Wariot Ideal – groteska pro ty, co umí francouzsky

„Wariot Ideal – Heavy Metal Soap Opera, no něco takového jsem ještě neviděla. Tak to jsem na to zvědavá,“ hlásila minulý pátek do kamery před vstupem do No.D reportérka nejmenované minoritní televize (stejně byste její jméno neznali). Zvědaví byli i náhodní příchozí, nalákaní PR článkem v deníku Metro, a stejně tak i já. Co však v Metru nevěděli a co by i na webu No.D mělo být napsáno velkým písmem, je, že CELÁ HRA JE VE FRANCOUZŠTINĚ.

Francouzština je hlavní atrakcí téhle taškařice. Děj samotný je dost chatrný (ne nedarmo se tomu říká soap opera), ovšem právě protože Francouzi toho na poli metalu nikdy moc nedokázali, vyznívá marné snažení tří zoufalců o založení fungující kapely ještě humorněji. Na jednu stranu trénují své chlapácké pódiové vystupování, na druhou stranu v soukromí sledují Asterixe, poslouchají Voyage Voyage a švitoří tou legrační zženštilou řečí lásky, navíc s perfektním žabožroutským přízvukem. Hra se skládá z jednoduchých groteskních epizodek (hledání bubeníka, zacuchaná kazeta, vyměněná pizza), které jsou samy o sobě banálnější než Comeback na Nově, ovšem díky komediálnímu talentu všech představitelů mě celkem dobře bavily.

Malované děti: Lubomír Typlt v Chodovské tvrzi

Novou výstavu Lubomíra Typlta, mistra exprese slovem i štětcem, můžu doporučit nejen skalním příznivcům WWW, ale i komukoliv, kdo ocení poctivou moderní malbu. Oproti loňské Typltově výstavě v Galerii Zdeněk Sklenář nás tentokrát autor těší celými třiceti plátny a čtvrtkami, z nichž většina je naprosto nových.

Typlt často rozpracovává jediný motiv mnohokrát dokola, současná výstava v Chodovské tvrzi prezentuje jeho malby vyděšených a zlomyslných děvčátek a chlapců (přičemž pro připomenutí samozřejmě nechybí ani jeho starší oblíbené motivy, jako pinocchio, konve, hlemýždě a oběšené kočky). Srovnávání světla, barevnosti a dynamiky na jednotlivých dílech z nejnovější série vám zaručí skvělou zábavu přinejmenším na půl hodiny. Výstava trvá do 4. listopadu.

Matthew Herbert konečně dokázal natočit album, které se nedá poslouchat

Anglický poděs Matthew Herbert, známý svou zálibou ve skládání hudby z nehudebních zvuků, přichází s albem One Pig, symfonickou básní pro jedno prase a zemědělskou techniku. Celá deska se opravdu sestává z prasečího chrochtání poskládaného a opakovaného tak, aby vydalo na zprvu zábavné housové skladby, ale při dalším zamyšlení kritické zrcadlo břitce tepající naši krutou masožroutskou společnost. Tedy aspoň podle samotného tvůrce. Jinému to zase může připadat jako nechutný ukvičený bordel, ale to spíš závisí na tom, jestli doma radši posloucháte Pavement, Johna Cage nebo záznamy demonstrací PETA (která mimochodem protestovala i proti tomuto albu, ačkoliv je jasné, že podle Herberta není zabíjet zvířátka a jíst jejich maso správné).

Na desce One Pig stojí za povšimnutí snad jen to, jak kvalitně jsou všechny reálné zvuky nasamplovány. V době hudby, která při masterování prochází kompresí, a tak ani běžné nástroje nakonec nezní příliš přirozeně (natož pak auto-tune), mě najednou dokáže šokovat, když u Herberta slyším naprosto čistě nahrané crčení vody / krve / radši se ani neptám čeho.

Bohužel efekt estetický a hudební je tentokrát mnohem slabší než ten protestní a buřičský. Z dob, kdy Matthew Herbert ještě samploval reálné zvuky, ale zároveň se to dalo dobře poslouchat, si teď můžeme připomenout například vynikající mondénní hitovku Audience.

Remixy pro Radiohead: Jak královi podtrhli nohy

Tenhle příspěvek vznikal asi nejdelší dobu v dějinách mého blogu. Už když se před několika měsíci začaly na internetu k poslechu objevovat první remixy, které elektronická komunita vytvořila pro Radiohead, nastražil jsem uši a vybíral jsem, který bych tady před vámi pochválil. Remixy skladeb z posledního rádiohlavého alba King of Limbs se zveřejňovaly vždy po třech kusech, pokaždé tři nová zklamání. Ani relativně velká jména jako Caribou nebo Modeselektor, ani čerstvé objevy, které mimo blogy nikdo nezná, nedokázaly vymyslet nic, co by pro mě bylo zábavné poslouchat.

Teď už jsem zmíněné remixy slyšel všechny (pravda, některé jsem znechuceně vypnul v půlce) a musím říct, že ani nevím, který bych vám mohl doporučit. Remixová deska pro Thoma Yorka z roku 2008 byla rozsahem jen poloviční, přesto se tam zapamatovatelných skladeb našlo mnohem víc.

Takhle má vypadat black metal?

Svůj blog o divných obalech desek jsem sice zavřel, to téma mě ale stále zajímá a fascinuje. Teď už sice na webu nehledám obrázky desek kvůli blogu, ale aspoň kvůli kalendáři, který si i letos budu vyrábět.

