Těšíme se na nový Houellebecqův román Soumission

Zatímco ve Francii a v Německu se nový román Michela Houellebecqa ihned stal nejprodávanějším titulem, odhaduji, že na překlad do češtiny si minimálně půl roku počkáme. V mezičase vám doporučuji přečíst si výborný kritický esej, který včera o Houellebecqovi vyšel v listu New Yorker. Publicista Adam Gopnik ve svém textu srovnává kontroverzního spisovatele s jinými velkými satiriky i se současnými myšlenkovými a politickými proudy ve Francii.  Hlavně však jeho esej vyvrací obecně rozšířenou domněnku (která nejspíš stojí za masovou prodejností knihy), že Soumission je exploatací varující Francouze před národnostními menšinami.

Zbořek Stavitel za kamerou: Filmaři nalézají kreativitu v bourání

Na pražském Festivalu krátkých filmů mě mimo jiné zaujal i vizuálně znamenitý dokument Hanasaari A, který je zdarma ke shlédnutí zde na Vimeu. Finští filmaři v něm používají nejrůznější techniky a materiály k zachycení demoličních prací na staré elektrárně v Helsinkách. Jejich esteticky působivý a až do nereálna vypiplaný snímek si sice zaslouží velké plátno, ovšem i na obrazovce počítače stojí za to.

Téma filmu Hanasaari A mi připomnělo známý dokument Dělníkova smrt pořízený pod taktovkou dnes již zesnulého Michaela Glawoggera. V epizodě Bratři jsme v něm mohli sledovat porcování starých zrezivělých lodí partou íránských pracantů, poetika snímku je však naprosto odlišná od nádherných časově manipulovaných záběrů na finskou elektrárnu. Bratři jsou k vidění zde na Youtube, ostatní epizody ze zmíněného cyklu jsou k dispozici ve stejném playlistu.

Filmy ceněné na světových festivalech: Dá se na ně koukat? (část druhá)

Poslední film z velké trojice vítězů loňských festivalů, který jsem viděl, je zároveň tím, který vyvolává nejvíc rozporuplné reakce. Jde o sérii statických absurdních scének natočených v do bleda sladěných interiérech nazvanou "Holub seděl na větvi a rozmýšlel o životě." Jde o geniální podobenství o povaze lidské společnosti, nebo o naprostou pitomost? Originální a neskonale humorná kolekce výborně napsaných miniatur, nebo rádoby-kopie Monty Python? Tady je upoutávka.

Mně se tento vítězný film festivalu v Benátkách opravdu líbil. Švédský tvůrce Roy Andersson nám v jednotlivých pečlivě komponovaných záběrech ukazuje svět, kdy dny jsou jeden jako druhý, tempo je hlemýždí, jakákoliv aktivita marná, emoce zmrtvělé a interakce mezi postavami téměř nemožná. Absurdita a bezúčelnost nejběžnějších lidských úkonů jsou tu vydestilovány, zhuštěny a zasazeny do uměle naaranžovaných prostředí, které připomínají obrazy.

Na jednom z nich starý pán zkoumá exponáty v muzeu, na jiném se matka těší ze svého dítěte, na dalším se dva důchodci pokoušejí působit jako obchodní cestující. Barevné sladění celé scény a nabílené tváře většiny účinkujících nám ale jasně říkají, že se nedíváme na skutečné lidi v reálných situacích. Sledujeme lidské archetypy se symbolickým významem.

Zmíněná dvojice extrémně ztrápených staříků, kteří přitom prodávají žertovné předměty a tvrdí, že chtějí dělat lidem radost, sami připomínají nejslavnější postavy absurdního dramatu - Vladimíra a Estragona z Čekání na Godota. V každém podniku opakují stejné věty, předvádějí stejné tři vzorky zboží, které nikdo nechce, ovšem smysl jejich konání se jim stále vzdaluje. Je pro ně na světě ještě místo? Andersson nedává odpovědi, jen upozorňuje na otázky a předvádí nám lidstvo svou vlastní optikou. A daří se mu to výborně.

Filmy ceněné na světových festivalech: Dá se na ně koukat? (část první)

Rozhodl jsem se, že chci během tohoto měsíce zhlédnout a zhodnotit vítězné snímky všech tří nejdůležitějších evropských filmových festivalů, ročník 2014. Podobně jako Lars von Trier rozdělím své dílo na dvě části (a za půl roku možná zveřejním novou, mírně odlišnou verzi).

Při sledování čínské noir krimi nazvané „Černé uhlí, tenký led“ jsem si vzpomněl, že nemám rád noir filmy a vlastně ani moc nefandím asijské kinematografii. A ani Zlatý medvěd z festivalu Berlinale na tom nic nezměnil. Když jsem si pak porovnával, co jsem v tomto nezábavném a velmi nedramatickém filmu viděl, se zašlými vzpomínkami na Maltézského sokola, musím přiznat, že jistá inspirace starou americkou školou a snaha mísit žánry tam byla. Na rozdíl od poroty z Berlína si ale u „Černého uhlí, tenkého ledu“ vůbec necením scénáře, vizuální stránky filmu ani kvalit hlavní představitelky.

