Freitag, 13. März 2015
Švédská holubí absurdita se bude promítat i v našich kinech
Nejnovější film švédského režiséra Roye Anderssona, který zvítězil na loňském festivalu v Benátkách a o kterém jsem zde nedávno nadšeně referoval, vstoupí do českých kin. Vizuálně vybroušený snímek „Holub seděl na větvi a rozmýšlel o životě“ se bude v ČR promítat od 16. dubna. Těšit se mohou všichni příznivci dada, černého humoru a existencialismu.
Donnerstag, 26. Februar 2015
Praha plná Typlta: Dvě výstavy zároveň
Když v Praze vystavuje Lubomír Typlt, většinou se jdu podívat, protože tento výjimečný český malíř stále dokáže své základní téma posouvat do zajímavých končin. V průběhu března budou v centru Prahy k vidění dokonce dvě typltovské výstavy, zasazující jeho tvorbu do kontextu dalších tvůrců.
V Galerii U Betlémské kaple je již nyní k vidění výstava nazvaná Rezonance, kde jsou Typltovy obrazy k vidění spolu s díly jeho bývalého profesora Jiřího Načeradského a dalšího vynikajícího českého tvůrce Josefa Bolfa. Přehlídku je možno navštívit až do 29.3.
Jen o několik stovek metrů dál, v Topičově salónu, začne 3.3. jiná výstava, jež Typltovu tvorbu bude naopak konfrontovat s malbami jeho německého profesora A. R. Pencka. Tato akce potrvá do 27.3.
Mittwoch, 18. Februar 2015
Mandarinky - oscarová recenze
Předávání Oscarů proběhne již tento víkend. Letos se to v nominacích na nejlepší cizojazyčný film přímo hemží filmy z východní Evropy – velké šance na Oscara se přisuzují polské Idě a ruskému Leviatanu, dále v pětce nominovaných najdeme i výbornou estonsko-gruzínskou koprodukci nazvanou Mandarinky.
Na začátku filmu Mandarinky se dozvídáme o tom, že na Kavkaze sídlila etnická menšina Estonců, kteří se ovšem odstěhovali po rozpadu Sovětského svazu, když tímto regionem začal zmítat válečný konflikt. Poslední dva usedlíci, kteří obývají dějiště filmu, se snaží sklidit a prodat úrodu citrusů dřív, než země lehne popelem. Ovšem člověk míní a válka mění, a tak se chalupa hlavního hrdiny záhy stává improvizovaným lazaretem. V jedné světnici leží čečenský žoldák postřelený Gruzínci a v druhé je gruzínský voják zotavující se po zásahu pána v pokoji číslo jedna.
Z filmu každým coulem čouhá poselství o nesmyslnosti válek a o tom, že když se blíže poznáme, můžeme se spolu klidně domluvit. Moudrý Estonec Ivo postupně oba muže vede od původního reflexu („zabiju ho“) přes trpěnou koexistenci až k náznakům dialogu a sounáležitosti. Zpočátku si na obou bojovnících jako jejich zachránce vynutí souhlas s tím, že si nepůjdou po krku, postupně jim ale popouští uzdu a my vidíme, že spolu oba původně znepřátelení muži začínají spolupracovat v okamžicích, kdy na tom záleží jejich životy. Překonávají rozdíly v ideologii i náboženství a hovoří spolu (jako jejich lingua franca funguje samozřejmě ruština).
Ivo je naprosto kladnou postavou, která jen nezištně pracuje, žije asketicky a je jediným, kdo pečuje o přežití jakéhosi vyššího obecného dobra ve světě. Podobně jako Elzéard Bouffier v Muži, který sázel stromy, se i Ivo se svou nekonečnou dobrotou pohybuje na hranici uvěřitelnosti a jen díky přesně odhadnutému a umírněnému projevu jeho hereckého představitele na plátně působí jako člověk z masa a kostí. Film je odlehčen i několika vtipnými momenty, které nám dále pomáhají nevidět Iva jako laskavého dědu na obláčku – spíše se svým sousedem Margusem působí jako kavkazští Bouvard a Pécuchet, bodří a podnikaví, ale vcelku neškodní staříci, jejichž život by bez války mohl celý sestávat ze sezení na zápraží a glosování světa vůkol.
Tempo filmu je stejně proměnlivé jako válka sama, a tak pokaždé, když se necháme ukonejšit mírotvornými myšlenkami, přiblíží se náhle nebezpečí a začíná jít o život. Film je tak střídavě filozofický a strhující a v každém případě skvěle filmařsky zvládnutý.