Během hledání jsem procházel i pár metalových blogů a mezi všemi těmi typickými fotkami lesů, depresivních dlouhovlasých pánů a dungeonů jsem našel velice netypický obal, který vidíte nad tímto příspěvkem. Ano, jsou tam sice lebky a zohavení těla, ovšem to naivně surrealistické ladění dílka, které dokonce naznačuje i humor, mi k tomu nějak neladí. Jak na to asi reagují skalní příznivci stylu, který je známý přísným dogmatismem? Ono taky když už jednou hrajete "funerál," tak by se vám lebky na obalu alba asi neměly rošťácky usmívat.

Další sporný obal na své desce přinášejí Apatharia. Porušili jedno z nejrigidnějších dogmat black metalu, a sice že obrázek musí být černobílý. Nutno přiznat, že ta zásada má něco do sebe, protože takhle v barvě vypadá "Solitude in the Old Forest" víc jako "Weekend hiking in Sumava national park."

Manhattan Short festival uvedl nejlepší krátké filmy na světě

V pátek jsem se v letenském kině Oko zúčastnil „prvního globálního filmového festivalu na světě“ Manhattan Short. Spolu s Pražany tedy stejný výběr filmů sledovali i lidé v Paříži, Tokiu či Bombaji, každý z nás rovným dílem ovlivnil konečné pořadí a bylo to fajn. Rozhodně si pohlídám datum příštího ročníku a vám doporučuju totéž.

Desítka nominovaných kraťasů údajně vzešla ze šesti stovek přihlášených a nutno přiznat, že pořadatelům se podařilo odstranit zrno od plev. Každé z deseti dílek bylo něčím poutavé a rozpětí žánrů sahalo od slasheru přes sociální drama, konverzační komedii až po dokument, takže nakonec pro mě bylo velmi těžké rozhodnout se, komu dám svůj hlas.

Dnes vyšla zpráva, že vítězem se stalo drama David and Goliath (kterému by podle mě slušel český distribuční název David a Hafiáš a kterému dala hlas i moje partnerka). Jde o zpracování skutečného příběhu židovského utečence za druhé světové války, který přežije jen díky spojenectví se zdánlivě vzteklým a nepřátelským psem. Já jsem hlasoval pro novinku Neila LaButea nazvanou Sexting (můj návrh na český název zní Na hrob ti tesám SexeMeS), výborně napsaný monolog milenky, která nechce věčně zůstat na druhé koleji.

Pokud byste stejně jako já očekávali, že tohle všechno bude ke shlédnutí na Youtube, protože jde přece „jen o krátké filmy,“ tak vás musím vyvést z omylu. I krátkometrážní produkce má na webu legálně vystavené pouze trailery (a dokážete si představit, kolik toho asi je vidět v traileru na desetiminutový film), kolikrát má vytvořenou i vlastní webovou stránku. Další důvod zajít si na příští ročník Manhattan Short do kina.

Moje minirecenze v E15 - Stephen Malkmus and the Jicks

O své dovolené jsem to ani nemohl sledovat, ale v pátek mi vyšla moje miniaturní recenze na pána z Pavement. Papírová verze už k sehnání není, stále se to ale dá najít na webu.

Dvacet let od vydání Nevermind

Nedokážu k tomu tématu asi říct nic nového, přesto podle mezinárodní internetové směrnice č. 52/2006 mají do dnešního data všechny weby, které mají byť jen okrajově cokoliv společného s kulturou, uvěřejnit článek o Nirvaně.

Četl jsem o neuvěřitelném záměru kanadských muzikantů hrát „Smells Like Teen Spirit“ naživo 144x po sobě. Četl jsem o soutěži O2 Extra Šance o nejlepší cover verzi této skladby (přitom ani jednou v daném inzerátu nebyl název písně uveden bez chyby). Četl jsem na Youtube komentáře pod cover verzí od Melvins, v níž zpívá David Yow a kde není v refrénu vůbec ničemu rozumět, že je prý mnohem lepší než ta původní líbivá popařina od Nirvany. Mnohem lepší než účastnit se všech těchto zhovadilostí je ale poslechnout si jednu z nejlepších písní všech dob v původní verzi.

Broken English for broken people

Dostal jsem se k redigování překladů českých písňových textů do angličtiny a zjistil jsem, že když dám dohromady tři nejvíce pomýlené pokusy o anglický jazyk, vznikne svým způsobem půvabná depresivní básnička. Takové skoro-haiku.

Who will give refreshments to the rocks?
Worldly wisdom I’ll envisage all the lies
You so like if I wheedle you

Citát týdne - Saša Michailidis

"Jestli bude Sněhurka ve 3D, tak zakládám facebookovou skupinu na podpálení Disneyho, protože to se prostě dělat nemá" - Saša Michailidis v pořadu Odvážné palce.

Takhle si dnes běžný člověk představuje nejodvážnější formu protestu? Kliknout myší, přihodit milióntou hromádku mrvy na největší hromadu hnoje v kyberprostoru a čekat, až se k němu přidá několik stejně bezvýznamných individuí pár minut předtím, než si půjdou spřátelit O2 CZ, aby za sto minut provolaných o víkendu získali balíček textových zpráv zdarma? Nepokoušejte se mu to rozmluvit, nemá to cenu, on to vážně udělá, je odhodlaný překročit tu nejzazší hranici a zvrátit běh světa... založí si facebookovou skupinu!

Měl si Jan Palach raději založit facebookovou skupinu "Události po Pražském jaru mi nejsou příliš milé"? Nevadilo by mu, že by se jeho protest ve vyhledávání objevoval hned vedle "Sbírejte dvojnásobné míle na jarních letech s KLM - Londýn, Vídeň, Praha"?