Aferim! - exkluzivní recenze

Začátkem října vstoupí do naší kinodistribuce snímek Aferim! Nejspíš nebude k vidění úplně v každém městě ani mnohokrát po sobě, protože jde o černobílou koprodukci Rumunska, Bulharska, Francie a České republiky. Není ale záhodno tuto bizarnost hned odepsat, jde o velice dobrý historický snímek, který na letošním Berlinale získal Stříbrného medvěda za nejlepší režii. Tady je upoutávka.

Příběh odehrávající se ve Valašsku v 19. století sleduje vesnického četníka Costandina a jeho syna na stopě uprchlého cikánského otroka. Velmi lineární dějová linka, jejíž základní vývoj tušíme dopředu, sedí na mnohé americké westerny i na westerny, které se jakoby odehrávaly na Divokém Západě, ale natáčely se právě v jihovýchodní Evropě. Ve filmu ovšem nejde o to, jestli otroka chytí, nebo ne, ale o charakteristiku doby a v ní zakořeněných lidí.

Zatímco Costandin cválá na svém koni krajinou, téměř neustále mluví ke svému synovi. Poučuje ho, peskuje, rozsévá plané kydy, vysvětluje mu, jak se věci mají. Už zakrátko vytušíme, že rumunská společnost před dvěmi sty lety byla hodně odlišná od té naší dnešní a že z daného kontrastu vyplyne nejeden zábavný/šokující moment. Jezdci během cesty potkají např. pravoslavného duchovního, jiné četníky či drobné řemeslníky. Každý z nich má své názory na cikány (zde nazývané „vrány“), židy, cizince i ženy. Postupně si dáváme dohromady obrázek velmi šosácké a xenofobní společnosti, která tvoří další paralelu k americkým westernům a kterou můžeme porovnat s tím, jak vidíme svět my.

Jen co se v první polovině filmu rychle vyčerpá atraktivita záběrů na rumunskou horskou krajinu, seznáme, že tempo filmu je velmi pomalé a jednotvárné. Postupně se necháváme zpracovávat moudry sebejistého tupce Costandina a seznamujeme se s jeho sedláckou mentalitou, ovšem i tak může zprvu film nudit. Po dopadení otroka přibývá do výměny názorů třetí, ač nerespektovaný pohled a snímek nabírá na spádu až ke scéně v zájezdním hostinci, která je nedocenitelnou přehlídkou lidových zvyků, poklesků, písní a průpovídek. Ostatně, tvůrci prý při psaní scénáře čerpali z dobových materiálů.

Opakuji, že film je černobílý, pomalý a plný upovídaných Rumunů. Nesedne každému. S přihlédnutím k úzkému profilu této podívané se ale dá hodnotit velice kladně, má svůj specifický způsob vyprávění a nepopiratelnou poetiku dávno zapomenutého světa.

Shining září a burácí desítky metrů nad norským fjordem

Norským jazz-metalovým podivínům Shining se povedl kousek, o kterém ve své zkušebně sní snad každá tvrdá kapela. Pořádně to rozpumpovat na nějakém krutopřísně drsném místě ... třeba uvnitř sopky, nebo mezi hořícími ropnými vrty, nebo na útesu vysoko v horách. Konkrétně u Shining jde o ten třetí případ, a jak je vidět v tomto dechberoucím videu, i v červnu bývá na fjordech plno sněhu. A asi k tomu máme na Youtube mnohem lepší zvuk než fanoušci kapely, kteří koncert sledovali z protilehlé skály.

Deutschland 83 – Echtovní sousto pro milovníky špionážních seriálů

Deutschland 83 je údajně prvním německy mluveným seriálem vysílaným v USA (sledovanost byla podle očekávání zanedbatelná). Příběh této lahůdky se točí kolem východoněmecké špionáže v armádě NSR, závodů ve zbrojení a her na třetí světovou válku.

Příběh osmidílné série Deutschland 83 není bez nedostatků a režie se nedrží konzistentně jednoho tónu vyprávění, přesto je pro nás germanofily velice poutavé sledovat příběh z rozděleného Německa osmdesátých let. Nejsilnější stránkou seriálu, která překonává všechny jeho neduhy, je jeho obsazení a výborně vykreslené postavy. V první řadě tu máme „pattinsonovského“ Jonase Naye v hlavní roli výzvědného krtka v západoněmecké armádě, dále jeho necitelnou tetu – východoněmeckou kulturní atašé či brilantního profesora Tischbiera (ve dne pacifistu, v noci rozvraceče). Samostatnou kapitolou a sbírkou podivných osobností je rozklížená rodinka generála Edela.

Seriál umně zasazuje smyšlené postavy do skutečných reálií roku 1983 a do kontrastu se skutečnými osobami hovořícími z autentických záznamů (Erich Honecker, Helmut Kohl, Willy Brandt, Petra Kelly, Heinrich Böll). Některé společenské a kulturní artefakty jsou tu jen letmo zmíněny (a zejména většina dobových populárních hitů zde zazní spíš z povinnosti), jindy se protagonisté přímo stávají účastníky událostí, které se doopravdy staly. Echtovní německost této série je dotažena až k natáčení ve skutečných prostorách hlavní základny Stasi a k zábavnému vykreslení rozdílů mezi východním a západním Německem (včetně několika legračních přeřeků hlavního hrdiny). Děj série nakonec vyvrcholí operací Able Archer, kdy se skutečně svět dostal blízko ke třetí světové válce.

