Sáhne si Barbara na Oscara?

Během nedávné přehlídky Das Filmfest byl v kině Lucerna promítán výborný snímek Barbara. Němečtí filmaři tento film vysílají do klání o Oscara za nejlepší cizojazyčný snímek, a ač je herectví hlavní představitelky opravdu prvotřídní a ačkoliv film obsahuje několik nadčasových témat a symbolů k další diskuzi, šance mu kazí poněkud televizní pojetí (proto jsem také název svého dnešního příspěvku naladil trochu do stylu telenovely).

V prvních minutách filmu sledujeme Barbaru, doktorku ve středních letech, při prvním dni v nehezké nemocnici v nepříliš pěkném městečku v NDR. Do kolektivu nezapadá moc dobře a ani se o to nesnaží. Vstřícné projevy vousatého doktora-sympaťáka chladně odmítá. Poté se dozvíme, že Barbara byla z Berlína na venkov uklizena státní bezpečností, která ji pravidelně sleduje a prohledává byt, že vousáč bude teď v jejím případu hlavním donašečem a že jediné, o čem po večerech ve svém dezolátním bytě u Baltu přemýšlí, je útěk za hranice. Každým dalším dnem se však situace komplikuje a volba mezi trápením v Zahnilákově a útěkem do ráje za panem Božským přestává být tak jasně daná.

Tento film staví od začátku do konce na strohosti a úspornosti a je na vás, jestli to berete jako klad, nebo zápor. Hlavní představitelka Nina Hoss naznačuje jakékoliv emoce objevující se pod její strnulou maskou velmi střídmě, o to větší ale může být zážitek ji v této roli sledovat. Nic o minulosti Barbary se nedozvíme a namísto náhledu do její mysli prostřednictvním hlasu vypravěče nebo prozrazujících replik se spoléháme na hádání ze symbolů doprovázejících děj (Barbara například léčí chlapce, který po pokusu o sebevraždu přišel o schopnost pociťovat jakékoliv emoce). I to lze ale brát jako klad. Výprava filmu oku diváka nelahodí, uvidíme dva celkem zanedbané byty, jednu nepěknou nemocnici a lidi jezdící na kolech bez převodů,  v trabantech a wartburcích. Český film Pouta byl výpravnější a působil na pohled jako mnohem odpornější obrázek 80. let, i to však můžeme Barbaře odpustit – nesnaží se přehánět a neukazuje to, co tehdy na zapadlém městečku nebylo.

Celý film mohl vzniknout jako inscenace jedné z německých televizí, proto si nemyslím, že by mu slušela cena za nejlepší film roku ze všech zemí světa. Pokud ale rádi sledujete dramata z nedávné historie, můžete si Barbaru nějak sehnat a velice dobře si ji užít. Není lepší než Pouta, spíš jen nabízí jiný, ženský pohled na stejnou dobu.