Co dělají dnes: Chicks on Speed

Dnešní vydání mé pravidelné nostalgické rubriky "Co dělají dnes" nás přenese o deset let zpět, a sice na hudební festival Pohoda 2006. Německá feminní elektro-úderka Chicks on Speed měla tehdy značné zpoždění na příjezdu a já jsem se již smířil s tím, že jejich vystoupení neuvidím. Uspokojený skvělými sety Dizzeeho Rascala, Stereo MCs, Coldcut či Andyho C jsem tedy šel spát. Jakmile jsem se ale probudil hluboko v noci ve svém stanu a uslyšel hudbu Chicks on Speed, probral jsem se, vstal a vyrazil jsem si jejich perfektní show plně užít pod hlavní pódium. Po deseti letech z jejich vystoupení na internetu zbyla tato velmi krátká videoukázka a rovněž velmi krátká zmínka v mé legrační reportáži, kterou jsem z festivalu tehdy publikoval (omluvte prosím diakritiku, která z nějakého důvodu během let z mého článku částečně zmizela).

Chicks on Speed tvoří a vystupují dodnes. Například zahráli i na letošní Pohodě, tentokrát už bohužel bez mé účasti. Svou káru tedy tlačí dál, i když soudě podle statistik na Youtube jsou již značně mimo záběr většinového příznivce elektronické hudby. Pojďme si spolu pustit třeba tuto pěknou dvojjazyčnou skladbu z nejnovějšího alba Chicks on Speed a třeba ji společně dostaneme nad tisíc zhlédnutí.

Citáty týdne - Full Moon

Tento týden vyšlo nové číslo hudebního časopisu Full Moon. Jakkoli sympatický mi je jejich výběr témat, postupem let se stále více rozcházím s jejich subjektivním stylem psaní plným nesoudného přehánění. Z nového vydání Full Moonu jsem zatím přečetl pár článků, už jsem se ale stihl dozvědět, že jistá pořadatelská firma ohlášením pražského koncertu kapely Moderat pro mnohé "potvrdila existenci boha." Ne že by Moderat nebyli sympaťáci, kdysi jsem tu o nich také psal, ale mnohem civilnějším tónem.

Rozum mi zůstává stát i nad odvážným prohlášením na adresu festivalu Obscene Extreme: "Každý, kdo mi kdy padl do rány, už slyšel, že je Obscene nejlepší festival na světě, a zároveň festival, k němuž navzdory jeho hudební vyhraněnosti může vzplanout v podstatě kdokoliv." Dobře, takže jakmile to jednou zkusíte, pravděpodobně se vám to zalíbí, ať už jste dvacetiletý mat-fyzák, nebo padesátiletá manažerka? Obscene Extreme je prostě něco, o čem by potenciálně všichni lidé mohli prohlásit, že je to moc fajn, podobně jako třeba pizza, letní dovolená nebo Pat a Mat? Pojďme si na důkaz tohoto tvrzení pustit ukázku z této akce a posoudit, zda je Obscene Extreme i pro vás tím pravým (upozorňuji, že tento klip samozřejmě není vhodné pouštět v práci).

O nevšední poetice rumunských nížin

Povídková knížka Nížiny od německé autorky Herty Müllerové (pocházející původně z rumunského Banátu) je především dalším skvělým překladovým počinem Radky Denemarkové. Právě díky nadání překladatelky si k nám tyto povídky plné špíny, beznaděje a nuzných, porobených a naprosto unifikovaných bezejmenných aktérů našly cestu ve věrné podobě plné atmosféry a nečekaných slohových výstřelků. Müllerová totiž pro své kroniky banátského bezčasí volí metodu strohého realistického, až naturalistického popisu prošpikovaného místy surrealistickými výjevy. Tak například zakončí svůj popis místních dušičkových zvyků větou "Ve vydlabané tátově hlavě se svíčka prošílela ke konci."

I ony realistické věty ovšem v překladu Denemarkové znějí tak náladotvorně, že je možné mezi nimi náhodně vybírat a poskládat z nich řadu depresivních básniček. Malý příklad:

Z nozder crčela krev.
Dcery si otírají kruhy pod očima.
Táta jde rovně, dnes není opilý.
Bylo poledne a smrt nikde.

Kořalkou páchl pot a páchla moč.
Škrob pálil v řezné ráně.
Poslední zesnulý hlídá hřbitov,
dokud nezemře někdo další.

Povídková sbírka Nížiny je po výborném románu Srdce bestie dalším dílem Herty Müllerové, které lze jen doporučit. V současnosti je tato kniha k dostání v Levných knihách za skvělých 39 Kč.