Deutschland 83 je německy suchý, ne-akční thriller, výbuchů a bitek tu uvidíte jen pár. Možná i to ale přispívá k mé spokojenosti s tímto nezvyklým počinem.

Také letos nabízí Adult Swim novou hudbu zdarma

Kabelová televize Adult Swim pokračuje i tento rok ve vydávání hudebních singlů. Na svých internetových stránkách zveřejňuje každý týden jednu zbrusu novou skladbu zdarma, exkluzivně nasmlouvanou s nejrůznějšími alternativními umělci. A právě různorodost je nejsilnější devizou této akce – každý týden jiný zvuk, každý týden jiný styl, každý týden nové překvapení.

Letošní kolekce singlů je už téměř z poloviny zveřejněna a většinou jde o skvělé kousky. Potěšila mě novinka od starých shoegazerů Swervedriver, osmdesátková popina od Kitty i krátká svižná vypalovačka z dílny Cherry Glazerr. Nikdo z nich ale podle mě nepřekonal úplně první letošní singl „Running from Sane“ od Dawn Richard, v němž špičková produkce lehce pokyne jak směrem k FKA twigs, tak k dávnému 2stepu.

Devět zatím vydaných singlů i všechny příští si můžete poslechnout i stáhnout na této adrese, nedílnou součástí zážitku je i úžasný „vaječný“ design letošní singlové kolekce.

Karlovy Vary 2015 aneb Hoši od Humří řeky

Na letošním karlovarském festivalu jsem viděl pět filmů a během následných oficiálních ozvěn jsem v Praze zhlédl další dva. Nyní je nejvyšší čas to vše shrnout.

Nejlepším filmem a zároveň největším diváckým hitem z oněch sedmi filmů byl nepochybně Humr. Snímek je novinkou řeckého filmaře Yorgose Lanthimose a oněmi hochy zmíněnými v nadpisu jsou Colin Farrell, John C. Reilly a Ben Whishaw. Spolu s dalšími nešťastníky a nešťastnicemi jsou internováni v luxusním hotelu, aby si během 45 dnů našli zákonnou družku na celý život, nebo byli proměněni ve zvíře podle vlastního výběru. Tragi-komedie Humr je přehlídkou absurdních výjevů, podivných dialogů a vyšinutých zvyklostí – vše z toho však velmi logicky funguje v rámci posunutého alternativního světa, kde je manželství povinností, v lesích se pořádají hony na singles a ve městě vás kontroluje policie, pokud jdete po ulici sám. Ve filmu dále září Léa Seydoux jako vůdce smečky odpadlíků, Lanthimosova kmenová herečka Angeliki Papoulia jako bezcitná žena a hlavně Rachel Weisz jako Colinova pravá láska – tady je ukázka z filmu.

Velice dobrý je i historický snímek Aferim!, jejž budu recenzovat v samostatném příspěvku, jakmile se přiblíží datum jeho české distribuční premiéry. Islandské drama Fúsi je divácky vstřícnou člověčinkou, která hladí po duši, ovšem ve výsledku není dobrota čtyřicetiletého panice příliš uvěřitelná a film ani jeho příběh nezavrší žádným pořádným koncem. Zbývají čtyři filmy, jejichž aktuální hodnocení na ČSFD je mezi 51 a 65 procenty. S tak nízkým hodnocením nesouhlasím hlavně v případě snímku Mezi námi dobrý, který mě potěšil jako diváka naladěného na káleníčko do vlastního hnízda po vzoru Thomase Bernharda. Přenesení divadelní hry Doroty Maslowské do agresivního vizuálu zeleného televizního studia zákonitě mnoho lidí odradí, ovšem kvalitou textu pro mě bylo toto polské dílko velkým překvapením.

Nejlepší koncerty uplynulého pololetí

Od ledna do června jsem navštívil celých třináct hudebních akcí, takže tentokrát opravdu je z čeho vybírat. Ten počet narostl hlavně ke konci června během mé (nyní stále ještě trvající) dovolené, ovšem tři nejlepší akce se shodou okolností odehrály během tří zimních měsíců:

1. The Notwist + Aloa Input @ Palác Akropolis ...... 90 %
2. RSS B0ys + Larry Gus @ MeetFactory .............. 83 %
3. Zola Jesus + Freddy Ruppert @ Meet Factory ..... 81 %

Estonci nám dávají lekce z populismu

Zlatou Trigu na nedávno skončeném Pražském Quadriennale získalo Estonsko. Divadelníci z této pobaltské země tu v konkurenci desítek jiných expozic ze všech kontinentů prezentovali svůj projekt Sjednocené Estonsko.