Donnerstag, 12. Februar 2015
Citáty týdne – Morrissey a Kanye West nesouhlasí s výročními cenami
Únor je již tradičně měsícem předávání nejrůznějších výročních hudebních cen, které i tento rok vyvolávají zjitřené reakce od věčně nespokojených umělců. Morrissey sepsal své názory na nadcházející Brit Awards do dlouhé úvahy, v níž se píše mimo jiné i toto:
„Brit Awards are unfairly given to singers who, it is hoped, might be encouraged enough by the award to actually write a good song. ... The maximum trimmings divert your attention from the fact that Taylor Swift has nothing to do with Coventry or Wrexham. To pull off rank fraud in tellyland is not a difficult undertaking, especially if you have the entire population of Peru dancing around you as you mime your song.“
Na druhé straně Atlantiku mezitím ztropil skandál další notorický provokatér Kanye West. Když Beck získal cenu Grammy za album roku, dostal Kanye blikanec a vyběhl na pódium, protože nepřipouští možnost, že by toto ocenění mohl získat kdokoliv jiný než Beyoncé. V prohlášení Káněte pro tisk najdeme například toto:
„Beck needs to respect artistry and he should have given his award to Beyoncé, and at this point, we tired of it. Because what happens is, when you keep on diminishing art and not respecting the craft and smacking people in their face after they deliver monumental feats of music, you're disrespectful to inspiration.“
Můj blog rozhodně chová inspiraci v úctě, proto jsem zde Beckovu desku Morning Phase prohlásil za album roku už před měsícem.
Freitag, 30. Januar 2015
Nils Petter Molvaer zahraje v Praze na festivalu Punkt meets Music Infinity
Norský trumpetista Nils Petter Molvaer, jehož kvazi-fanklub najdete právě zde, se vrátí do Čech! Letos se u nás poprvé odehraje série koncertů spřízněných s norským festivalem Punkt a Nils bude v jeho rámci troubit v pražské Akropoli 8. a 9. dubna. Na pódiu spolu s Nilsem uvidíme mimo jiné jeho spřáteleného jazzového kytaristu Eivinda Aarseta a zakladatele akce Jana Banga, zato 10. dubna přijede i Nilsova kmenová vokalistka Sidsel Endresen. Celý název této akce postavené na improvizaci a remixování zní Punkt meets Music Infinity.
Je trochu smutné, že ze všech publicistických serverů zaměřených na kulturu o této akci zatím ví jen jediný, a sice (!!) Blesk.cz.
Dienstag, 27. Januar 2015
Těšíme se na nový Houellebecqův román Soumission
Zatímco ve Francii a v Německu se nový román Michela Houellebecqa ihned stal nejprodávanějším titulem, odhaduji, že na překlad do češtiny si minimálně půl roku počkáme. V mezičase vám doporučuji přečíst si výborný kritický esej, který včera o Houellebecqovi vyšel v listu New Yorker. Publicista Adam Gopnik ve svém textu srovnává kontroverzního spisovatele s jinými velkými satiriky i se současnými myšlenkovými a politickými proudy ve Francii. Hlavně však jeho esej vyvrací obecně rozšířenou domněnku (která nejspíš stojí za masovou prodejností knihy), že Soumission je exploatací varující Francouze před národnostními menšinami.
Samstag, 24. Januar 2015
Zbořek Stavitel za kamerou: Filmaři nalézají kreativitu v bourání
Na pražském Festivalu krátkých filmů mě mimo jiné zaujal i vizuálně znamenitý dokument Hanasaari A, který je zdarma ke shlédnutí zde na Vimeu. Finští filmaři v něm používají nejrůznější techniky a materiály k zachycení demoličních prací na staré elektrárně v Helsinkách. Jejich esteticky působivý a až do nereálna vypiplaný snímek si sice zaslouží velké plátno, ovšem i na obrazovce počítače stojí za to.
Téma filmu Hanasaari A mi připomnělo známý dokument Dělníkova smrt pořízený pod taktovkou dnes již zesnulého Michaela Glawoggera. V epizodě Bratři jsme v něm mohli sledovat porcování starých zrezivělých lodí partou íránských pracantů, poetika snímku je však naprosto odlišná od nádherných časově manipulovaných záběrů na finskou elektrárnu. Bratři jsou k vidění zde na Youtube, ostatní epizody ze zmíněného cyklu jsou k dispozici ve stejném playlistu.
Sonntag, 18. Januar 2015
Filmy ceněné na světových festivalech: Dá se na ně koukat? (část druhá)
Poslední film z velké trojice vítězů loňských festivalů, který jsem viděl, je zároveň tím, který vyvolává nejvíc rozporuplné reakce. Jde o sérii statických absurdních scének natočených v do bleda sladěných interiérech nazvanou "Holub seděl na větvi a rozmýšlel o životě." Jde o geniální podobenství o povaze lidské společnosti, nebo o naprostou pitomost? Originální a neskonale humorná kolekce výborně napsaných miniatur, nebo rádoby-kopie Monty Python? Tady je upoutávka.
Mně se tento vítězný film festivalu v Benátkách opravdu líbil. Švédský tvůrce Roy Andersson nám v jednotlivých pečlivě komponovaných záběrech ukazuje svět, kdy dny jsou jeden jako druhý, tempo je hlemýždí, jakákoliv aktivita marná, emoce zmrtvělé a interakce mezi postavami téměř nemožná. Absurdita a bezúčelnost nejběžnějších lidských úkonů jsou tu vydestilovány, zhuštěny a zasazeny do uměle naaranžovaných prostředí, které připomínají obrazy.
