Divers nabízí tu nejlépe vyváženou směsici emocí, nástrojů a ulítlého písničkaření. Jako ideální první singl z alba byla zvolena píseň Sapokanikan, zde je odkaz na videoklip.

Další jubileum, další hrníček

Tento příspěvek má na mém blogu jubilejní pořadové číslo 600 a k této speciální příležitosti vznikl (podobně jako u třístovky) památeční hrníček. Tentokrát se nejedná o mé vlastní dílo, dostal jsem jej od své drahé manželky a nemůžu se dočkat, až se z něj poprvé napiju :-)

Deerhunter se vracejí s novým albem

Mí oblíbení psychedelici Deerhunter právě vydali novou desku Fading Frontier a zřejmě je i tentokrát na co se těšit. Shodně pozitivní jsou recenze v médiích (které se liší jen náhledem na to, zda byla jejich předchozí deska úkrokem vedle, nebo dalším vrcholem) a lákají nás také tři nové videoklipy. Největší hitovkou z nich je kousek nazvaný Breaker skýtající (zvukem i obrazem) onu magickou deerhunterovskou atmosféru na pomezí prchavého štěstí, eskapismu a dobrovolného poddání se osudu.

Filmy z festivalů: Taxi Teherán vs. The Assassin

Filmová přehlídka Be2Can je za námi a my se tu můžeme vrátit k dalším dvěma filmům z jejího bohatého programu. V minulém příspěvku jsem glosoval dva evropské filmy spojené rovněž podobným využitím kamery, dnes tu máme dva asijské filmy, jejichž práce s kamerou však už nemůže být rozdílnější.

Vítězný snímek letošního Berlinale Taxi Teherán nápaditě portrétuje íránskou společnost skrze rozhovory režiséra-taxikáře s jeho jakoby-náhodnými cestujícími. Vizuál tohoto dílka nejvíce připomíná televizní pořad Taxík s Alešem Hámou. Tchajwanský snímek The Assassin je oproti tomu v první řadě fascinující podívanou a rozvážnou meditativní krmí pro oko a teprve v druhé řadě filmem s východním bojovým uměním.

Jak asi dopadne deathmatch mezi humanistickým, až havlovským taxikářem, který většinou ani nezná cestu, a mladou cvičenkou v černém hábitu, jež seká lidem hlavy během salta? Ano, Assassin se mi líbil víc, i když je nutné íránskému disidentovi Džafaru Panahímu přiznat smysl pro humor, obrovský kus odvahy a lehkost formy, která nijak nebrání implicitnímu vyjádření nesouhlasu s autoritářským režimem. Assassin sice rezignuje na vyprávění děje a pochopitelnost postav, ovšem režijní mistrovství podle mě spočívá právě v tom, že i takto osekaný film je od začátku do konce neuvěřitelně poutavým zážitkem, který divákovi zprostředkuje nejen cizí kraje, ale i cizí mentalitu, logiku a tempo života.

UPDATE 28/11: The Assassin byl právě zvolen nejlepším filmem roku v anketě kritiků Sight and Sound. Gratuluji, do širší distribuce v českých kinech se film dostane v lednu 2016.

Filmy z festivalů: Victoria vs. Saulův syn

Díky přehlídce Be2Can je v součaných dnech možné vidět v českých kinech filmy, na které se stály fronty v Berlíně, Cannes a Benátkách. Na první dva z nich jsem už vyrazil - Victoria je německé drama o mladistvých na scestí odehrávající se během jedné berlínské noci, zatímco Saulův syn je příběhem člena sonderkommanda v Osvětimi, který mezi oběťmi náhodou rozpozná svého syna a chce mu tajně zajistit řádný pohřeb.

Oba snímky vybočují z běžné filmové produkce velmi subjektivní, kontaktní kamerou. Jinými slovy, divák se Victorie a Saula drží jako klíště, probíhá s nimi ulicemi či chodbami, jako by tam opravdu s nimi byl, záběry v Saulově synovi jsou proto nezvykle dlouhé a v případě Victorie by se dokonce mělo jednat o jeden jediný 2,5 hodiny dlouhý záběr.

U Victorie působí díky tomu film civilně a uvěřitelně (přispívá k tomu i vynikající herectví všech mladých představitelů) a my jsme tím pádem ještě osobněji vtaženi do rychlé proměny normální holky "erasmačky" v kriminálnici proti své vůli. V případě Saulova syna ilustruje subjektivní kamera chaotičnost a nejistotu života v koncentračním táboře - kdykoliv Saul někam běží, lidé jím smýkají, řvou na něj rozkazy a šeptají mu spiklenecké pokyny, takže většinou nedoběhne na původně zamýšlené místo. I proto, že Saulův syn není civilním filmem a obsahuje jasně definovanou misi, které se hrdina až nesmyslně pevně drží, jsem si v kině připadal, jako bych sledoval počítačovou hru, která nás postupně provede všemi lokacemi v koncentračním táboře.

Triumfem je tedy z mého pohledu pouze Victorie. Ač Saulův syn zpracovává velké historické téma, já jsem se cítil více zasažen sledováním relativně obyčejného příběhu ze současných ulic, v němž je herectví vypilováno až do krajnosti realismu, který věrně zachycuje nejistou atmosféru nerozvážně navázaných známostí, jež se mohou zvrtnout jakýmkoliv směrem, a které výborně zúročilo dlouhé hodiny logistické a technické přípravy na jeden veledlouhý záběr.

Příští týden se vrátím k dalším filmům z festivalu Be2Can.

Hudební žebříčky kdysi a dnes

Před rokem kolem mě nenápadně prošuměla novinka o tom, že do statistik pro britské singlové hitparády se začínají započítávat i výsledky ze streamovacích služeb. Teď, když je UK Top 40 výsledkem streamů, downloadů a zřejmě zcela zanedbatelných prodejů fyzických nosičů, by nás nemělo překvapit, že pro rock už v ní není místo.

Před dvaceti lety jsem každý týden seděl u rádia a s tužkou v ruce a prstem na tlačítku REC pečlivě sledoval britský žebříček. Asi bych se měl vyhnout porovnávání tehdejšího a dnešního obecného vkusu, ale porovnání co do žánru je na názoru nezávislá, kvantitativní záležitost. Ze všech čtyřiceti skladeb dnešní UK Top 40 ani jedna nevybočuje ze žánrů dance-popu a R'n'B. Pokud si rozklikneme žebříček specializovaný na R'n'B, vypadá stejně jako celá UK Top 40, pokud si dáme specializované rockové pořadí, většinu první desítky okupuje s různými songy skupina Bring Me The Horizon a na deváté příčce je čtyřicet let stará Bohemian Rhapsody od The Queen.

Tolik k relevanci jakékoliv ne-elektronické hudby pro dnešního hudebního konzumenta (který si pouští hudbu z webu zadarmo nebo za nízký paušál). Když zalistuji svými záznamy UK Top 40 z roku 1995, tak před dvaceti lety byly ještě síly mezi elektronikou a kytarami vyrovnané.