Členové tallinského divadelního souboru NO99 si před časem řekli, že už je nebaví jen přihlížet tamní zmrtvělé politické scéně plné populismu, prázdných slibů a volby menšího zla. Jako svůj velký umělecký projekt stvořili vlastní politické hnutí včetně volebních spotů, billboardů, tiskových konferencí a účastí v televizních relacích. Zlatým hřebem bylo pak jejich pompézní "divadelní" vystoupení ve velké sportovní aréně, jež bylo vlastně ustavujícím sjezdem nové politické strany a zároveň jakousi parodií na demokracii. Jde stále ještě o divadlo? Nejde už o opravdovou politiku se zájmy skutečných osob?

Středobodem estonské expozice na Pražském Quadriennale se stal nový sestřih z dokumentu Prachy v prachu, zachycujícího kampaň i sjezd. Jde o neobyčejně provokativní a hořce vtipnou podívanou, jejíž myšlenky lze samozřejmě bez problémů vztáhnout i na českou politiku. Na výstavě byla dále k vidění série krátkých instruktážních šotů Volební akademie, v nichž pohledná členka souboru NO99 Helena Pruuli divákům s cynickým úsměvem radí, čeho se mají držet, pokud to taky chtějí někam dotáhnout v politice.

Projekt Sjednocené Estonsko zaujal celý národ (průzkumy mu údajně přisuzovaly až 25 % voličských hlasů) a to se divadlu povede málokdy. Vy můžete toto právem oceněné dílko posoudit sami na Youtube. Tento odkaz vede na zmíněný dokument o celé kampani a na tomto odkazu začíná první lekcí Volební akademie.

Český les je další dokonalou inscenací Davida Drábka

Tou nejlepší z deseti divadelních inscenací, které jsem viděl na letošní přehlídce Divadlo evropských regionů, byla novinka Český les z pera Davida Drábka. Český les má shodné kvality jako Drábkova razantní úprava Romea a Julie, kterou jsem viděl před několika měsíci. Je vtipný, svižný, vizuálně poutavý, obsahuje skvělé písničky, ovšem zároveň na pozadí vší té zábavy dokáže trefně pojmenovat problém, který je vlastně odvěký, ale v tuto chvíli i velice aktuální.

Na scéně sledujeme les zabydlený zvířátky personifikujícími typicky české vlastnosti a také bruselským Taťkou Šmoulou. Malou českou lesní pohodu se ovšem chystá rozmetat rozpínavý ruský medvěd. Podaří se zvířatům odložit půllitry, sjednotit se a podniknout cokoliv proti blížící se hrozbě?

Český les uváděný v Klicperově divadle v Hradci Králové je z těch inscenací, které utečou jako voda, protože jsou výborně secvičené a pořád se v nich něco děje. Po skončení ale divákovi nejdou několik dní z hlavy, protože v druhém plánu s sebou nesou zamyšlení nad tím, kdo jsme a zdali s námi není něco v nepořádku.

Evžen a Trent to u mě opět vyhráli

Minulý týden vyšla nová deska kapely Květy, která je opět úžasná, básnivá a vhodná k téměř nepřetržitému poslechu. Parta kolem Martina Evžena Kyšperského novinku pojmenovala Miláček slunce a stylově se na ní rozkročila od klasických kvěťáckých osamělých melancholií až po téměř cross-overový odvaz v písni Opičí král. Nejsem úplně kompetentní k tomu, abych novému albu Květů vymezil přesné místo v jejich rozsáhlé diskografii. Pokud se ale ve spojitosti s jejich minulou deskou psalo dokonce o „temnotě nové normalizace,“ pak Miláček slunce nabízí i jiné písně než ty smutné a beznadějné. V písni Psi se Květy vracejí k poetice života na okraji známé z jejich staršího kusu Tulák a vysloveně pozitivní jsou písně Věrka, Uklízím pokoj nebo i hitovka Syn, kterou si můžete přehrát v tomto klipu.

S mírným zpožděním jsem se dostal k hudbě z filmu Zmizelá (Gone Girl), kterou mají na svědomí Trent Reznor a Atticus Ross. Soundtrack je fantastický a dotažený do posledního detailu, stejně jako samotný film. Uslyšíme na něm jak typické mrazivé reznoroviny (známé i ze soundtracku k filmu The Social Network), tak i několik skladeb posouvající tvorbu této dvojice dále směrem k minimalismu a moderní vážné hudbě. Z té první pomyslné škatulky pro vás k poslechu vybírám jeden z vrcholů této nahrávky nazvaný Technically, Missing.

Molvaerovská hlídka hlásí zvýšenou pravděpodobnost hry na trubku na severní Moravě

Nils Petter Molvaer, jenž je na těchto stránkách kultovní postavou, odehrál v dubnu dva koncerty v Praze. Jak si můžete přečíst o několik příspěvků pod tímto, bylo to samozřejmě boží. Tím ale molvaerovské hody pro tento rok nekončí! Příští měsíc Nils vystoupí i v Ostravě, tentokrát v kombinaci s jamajskou rytmickou sekcí Sly & Robbie, a ani tam samozřejmě nemohu chybět. V diáři je tentokrát zaškrtnuto datum 19. července, vstupenku už mám.