Další jubileum, další hrníček

Tento příspěvek má na mém blogu jubilejní pořadové číslo 600 a k této speciální příležitosti vznikl (podobně jako u třístovky) památeční hrníček. Tentokrát se nejedná o mé vlastní dílo, dostal jsem jej od své drahé manželky a nemůžu se dočkat, až se z něj poprvé napiju :-)

Deerhunter se vracejí s novým albem

Mí oblíbení psychedelici Deerhunter právě vydali novou desku Fading Frontier a zřejmě je i tentokrát na co se těšit. Shodně pozitivní jsou recenze v médiích (které se liší jen náhledem na to, zda byla jejich předchozí deska úkrokem vedle, nebo dalším vrcholem) a lákají nás také tři nové videoklipy. Největší hitovkou z nich je kousek nazvaný Breaker skýtající (zvukem i obrazem) onu magickou deerhunterovskou atmosféru na pomezí prchavého štěstí, eskapismu a dobrovolného poddání se osudu.

Filmy z festivalů: Taxi Teherán vs. The Assassin

Filmová přehlídka Be2Can je za námi a my se tu můžeme vrátit k dalším dvěma filmům z jejího bohatého programu. V minulém příspěvku jsem glosoval dva evropské filmy spojené rovněž podobným využitím kamery, dnes tu máme dva asijské filmy, jejichž práce s kamerou však už nemůže být rozdílnější.

Vítězný snímek letošního Berlinale Taxi Teherán nápaditě portrétuje íránskou společnost skrze rozhovory režiséra-taxikáře s jeho jakoby-náhodnými cestujícími. Vizuál tohoto dílka nejvíce připomíná televizní pořad Taxík s Alešem Hámou. Tchajwanský snímek The Assassin je oproti tomu v první řadě fascinující podívanou a rozvážnou meditativní krmí pro oko a teprve v druhé řadě filmem s východním bojovým uměním.

Jak asi dopadne deathmatch mezi humanistickým, až havlovským taxikářem, který většinou ani nezná cestu, a mladou cvičenkou v černém hábitu, jež seká lidem hlavy během salta? Ano, Assassin se mi líbil víc, i když je nutné íránskému disidentovi Džafaru Panahímu přiznat smysl pro humor, obrovský kus odvahy a lehkost formy, která nijak nebrání implicitnímu vyjádření nesouhlasu s autoritářským režimem. Assassin sice rezignuje na vyprávění děje a pochopitelnost postav, ovšem režijní mistrovství podle mě spočívá právě v tom, že i takto osekaný film je od začátku do konce neuvěřitelně poutavým zážitkem, který divákovi zprostředkuje nejen cizí kraje, ale i cizí mentalitu, logiku a tempo života.

UPDATE 28/11: The Assassin byl právě zvolen nejlepším filmem roku v anketě kritiků Sight and Sound. Gratuluji, do širší distribuce v českých kinech se film dostane v lednu 2016.

Filmy z festivalů: Victoria vs. Saulův syn

Díky přehlídce Be2Can je v součaných dnech možné vidět v českých kinech filmy, na které se stály fronty v Berlíně, Cannes a Benátkách. Na první dva z nich jsem už vyrazil - Victoria je německé drama o mladistvých na scestí odehrávající se během jedné berlínské noci, zatímco Saulův syn je příběhem člena sonderkommanda v Osvětimi, který mezi oběťmi náhodou rozpozná svého syna a chce mu tajně zajistit řádný pohřeb.

Oba snímky vybočují z běžné filmové produkce velmi subjektivní, kontaktní kamerou. Jinými slovy, divák se Victorie a Saula drží jako klíště, probíhá s nimi ulicemi či chodbami, jako by tam opravdu s nimi byl, záběry v Saulově synovi jsou proto nezvykle dlouhé a v případě Victorie by se dokonce mělo jednat o jeden jediný 2,5 hodiny dlouhý záběr.