Jinou, a pro mě stravitelnější inspiraci rozdílnou kulturou přináší „Zimní spánek,“ vítězný snímek loňského festivalu v Cannes. Turecký režisér Nuri Bilge Ceylan úspěšně přenáší do současných reálií své otčiny schémata realistického dramatu podle A.P.Čechova. Postavy jsou pasivní, zabředlé, znuděné životem, trpí sebeklamem a duševně týrají jedna druhou. Tempo snímku je pomalé a desetiminutové scény, v nichž si dvě postavy jen povídají, aktivně působí proti tomu, aby divák chtěl film dokoukat až do konce. Po strávení celého díla ovšem přichází potěšení z neobyčejně komplexního a promyšleného scénáře. Navíc jsou předlouhé dialogy prokládány krásnými záběry na anatolskou krajinu a tamní jeskynní domky (viz obrázek nad tímto příspěvkem).

Nejlepší alba roku 2014

Tak jako všechny přední světové hudební weby, i tento věnuje každý rok obrovské úsilí vyčlenění a seřazení té nejlepší hudby, která v průběhu roku vyšla. Redakce Atom Heart Molvaer je oproti Pitchforku či Tiny Mix Tapes, ehm, trochu omezená (co do počtu redaktorů, samozřejmě), a tak vybírám jen z desítek, ne ze stovek slyšených alb. Na první pětku výjimečných desek to ale vydá:

1. Beck – Morning Phase
2. St. Vincent – St. Vincent
3. Liars - Mess
4. Shellac – Dude Incredible
5. Planety – Nekonečná hudba města zapomeneš

Beckovo album Morning Phase vyšlo už zkraje roku a doteď jsem o této nenápadné desce nepřemýšlel v intencích alba roku. Přesto když se ohlédnu, je to nahrávka napěchovaná od začátku do konce silným písničkářstvím, atmosférou a bohatě nazdobená producentskými ornamenty. Beck sice jede podle svého ověřeného mustru, přesto jsem si zřejmě z žádné jiné desky vloni nebroukal tak často jako z Morning Phase.

K tomu jsem si v průběhu roku notně užíval vychýlený pop nové generace od St. Vincent a dekadentní elektronické vize od Liars (v obou případech šlo pro mě v podstatě o nové objevy), syrovost na druhou od tradičně spolehlivých reků Shellac a celá 90. léta slitá do jednoho kotle v podání našich českých, tedy vlastně slezských Planet. Těsně pod první pětkou jsou u mě Yob, FKA twigs a Swans – stačila by malá změna nálady a kdokoliv z nich by se do Top 5 dostal.

Nejlepší koncert tohoto pololetí – Thurston Moore

Během tohoto půlroku jsem šel na devět hudebních akcí, což je méně než obvykle, ale stále by bylo z čeho sestavovat žebříček. Ovšem tentokrát jsem náhodou většinu koncertů ohodnotil ve velmi úzkém rozmezí 77% - 81% (Off Festival, Jahodový Jam, Yob, First Aid Kit, Liars), proto mezi nimi nebudu dále rozlišovat a tentokrát zveřejním jen první místo, které je všechny převyšuje.

Koncert Thurstona Moorea a jeho kapely v malé Lucerně jsem si užil z třetí řady, s fantastickým zvukem. Jak jsem tak na jednoho z mých hudebních hrdinů zíral, připadal jsem si, jako by se mi splnil dlouholetý sen (i když už jsem jej předtím viděl vystupovat, možná i s lepším materiálem, právě na jedné z minulých edic Off Festivalu). Každopádně u vytržení jsem byl, a jak to teprve musel prožívat kluk stojící těsně u pódia, jemuž Thurston brnkal přímo před obličejem?!

Na fotkách z koncertu znovu vidím vrásky v Thurstonově obličeji a podvědomě si jeho vystoupení řadím spíš do kategorie umírněných vzpomínkových show pro pamětníky (Bob Dylan, Chris Rea, Paul Simon). Hráčské výkony celé kapely ale byly výborné, došlo i na pár divočejších kusů a navíc jsem od Thurstonova kytaristy po koncertě získal autogram, takže jsem odcházel velice spokojený.

Skladba zdarma od německých hračičků Brandt Brauer Frick

Druhý ročník hudebního festivalu Spectaculare začne za necelý měsíc, většina z jeho programu se odehraje v Paláci Akropolis. Protože ani tentokrát není v prodeji permanentka pokrývající všechna vystoupení a protože se festival roztáhl na více než dva týdny, uchýlím se (podobně jako všichni ostatní hudební fanoušci) k tomu, že si z programu vyberu jen pár nejlákavějších kousků.

Pro mě je tentokrát největším lákadlem festivalu Spectaculare německá trojice Brandt Brauer Frick. Základem jejich zvuku je eklektické, organické a každému více méně přístupné techno. V té nejorganičtější, až do parodie vyhnané podobě je zachycuje starší, ale velmi vtipný videoklip ke skladbě Bop.

