Exkluzivní pohled na nové album The Pains of Being Pure at Heart

Ve svém okolí jsem vnímán jako nadšený přiznivec amerických popařů The Pains of Being Pure at Heart (dále raději už jen Pains). Těmto sluníčkářům vychází příští týden již třetí album pod názvem Days of Abandon, proto jsem nelenil a několikrát jsem si ho projel, abych vám mohl co nejdříve nabídnout svůj názor.

Pains se na nové desce pokouší o změnu, což je obecně vzato dobře. Zatímco v některých jiných žánrech (např. EBM) je neměnnost vyžadována, v případě Pains by působila další nahrávka plná rozjásaného nenuceného popu dost nuceně. Svůj zaběhnutý model tak použijí jen několikrát a skutečně dobrá skladba jim z toho vyjde jen jednou – Until the Sun Explodes.

V ostatních případech slyšíme, jak se Pains snaží vykročit směrem ke zvuku jiných kapel, čímž bohužel spíše odkrývají své slabé stránky. Už první skladba Art Smock, která se nese v nezvykle líném duchu, mi připomíná Belle and Sebastian, a pokud o tomto pokusu lze říct něco kladného, pak jde aspoň o pozitivní posun co do textů. Také ve zbylých nových písních je cítit vyšší textařský standard oproti jejich nechvalně známému refrénu z minulého alba: „Everyone is pretty and fun, everyone is lovely and young, everyone is gentle and gone, but everyone is just everyone.“

Jedna z dalších skladeb se jmenuje podle Eurydiky, postavy z řecké mytologie (přičemž Američané její jméno vyslovují takřka k nepoznání jako Jůrydysí). Už název písně chytrému napoví a hloupého trkne, jde tu o nápodobu Arcade Fire, včetně jejich typické rytmiky a gradování sborového zpěvu/řevu dalším hlasem, který zpívá jakoby proti všem. Na aranžmá těchto nejvypjatějších pasáží je také nejvíc znát, že producent nové desky Pains dříve spolupracoval se Sigur Rós.

Jedinou doopravdy podařenou změnou je angažování nové zpěvačky Jen Goma, která v některých písních nahrazuje až neckářovsky zateplený hlas Kipa Bermana. Nejlépe se nová členka ukázala v songu Life after Life. Jedině tuto věc, společně s Until the Sun Explodes, jsem ochoten pustit si někdy znovu, i když se nebudu divit, když toto album získá od značného množství kritiků hodnocení mezi 70% a 80%.

Svědectví ze zašlých údobí průmyslu musikálního

Magnetofonová kazeta, kterou jsem nedávno vydražil na Aukru, na sobě nese původní cenovku jako cejch doby, která se nám dnes zdá na míle vzdálená. Uvěří nám někdo, že tehdy koncem minulého století stály originální kazety 299 Kč, zatímco kilo chleba bylo v průměru za patnáct korun? Samozřejmě jste si mohli i připlatit a místo kazety si koupit CD za 549 Kč. Doba silných hudebních vydavatelství je naštěstí už pryč. Některé jedince to sice vede k vynalézání obskurních metod, jak zůstat ve vatě (viz můj příspěvek o Wu-Tang Clan), ovšem hlavní je pozitivní přínos v podobě nižších cen hudebních nosičů a častějších živých koncertů.

Mimochodem, pokud z obrázku nad tímto příspěvkem (dá se zvětšit kliknutím) poznáte bez nápovědy, jaké album jsem si to koupil, máte hodně bodů.

Citát týdne - Nový Činoherák

„Značka zůstane městu. Ale co je značka s prázdným barákem?" – Filip Nuckolls, bývalý umělecký šéf ústeckého Činoherního studia, nový šéf Činoheráku Ústí.

Ústečtí divadelníci se rozhodli k obdivuhodnému řešení svého konfliktu s městskými zastupiteli a založili nový soubor. Odvážně se tak pustí ve stejném složení a pod podobnou značkou do soukromé sféry bez podpory města. Snad budou diváci svému divadlu věrní!

Wu-Tang Clan pro vás nechystají album Once Upon a Time in Shaolin

Rapové komando Wu-Tang Clan přichází s opravdu originálním nápadem. Své nadcházející album Once Upon a Time in Shaolin budou prezentovat, jako by šlo o obraz nebo sochu. Vznikne jen jeden exemplář, ten se bude chvíli vystavovat v galeriích a pak jej získá zájemce s nejvyšší nabídkou. Proč by se hudební dílo mělo donekonečna kopírovat a být dostupné každému, kdo je ochoten věnovat mu dva líné kliky myší, když diamanty posázená lebka od Damiena Hirsta je jen jedna a dychtí po ní milióny diváků? Svým způsobem je to pravda a zvlášť s přihlédnutím k ručně tepanému balení nového alba (viz obrázek nad tímto příspěvkem) není tak velký rozdíl mezi pěknou drahou hrací skříňkou a pěknou drahou blyštivou lebkou.

Ovšem pokud má uvnitř schránky dlít dílo zásadní umělecké hodnoty, tak proč zrovna Wu-Tang Clan? Není na světě dostatek hudebníků, jejichž tvorba je na rozdíl od Wu-Tang Clan v obecném konsenzu opravdu považována za umění? Uvnitř propracované skořápky se může docela dobře skrývat pukavec, což mi připomíná případ nejnovějšího alba od Jay-Z. Ten si byl naprosto jistý, že do kulturní historie přináší takový neoddiskutovatelný milník, že před ním budou v úctě padat na kolena i děti našich dětí, nazval jej neskromně Magna Carta Holy Grail a nechal jeho obal vystavovat vedle jednoho z dochovaných opisů skutečné Velké listiny práv a svobod. Ovšem jakmile se Jay-Zho album skutečně dostalo na veřejnost, bylo vnímáno přinejlepším jako průměrné.