U Victorie působí díky tomu film civilně a uvěřitelně (přispívá k tomu i vynikající herectví všech mladých představitelů) a my jsme tím pádem ještě osobněji vtaženi do rychlé proměny normální holky "erasmačky" v kriminálnici proti své vůli. V případě Saulova syna ilustruje subjektivní kamera chaotičnost a nejistotu života v koncentračním táboře - kdykoliv Saul někam běží, lidé jím smýkají, řvou na něj rozkazy a šeptají mu spiklenecké pokyny, takže většinou nedoběhne na původně zamýšlené místo. I proto, že Saulův syn není civilním filmem a obsahuje jasně definovanou misi, které se hrdina až nesmyslně pevně drží, jsem si v kině připadal, jako bych sledoval počítačovou hru, která nás postupně provede všemi lokacemi v koncentračním táboře.

Triumfem je tedy z mého pohledu pouze Victorie. Ač Saulův syn zpracovává velké historické téma, já jsem se cítil více zasažen sledováním relativně obyčejného příběhu ze současných ulic, v němž je herectví vypilováno až do krajnosti realismu, který věrně zachycuje nejistou atmosféru nerozvážně navázaných známostí, jež se mohou zvrtnout jakýmkoliv směrem, a které výborně zúročilo dlouhé hodiny logistické a technické přípravy na jeden veledlouhý záběr.

Příští týden se vrátím k dalším filmům z festivalu Be2Can.

Hudební žebříčky kdysi a dnes

Před rokem kolem mě nenápadně prošuměla novinka o tom, že do statistik pro britské singlové hitparády se začínají započítávat i výsledky ze streamovacích služeb. Teď, když je UK Top 40 výsledkem streamů, downloadů a zřejmě zcela zanedbatelných prodejů fyzických nosičů, by nás nemělo překvapit, že pro rock už v ní není místo.

Před dvaceti lety jsem každý týden seděl u rádia a s tužkou v ruce a prstem na tlačítku REC pečlivě sledoval britský žebříček. Asi bych se měl vyhnout porovnávání tehdejšího a dnešního obecného vkusu, ale porovnání co do žánru je na názoru nezávislá, kvantitativní záležitost. Ze všech čtyřiceti skladeb dnešní UK Top 40 ani jedna nevybočuje ze žánrů dance-popu a R'n'B. Pokud si rozklikneme žebříček specializovaný na R'n'B, vypadá stejně jako celá UK Top 40, pokud si dáme specializované rockové pořadí, většinu první desítky okupuje s různými songy skupina Bring Me The Horizon a na deváté příčce je čtyřicet let stará Bohemian Rhapsody od The Queen.

Tolik k relevanci jakékoliv ne-elektronické hudby pro dnešního hudebního konzumenta (který si pouští hudbu z webu zadarmo nebo za nízký paušál). Když zalistuji svými záznamy UK Top 40 z roku 1995, tak před dvaceti lety byly ještě síly mezi elektronikou a kytarami vyrovnané.

Aferim! - exkluzivní recenze

Začátkem října vstoupí do naší kinodistribuce snímek Aferim! Nejspíš nebude k vidění úplně v každém městě ani mnohokrát po sobě, protože jde o černobílou koprodukci Rumunska, Bulharska, Francie a České republiky. Není ale záhodno tuto bizarnost hned odepsat, jde o velice dobrý historický snímek, který na letošním Berlinale získal Stříbrného medvěda za nejlepší režii. Tady je upoutávka.

Příběh odehrávající se ve Valašsku v 19. století sleduje vesnického četníka Costandina a jeho syna na stopě uprchlého cikánského otroka. Velmi lineární dějová linka, jejíž základní vývoj tušíme dopředu, sedí na mnohé americké westerny i na westerny, které se jakoby odehrávaly na Divokém Západě, ale natáčely se právě v jihovýchodní Evropě. Ve filmu ovšem nejde o to, jestli otroka chytí, nebo ne, ale o charakteristiku doby a v ní zakořeněných lidí.