Na jednom z nich starý pán zkoumá exponáty v muzeu, na jiném se matka těší ze svého dítěte, na dalším se dva důchodci pokoušejí působit jako obchodní cestující. Barevné sladění celé scény a nabílené tváře většiny účinkujících nám ale jasně říkají, že se nedíváme na skutečné lidi v reálných situacích. Sledujeme lidské archetypy se symbolickým významem.
Zmíněná dvojice extrémně ztrápených staříků, kteří přitom prodávají žertovné předměty a tvrdí, že chtějí dělat lidem radost, sami připomínají nejslavnější postavy absurdního dramatu - Vladimíra a Estragona z Čekání na Godota. V každém podniku opakují stejné věty, předvádějí stejné tři vzorky zboží, které nikdo nechce, ovšem smysl jejich konání se jim stále vzdaluje. Je pro ně na světě ještě místo? Andersson nedává odpovědi, jen upozorňuje na otázky a předvádí nám lidstvo svou vlastní optikou. A daří se mu to výborně.
Donnerstag, 15. Januar 2015
Filmy ceněné na světových festivalech: Dá se na ně koukat? (část první)
Rozhodl jsem se, že chci během tohoto měsíce zhlédnout a zhodnotit vítězné snímky všech tří nejdůležitějších evropských filmových festivalů, ročník 2014. Podobně jako Lars von Trier rozdělím své dílo na dvě části (a za půl roku možná zveřejním novou, mírně odlišnou verzi).
Při sledování čínské noir krimi nazvané „Černé uhlí, tenký led“ jsem si vzpomněl, že nemám rád noir filmy a vlastně ani moc nefandím asijské kinematografii. A ani Zlatý medvěd z festivalu Berlinale na tom nic nezměnil. Když jsem si pak porovnával, co jsem v tomto nezábavném a velmi nedramatickém filmu viděl, se zašlými vzpomínkami na Maltézského sokola, musím přiznat, že jistá inspirace starou americkou školou a snaha mísit žánry tam byla. Na rozdíl od poroty z Berlína si ale u „Černého uhlí, tenkého ledu“ vůbec necením scénáře, vizuální stránky filmu ani kvalit hlavní představitelky.
Jinou, a pro mě stravitelnější inspiraci rozdílnou kulturou přináší „Zimní spánek,“ vítězný snímek loňského festivalu v Cannes. Turecký režisér Nuri Bilge Ceylan úspěšně přenáší do současných reálií své otčiny schémata realistického dramatu podle A.P.Čechova. Postavy jsou pasivní, zabředlé, znuděné životem, trpí sebeklamem a duševně týrají jedna druhou. Tempo snímku je pomalé a desetiminutové scény, v nichž si dvě postavy jen povídají, aktivně působí proti tomu, aby divák chtěl film dokoukat až do konce. Po strávení celého díla ovšem přichází potěšení z neobyčejně komplexního a promyšleného scénáře. Navíc jsou předlouhé dialogy prokládány krásnými záběry na anatolskou krajinu a tamní jeskynní domky (viz obrázek nad tímto příspěvkem).
Sonntag, 4. Januar 2015
Nejlepší alba roku 2014
Tak jako všechny přední světové hudební weby, i tento věnuje každý rok obrovské úsilí vyčlenění a seřazení té nejlepší hudby, která v průběhu roku vyšla. Redakce Atom Heart Molvaer je oproti Pitchforku či Tiny Mix Tapes, ehm, trochu omezená (co do počtu redaktorů, samozřejmě), a tak vybírám jen z desítek, ne ze stovek slyšených alb. Na první pětku výjimečných desek to ale vydá:
1. Beck – Morning Phase
2. St. Vincent – St. Vincent
3. Liars - Mess
4. Shellac – Dude Incredible
5. Planety – Nekonečná hudba města zapomeneš
Beckovo album Morning Phase vyšlo už zkraje roku a doteď jsem o této nenápadné desce nepřemýšlel v intencích alba roku. Přesto když se ohlédnu, je to nahrávka napěchovaná od začátku do konce silným písničkářstvím, atmosférou a bohatě nazdobená producentskými ornamenty. Beck sice jede podle svého ověřeného mustru, přesto jsem si zřejmě z žádné jiné desky vloni nebroukal tak často jako z Morning Phase.
K tomu jsem si v průběhu roku notně užíval vychýlený pop nové generace od St. Vincent a dekadentní elektronické vize od Liars (v obou případech šlo pro mě v podstatě o nové objevy), syrovost na druhou od tradičně spolehlivých reků Shellac a celá 90. léta slitá do jednoho kotle v podání našich českých, tedy vlastně slezských Planet. Těsně pod první pětkou jsou u mě Yob, FKA twigs a Swans – stačila by malá změna nálady a kdokoliv z nich by se do Top 5 dostal.
Abonnieren
Posts (Atom)