Gallon Drunk představili v Praze skvělé nové album

Ostřílená parta britských muzikantů Gallon Drunk se v těchto dnech pohybuje v českých luzích a hájích a včera představila svou albovou novinku na famózním vystoupení v klubu 007 Strahov. Sedmička je pro určitý typ koncertů tím nejlepším prostorem na světě a přesně do takového podniku patří i špinavý živočišný blues-punk-rock z dílny Gallon Drunk. Jejich hudbu můžeme nalézt na spojnici mezi Jon Spencer Blues Explosion, The Stooges a Nick Cave and the Bad Seeds, ostatně právě v doprovodné kapele Nicka Cavea působil předák od Gallon Drunk ještě před několika lety.

Nová deska nazvaná Soul of the Hour představuje kapelu ve výborném světle. V temném světle, samozřejmě, i když jeho odstíny jsou v průběhu devíti skladeb různé. Z Youtube si jako příklad můžete pustit nový singl The Dumb Room, opatřený trochu bizarním klipem, natočeným očividně na různé rychlosti záznamu. Zdravím svého kumpána ze včerejšího koncertu, tuto skladbu nám Gallon Drunk včera zahráli přesně ve 22:00 jako přídavek.

Livertek - Band of Horses

Moje pravidelná koncertní rubrika Livertek se dnes opět podívá do minulosti, tentokrát ovšem do minulosti tohoto blogu. Před čtyřmi lety jsem tu dal ke stažení výbornou baladu No One’s Gonna Love You od skupiny Band of Horses (a odkaz z mého tehdejšího příspěvku stále ještě funguje). Před pár týdny se kapela plná koní sešla ve studiu rádia KEXP a předvedla tento skvělý song v akustické verzi. Jak je vidět na tomto videu, tato písnička neztratila za ty roky nic ze své síly.

R.I.P Scott Asheton

Z původní sestavy The Stooges nyní zbývá naživu jen Iggy Pop. Bubeník Scott Asheton (na našem snímku vpravo) zemřel o víkendu ve věku 64 let. Scott se svou agresivní hrou na bicí podílel na zvuku všech zásadních nahrávek kapely (včetně legendárních desek The Stooges, Funhouse a Raw Power) a zůstal s kapelou až do úplného konce. Jeho bratr Ron, který v původní sestavě Stooges burácel na kytaru, zemřel již před pěti lety.

Silnou trojku Iggy + Scott + Ron si můžete užít z tohoto výborného záznamu, natočeného v jejich domovském Detroitu těsně po návratu Stooges na scénu. Hráli takřka výlučně z prvních dvou desek a v této sestavě jsem je poté viděl i já v Praze.

Nad hlavami Mandrage vlaje ukradený prapor Black Flag

Nechtěl bych tu budit dojem, že jsem nějakým velkým příznivcem amerických Black Flag. Jednou jsem tu o nich blogoval, občas mi v hlavě zazní jejich hitovka TV Party, ovšem stejně si myslím, že co je na Black Flag nejlepší, je jejich ikonické logo. Podle mě je logo Black Flag stejně silným popkulturním symbolem jako banán Velvet Underground nebo vyplazený jazyk Rolling Stones.

Pak jsou tu čeští rádioví rockeři Mandrage, na kterých je nejlepší logo okopírované přesně podle léty prověřeného vzoru Black Flag. Členové kapely k tomu na Facebooku píšou, že „se to dozvěděli až když bylo hotové a nechtělo se jim vymýšlet nové, když už je toto takový hezký.“ Kdo jim taky může co poroučet, že? Takový hezký český přístup, pánové.

Kapela Or vypráví: Jak se jede do světa na turné, když vás nikdo nezná

Na serveru Silver Rocket jsem si ohromně užil vtipný report z turné české punk/doomové skupiny Or po Německu, Belgii a Anglii. Kapelu Or jsem viděl včera koncertovat v Podbabě, ovšem nejsou nijak slavní a i kapely, které potkávají na turné, od kterých si kupují desky nebo které zmiňují jako své vzory, jsou pro běžného smrtelníka zcela neznámé. Tím zábavnější však je číst o tom, kde hraje, jak cestuje a kde přespává formace, na kterou běžně chodí deset až patnáct platících. I v tak skromných podmínkách je očividně možné naplánovat šňůru koncertů, jen to občas připomíná běžný turistický výlet s partou kamarádů.

Text je napsaný velmi poutavě a zmiňuje hodně detailů ze zákulisí, o nichž běžný člověk nemá tušení. Vyšlo to na pokračování ve čtyřech dílech tady: 1, 2, 3, 4

Death Vessel se vrací s novým albem a klipem

Hlas amerického dřevorubce Joela Thibodeau, známějšího jako Death Vessel, se mezi ostatními jen tak neztratí. Aspoň mezi ostatními muži ne. Dnešní recenze na Pitchforku jej charakterizuje poněkud humpoláckou parafrází na Aerosmith - Dude sounds like a lady.

Ano, Death Vessel je zpět s třetím albem a natočil i skromný, přesto i tak dosti bizarní videoklip. Ostatní protagonisté mají na sobě paruky, rolničky, třásně a hučky s pérem, Joelovi stačí ten jeho hlas. Jmenuje se to Mercury Dime a přehrát si to můžete tady.