Dnes je ale Štědrý den, a to sem vždycky dávám odkazy na hudbu ke stažení zdarma, proto tu je i jejich výborný nový remix pro Le Very. Z tohoto okna se skladba dá přehrávat, ale i stáhnout v bezztrátovém formátu (po stisknutí ikony se šipkou umístěné v pravém horním rohu okna).

Lovu zdar! - filmová recenze

Český dokument Lovu zdar! nabízí divákům podobně škodolibou zálibu, jako už tolik dokumentů předtím. Protentokrát filmaři nasadili psí hlavu (a poté i srnčí, zebří a hroší) třem lovcům divoké zvěře.

Ve filmu postupně sledujeme osudy tří pečlivě vybraných mužů oděných do kamizolky zelené. Jeden byl za svůj přínos české myslivosti vyznamenán ministrem, skládá o zeleném řemeslu lyrické básně a pořádá celonárodní šampionáty v imitaci zvířecího troubení. Ten druhý je vesnickým farářem a před mší neopomene svému shromáždění vyjmenovat, kolik zvířat v poslední době usmrtil, ostatně někdy bývají zvířecí zdechliny i přímo při mši přítomny. Třetí lovec je občanským povoláním zubař, ovšem jeho celoživotní zálibou je africké safari a pořizování amatérských videozáznamů ze svých subsaharských výprav. Jeho dům posetý vycpanou zvěří je jakýmsi mrtvým zoo, po němž provádí školní třídy.

Humor a pozorování přes brýle sarkasmu v českém dokumentu frčí. Ve snímku Show! jsme se smáli manažerovi dívčí hudební skupiny, v Dělnících bulváru šéfredaktorovi novinového plátku, v nedávné České pivní válce zase nezdolnému protestantovi proti globalizaci v oboru pěnivého moku. Základem úspěchu v žánru, kdy se lidé s dostatečným množstvím peněz a času na to, aby chodili do kina dokonce i na dokumenty, smějí nižším bytostem, je výběr dostatečně bizarních objektů. To se v případě Lovu zdar! povedlo, stejně tak zdařilá je práce s kamerou a střihem, jež napomáhá vykreslovat absurditu existence všech tří aktérů. Dojde i na několik naturalistických záběrů rozřezávání a vyvrhování ulovené zvěře, které nás na jednu stranu ještě více vzdalují od portrétovaných postav a jejich pěkného koníčku, na druhou stranu nám ale připomínají, že lovci jsou tu i kvůli nám. Zastřelené zvíře pak někdo z nás najde na talíři.

Mladému režisérovi Jaroslavu Kratochvílovi se povedlo natočit a sestříhat snímek, který nenudí ani na chvilku, a dokonce se mu podařilo se celkem elegantně vypořádat s jednou z nejhorších situací, které se filmaři mohou stát (zkuste si domyslet). Lovu zdar! je jedním z nejlepších domácích dokumentů posledních let.

Výstava o obalech překonává svůj potenciál

Řekněme si to bez obalu, od výstavy na téma obaly a recyklace bychom všichni čekali tolik zábavy jako od sobotní noci v Prudérově (jak by řekli v Červeném trpaslíku). Snad i proto mě tolik překvapila expozice nazvaná Od věku sloužím člověku, kterou můžete ještě do konce tohoto roku stihnout v Národním zemědělském muzeu na Letné. Architektonická a výtvarná stránka výstavy je na místní poměry na velmi vysoké úrovni, a tak jsem na místě strávil téměř hodinu a objevoval další a další nápady, které na nás autoři nachystali. Expozice je poučná, ovšem málokdo by se s ní chtěl zabývat do detailu, kdyby nebyla zpracována tak hravou a vynalézavou formou.

Výborné dvojalbum od Mouse on Mars a houfu jejich kamarádů

Německá elektronická dvojice Mouse on Mars je na scéně 21 let a já si už jen matně vybavuju, jak jsem na přelomu století sledoval na satelitní stanici Viva Zwei záznam jejich koncertu. Jejich nová deska 21 Again je plná skladeb vytvořených ve spolupráci se zvučnými jmény na elektronické scéně je pro mě jedním z nejlepších kolaborativních alb, které jsem kdy slyšel.

Na jednu stranu je nahrávka ohromně pestrá a každý host do své skladby přináší něco ze svého hudebního zázemí, ať už se jedná o funk, disco, minimalismus, world music nebo dubstep. Na druhou stranu je neuvěřitelné sledovat, jak Mouse on Mars do každé skladby vnášejí jednotící prvek analogu, invence a nepravidelnosti. Zřejmě opravdu šlo o plnohodnotné spolupráce a snahu navzájem se obohatit. Jako ukázku doporučuji například skladbu tvořenou spolu s Machinedrumem, jinak se na desce najdeme i Tortoise, Atom TM, Modeselektor, Funkstörung nebo Laetitii Sadier.