Co dělají dnes: Doom

Nejspíš to překvapí jen ty z vás, kteří se stejně jako já už počítačovým hrám vůbec nevěnují, nicméně praotec všech 3D stříleček Doom se letos vrátil. A nemyslím tím film s nadějně znějícím názvem The BFG, mám na mysli úplně nový, čtvrtý díl této herní série. Jak je vidět z tohoto videa, nový Doom v grafice za ta léta znatelně pokročil, pro mě však zůstává zásadním Doom 2 nainstalovaný přibližně před dvaceti lety v počítačové učebně našeho gymnázia.

Courtney Barnett se vrací jako lift-girl

Australská písničkářka a rockerka Courtney Barnett se vrací s novým výborným klipem, který je již šestým (!) z jejího loňského alba "Sometimes I Sit and Think, and Sometimes I Just Sit." Šest videoklipů z jedné desky, navíc vydané u malé nezávislé firmy Milk Records, to může svědčit jen o neobyčejném úspěchu. A taky že ano, zmíněná nahrávka je výjimečně zdařilou svěží kolekcí plnou nápadů a energie a do pomyslného éteru Youtube by se v klipové podobě mohl vypustit každý z jedenácti přítomných tracků. Mezi deset nejlepších desek roku Courtneyinu desku zařadili např. Pitchfork, Stereogum či Guardian.

Nejnovější videoklip se jmenuje Elevator Operator a Courtney v něm jakožto obsluha výtahu vozí nejrůznější středně známé hudební persóny (nepoznal jsem ani jednu z nich). Jak sami uvidíte na tomto odkazu, nijak zvlášť se jí v této profesi nedaří, ale není to tak zlé jako v loňském perfektním videu k písni Pedestrian at Best.

Triumfální tažení německého penzisty z Cannes do Karlových Varů

Také letos jsem byl na pár dní v Karlových Varech, také letos jsem viděl pět filmů. Bezkonkurenčně nejlepší mezi nimi byl německý snímek Toni Erdmann o starci, který bojuje o lásku své dospělé dcery lapené pozlátkem mezinárodního byznysu. Film, o němž už kritici v Cannes psali jako o zázraku, skutečně je výjimečně dobře napsaný i natočený.

Zřejmě nikdy předtím jsem v kinosále neslyšel tak hlasitý smích, zároveň je Toni Erdmann tíživě smutný na několika různých úrovních. Sledujeme tragédii osobní, mezilidskou i společenskou, poťouchlý humor hlavního protagonisty však táhne tak silně, že nelze jinak, než se celé dvě a půl hodiny jen smát. Pokud někdy mohla existovat filmová postava situovaná přesně mezi Donem Quijotem, Boratem a Bryanem Millsem (96 hodin), je jím tento důchodce z Aachen, který se ve skutečnosti ani nejmenuje Toni Erdmann.

Z mého festivalového programu stojí za zmínku ještě srbské morální drama Dobrá manželka a také vizuálně přitažlivý snímek Dům těch druhých odehrávající se v Gruzii. Oba filmy shodou okolností tematizují občanskou válku a to, jaké následky má konflikt na další osudy přeživšího obyvatelstva.

Nejlepší koncerty minulého pololetí

Švédská temná čarodějka Anna von Hausswolff v březnu plně využila skvělé akustiky Paláce Akropolis a naplnila sál svým nečekaně silným hlasem a hrou na varhany. Spolu s doprovodnou kapelou, jíž dominovala elektrická kytara, předala Anna hrstce posluchačů zážitek žánrově příbuzný předvčerejšímu koncertu Black Sabbath (ovšem jistě o několik tříd lepší). Anna se ještě letos do Prahy vrátí, bude k vidění před koncertem Swans.

Další výjimečný koncert předvedli v Praze američtí Protomartyr. Jako zázrakem byla kapela, jejíž nejnovější album je na všech frontách adorováno jako nejnovější vrchol post-punku, k vidění v malém vršovickém Basement Baru za pouhé dvě stovky. Výkon kapely byl profesionální, osobnost "zpěváka" Joe Caseyho nepřehlédnutelná, atmosféra v publiku strhující.

Třetím vrcholem pro mě bezpochyby bylo vystoupení CocoRosie v Divadle Archa. Ač se k nám CocoRosie vracejí více méně pravidelně, já jsem je letos viděl poprvé a nad pěveckou ekvilibristikou obou sester mi jen zůstával rozum stát (což se dá říct i o Sornem, který vystoupil před nimi). Také CocoRosie mají na kontě novou velmi dobrou desku, naživo však křehkost jejich nahrávek ustupuje rytmice a celá jejich bizarní show má najednou mnohem větší odpich.