Zatímco Costandin cválá na svém koni krajinou, téměř neustále mluví ke svému synovi. Poučuje ho, peskuje, rozsévá plané kydy, vysvětluje mu, jak se věci mají. Už zakrátko vytušíme, že rumunská společnost před dvěmi sty lety byla hodně odlišná od té naší dnešní a že z daného kontrastu vyplyne nejeden zábavný/šokující moment. Jezdci během cesty potkají např. pravoslavného duchovního, jiné četníky či drobné řemeslníky. Každý z nich má své názory na cikány (zde nazývané „vrány“), židy, cizince i ženy. Postupně si dáváme dohromady obrázek velmi šosácké a xenofobní společnosti, která tvoří další paralelu k americkým westernům a kterou můžeme porovnat s tím, jak vidíme svět my.

Jen co se v první polovině filmu rychle vyčerpá atraktivita záběrů na rumunskou horskou krajinu, seznáme, že tempo filmu je velmi pomalé a jednotvárné. Postupně se necháváme zpracovávat moudry sebejistého tupce Costandina a seznamujeme se s jeho sedláckou mentalitou, ovšem i tak může zprvu film nudit. Po dopadení otroka přibývá do výměny názorů třetí, ač nerespektovaný pohled a snímek nabírá na spádu až ke scéně v zájezdním hostinci, která je nedocenitelnou přehlídkou lidových zvyků, poklesků, písní a průpovídek. Ostatně, tvůrci prý při psaní scénáře čerpali z dobových materiálů.

Opakuji, že film je černobílý, pomalý a plný upovídaných Rumunů. Nesedne každému. S přihlédnutím k úzkému profilu této podívané se ale dá hodnotit velice kladně, má svůj specifický způsob vyprávění a nepopiratelnou poetiku dávno zapomenutého světa.

Shining září a burácí desítky metrů nad norským fjordem

Norským jazz-metalovým podivínům Shining se povedl kousek, o kterém ve své zkušebně sní snad každá tvrdá kapela. Pořádně to rozpumpovat na nějakém krutopřísně drsném místě ... třeba uvnitř sopky, nebo mezi hořícími ropnými vrty, nebo na útesu vysoko v horách. Konkrétně u Shining jde o ten třetí případ, a jak je vidět v tomto dechberoucím videu, i v červnu bývá na fjordech plno sněhu. A asi k tomu máme na Youtube mnohem lepší zvuk než fanoušci kapely, kteří koncert sledovali z protilehlé skály.

Deutschland 83 – Echtovní sousto pro milovníky špionážních seriálů

Deutschland 83 je údajně prvním německy mluveným seriálem vysílaným v USA (sledovanost byla podle očekávání zanedbatelná). Příběh této lahůdky se točí kolem východoněmecké špionáže v armádě NSR, závodů ve zbrojení a her na třetí světovou válku.

Příběh osmidílné série Deutschland 83 není bez nedostatků a režie se nedrží konzistentně jednoho tónu vyprávění, přesto je pro nás germanofily velice poutavé sledovat příběh z rozděleného Německa osmdesátých let. Nejsilnější stránkou seriálu, která překonává všechny jeho neduhy, je jeho obsazení a výborně vykreslené postavy. V první řadě tu máme „pattinsonovského“ Jonase Naye v hlavní roli výzvědného krtka v západoněmecké armádě, dále jeho necitelnou tetu – východoněmeckou kulturní atašé či brilantního profesora Tischbiera (ve dne pacifistu, v noci rozvraceče). Samostatnou kapitolou a sbírkou podivných osobností je rozklížená rodinka generála Edela.

Seriál umně zasazuje smyšlené postavy do skutečných reálií roku 1983 a do kontrastu se skutečnými osobami hovořícími z autentických záznamů (Erich Honecker, Helmut Kohl, Willy Brandt, Petra Kelly, Heinrich Böll). Některé společenské a kulturní artefakty jsou tu jen letmo zmíněny (a zejména většina dobových populárních hitů zde zazní spíš z povinnosti), jindy se protagonisté přímo stávají účastníky událostí, které se doopravdy staly. Echtovní německost této série je dotažena až k natáčení ve skutečných prostorách hlavní základny Stasi a k zábavnému vykreslení rozdílů mezi východním a západním Německem (včetně několika legračních přeřeků hlavního hrdiny). Děj série nakonec vyvrcholí operací Able Archer, kdy se skutečně svět dostal blízko ke třetí světové válce.