Za zmínku pod čarou stojí i skvělý koncert Sun Kil Moon, o kterém tu podrobněji píšu o dva příspěvky níže.

Co dělají dnes: Underworld

V rubrice Co dělají dnes se pravidelně vracím k tvůrcům, kteří vládli osmdesátým či devadesátým letům, avšak v případě Underworld je odpověď na otázku z titulku překvapivě snadná. Underworld jsou dnes na Slovensku a balí si kufry po vystoupení, které (pravděpodobně) proběhlo před několika hodinami jako vrchol bratislavského festivalu Neon. Během tohoto týdne vystupovali také na hlavním pódiu megaakce v Glastonbury a zanedlouho budou hlavní hvězdou největšího českého hudebního festivalu. Pro lidi, kteří je v roce 1996 odepsali jako kapelu jednoho hitu (navíc parazitující na úspěchu jistého filmu), jde bezpochyby o nečekaný vývoj.

V devadesátých letech jsem měl všechna tři zásadní alba od Underworld naposlouchaná do posledního detailu, přesto i mě jejich letošní návrat zaskočil. Čeští a slovenští posluchačí mají hodně rádi retro, ovšem v případě Underworld se nejedná o žádné vzpomínkové vystoupení typu Nazareth v Lucerně. Underworld mají nové album, které zní výborně a na němž je z velké části postavený jejich současný koncertní program. Tady je odkaz na nový klip ke skladbě If Rah, která je kvalitativně naprosto srovnatelná s kterýmkoliv z jejich nejslavnějších kousků. Underworld jsou znovu na vrcholu a je to radost je tam znovu vidět.

Sun Kil Moon poprvé vystoupili v Praze

Malý sál Lucerny včera nabídl koncert folk rockového projektu Sun Kil Moon - kapely s tak složitým názvem, že dokonce ani na vstupenkách nemůže být uveden bez chyby. Kdo je ale Sun Kil Moon a kdo ve skutečnosti je Mark Kozelek, který za tímto projektem stojí? Ani návštěvníci včerejšího výborného koncertu v tom nemohou mít jasno.

Buran, melancholik, pruďas, citlivka, diletant, sebestředný nadutec i neobyčejně nadaný civilní básník. Díky intimním deníkovým textům plným detailů jde z Kozelkových písní mnohem více cítit konkrétního člověka, zároveň však přichází řada otázek. Kolik z jeho veristických textů je skutečně pravda? Je možné, aby toho tolik doopravdy cítil?

Po hudební stránce se mi včera několikrát na mysl vkrádal termín "dad rock" a publikum bylo v Lucerně tím nejspořádanějším, jaké jsem zde kdy zažil. Až na několik osamocených drzých reakcí z obecenstva, které Kozelek drsně odrážel, byla v sále slyšet jen a jen tlumená komorní hudba Sun Kil Moon, místy svou hlasitostí soupeřící s hlukem ze zadního baru, v němž zřejmě na tento večer naplánovali fyzickou inventuru všech malých lahviček s Bonaquou. V setlistu bylo místo i na několik cover verzí, také na zbrusu novou skladbu napsanou při cestování na tomto turné, došlo i na předem nepřipravený duet s dívkou z publika, páteří však byly skladby z vynikajících desek Benji a Universal Themes. Věřím, že první koncert Sun Kil Moon v Praze přinejmenším naplnil, a v mnoha ohledech i předčil očekávání všech příznivců Marka Kozelka.

Co dělají dnes: Atari

Má rubrika "Co dělají dnes" vzpomíná na hrdiny mého dospívání, na dnes již téměř zapomenuté veličiny, které ve své době znamenaly mnoho. Firma Atari a její počítač 130XE měly na mě v mých mladých letech nesmazatelný vliv, ovšem kdy jste naposledy o Atari slyšeli cokoliv, co by nemělo přídech nostalgie?

Možná se k vám nedonesla zpráva o Pridefestu, budovací hře zaměřené primárně na LBGTQ komunitu. Případně nevíte ani o nedávných propadácích Alone in the Dark: Illumination a RollerCoaster Tycoon World (Infogrames, tvůrci původních her AITD a RCT, plně převzali Atari v roce 2008.) Firma kromě nových her samozřejmě už od 90. let bez ustání předělává své staré hity na nové herní platformy, nejnověji tedy na mobilní zařízení. Dále se Atari podílelo, a tady už se dostáváme do morálně pochybných vod, na hazardním projektu Atari Casino, v němž se po síti hraje o skutečné peníze.