Deutschland 83 je německy suchý, ne-akční thriller, výbuchů a bitek tu uvidíte jen pár. Možná i to ale přispívá k mé spokojenosti s tímto nezvyklým počinem.

Také letos nabízí Adult Swim novou hudbu zdarma

Kabelová televize Adult Swim pokračuje i tento rok ve vydávání hudebních singlů. Na svých internetových stránkách zveřejňuje každý týden jednu zbrusu novou skladbu zdarma, exkluzivně nasmlouvanou s nejrůznějšími alternativními umělci. A právě různorodost je nejsilnější devizou této akce – každý týden jiný zvuk, každý týden jiný styl, každý týden nové překvapení.

Letošní kolekce singlů je už téměř z poloviny zveřejněna a většinou jde o skvělé kousky. Potěšila mě novinka od starých shoegazerů Swervedriver, osmdesátková popina od Kitty i krátká svižná vypalovačka z dílny Cherry Glazerr. Nikdo z nich ale podle mě nepřekonal úplně první letošní singl „Running from Sane“ od Dawn Richard, v němž špičková produkce lehce pokyne jak směrem k FKA twigs, tak k dávnému 2stepu.

Devět zatím vydaných singlů i všechny příští si můžete poslechnout i stáhnout na této adrese, nedílnou součástí zážitku je i úžasný „vaječný“ design letošní singlové kolekce.

Karlovy Vary 2015 aneb Hoši od Humří řeky

Na letošním karlovarském festivalu jsem viděl pět filmů a během následných oficiálních ozvěn jsem v Praze zhlédl další dva. Nyní je nejvyšší čas to vše shrnout.

Nejlepším filmem a zároveň největším diváckým hitem z oněch sedmi filmů byl nepochybně Humr. Snímek je novinkou řeckého filmaře Yorgose Lanthimose a oněmi hochy zmíněnými v nadpisu jsou Colin Farrell, John C. Reilly a Ben Whishaw. Spolu s dalšími nešťastníky a nešťastnicemi jsou internováni v luxusním hotelu, aby si během 45 dnů našli zákonnou družku na celý život, nebo byli proměněni ve zvíře podle vlastního výběru. Tragi-komedie Humr je přehlídkou absurdních výjevů, podivných dialogů a vyšinutých zvyklostí – vše z toho však velmi logicky funguje v rámci posunutého alternativního světa, kde je manželství povinností, v lesích se pořádají hony na singles a ve městě vás kontroluje policie, pokud jdete po ulici sám. Ve filmu dále září Léa Seydoux jako vůdce smečky odpadlíků, Lanthimosova kmenová herečka Angeliki Papoulia jako bezcitná žena a hlavně Rachel Weisz jako Colinova pravá láska – tady je ukázka z filmu.

Velice dobrý je i historický snímek Aferim!, jejž budu recenzovat v samostatném příspěvku, jakmile se přiblíží datum jeho české distribuční premiéry. Islandské drama Fúsi je divácky vstřícnou člověčinkou, která hladí po duši, ovšem ve výsledku není dobrota čtyřicetiletého panice příliš uvěřitelná a film ani jeho příběh nezavrší žádným pořádným koncem. Zbývají čtyři filmy, jejichž aktuální hodnocení na ČSFD je mezi 51 a 65 procenty. S tak nízkým hodnocením nesouhlasím hlavně v případě snímku Mezi námi dobrý, který mě potěšil jako diváka naladěného na káleníčko do vlastního hnízda po vzoru Thomase Bernharda. Přenesení divadelní hry Doroty Maslowské do agresivního vizuálu zeleného televizního studia zákonitě mnoho lidí odradí, ovšem kvalitou textu pro mě bylo toto polské dílko velkým překvapením.