Nejlepší koncerty uplynulého pololetí

Od ledna do června jsem navštívil celých třináct hudebních akcí, takže tentokrát opravdu je z čeho vybírat. Ten počet narostl hlavně ke konci června během mé (nyní stále ještě trvající) dovolené, ovšem tři nejlepší akce se shodou okolností odehrály během tří zimních měsíců:

1. The Notwist + Aloa Input @ Palác Akropolis ...... 90 %
2. RSS B0ys + Larry Gus @ MeetFactory .............. 83 %
3. Zola Jesus + Freddy Ruppert @ Meet Factory ..... 81 %

Estonci nám dávají lekce z populismu

Zlatou Trigu na nedávno skončeném Pražském Quadriennale získalo Estonsko. Divadelníci z této pobaltské země tu v konkurenci desítek jiných expozic ze všech kontinentů prezentovali svůj projekt Sjednocené Estonsko.

Členové tallinského divadelního souboru NO99 si před časem řekli, že už je nebaví jen přihlížet tamní zmrtvělé politické scéně plné populismu, prázdných slibů a volby menšího zla. Jako svůj velký umělecký projekt stvořili vlastní politické hnutí včetně volebních spotů, billboardů, tiskových konferencí a účastí v televizních relacích. Zlatým hřebem bylo pak jejich pompézní "divadelní" vystoupení ve velké sportovní aréně, jež bylo vlastně ustavujícím sjezdem nové politické strany a zároveň jakousi parodií na demokracii. Jde stále ještě o divadlo? Nejde už o opravdovou politiku se zájmy skutečných osob?

Středobodem estonské expozice na Pražském Quadriennale se stal nový sestřih z dokumentu Prachy v prachu, zachycujícího kampaň i sjezd. Jde o neobyčejně provokativní a hořce vtipnou podívanou, jejíž myšlenky lze samozřejmě bez problémů vztáhnout i na českou politiku. Na výstavě byla dále k vidění série krátkých instruktážních šotů Volební akademie, v nichž pohledná členka souboru NO99 Helena Pruuli divákům s cynickým úsměvem radí, čeho se mají držet, pokud to taky chtějí někam dotáhnout v politice.

Projekt Sjednocené Estonsko zaujal celý národ (průzkumy mu údajně přisuzovaly až 25 % voličských hlasů) a to se divadlu povede málokdy. Vy můžete toto právem oceněné dílko posoudit sami na Youtube. Tento odkaz vede na zmíněný dokument o celé kampani a na tomto odkazu začíná první lekcí Volební akademie.

Český les je další dokonalou inscenací Davida Drábka

Tou nejlepší z deseti divadelních inscenací, které jsem viděl na letošní přehlídce Divadlo evropských regionů, byla novinka Český les z pera Davida Drábka. Český les má shodné kvality jako Drábkova razantní úprava Romea a Julie, kterou jsem viděl před několika měsíci. Je vtipný, svižný, vizuálně poutavý, obsahuje skvělé písničky, ovšem zároveň na pozadí vší té zábavy dokáže trefně pojmenovat problém, který je vlastně odvěký, ale v tuto chvíli i velice aktuální.

Na scéně sledujeme les zabydlený zvířátky personifikujícími typicky české vlastnosti a také bruselským Taťkou Šmoulou. Malou českou lesní pohodu se ovšem chystá rozmetat rozpínavý ruský medvěd. Podaří se zvířatům odložit půllitry, sjednotit se a podniknout cokoliv proti blížící se hrozbě?

Český les uváděný v Klicperově divadle v Hradci Králové je z těch inscenací, které utečou jako voda, protože jsou výborně secvičené a pořád se v nich něco děje. Po skončení ale divákovi nejdou několik dní z hlavy, protože v druhém plánu s sebou nesou zamyšlení nad tím, kdo jsme a zdali s námi není něco v nepořádku.

Evžen a Trent to u mě opět vyhráli

Minulý týden vyšla nová deska kapely Květy, která je opět úžasná, básnivá a vhodná k téměř nepřetržitému poslechu. Parta kolem Martina Evžena Kyšperského novinku pojmenovala Miláček slunce a stylově se na ní rozkročila od klasických kvěťáckých osamělých melancholií až po téměř cross-overový odvaz v písni Opičí král. Nejsem úplně kompetentní k tomu, abych novému albu Květů vymezil přesné místo v jejich rozsáhlé diskografii. Pokud se ale ve spojitosti s jejich minulou deskou psalo dokonce o „temnotě nové normalizace,“ pak Miláček slunce nabízí i jiné písně než ty smutné a beznadějné. V písni Psi se Květy vracejí k poetice života na okraji známé z jejich staršího kusu Tulák a vysloveně pozitivní jsou písně Věrka, Uklízím pokoj nebo i hitovka Syn, kterou si můžete přehrát v tomto klipu.

S mírným zpožděním jsem se dostal k hudbě z filmu Zmizelá (Gone Girl), kterou mají na svědomí Trent Reznor a Atticus Ross. Soundtrack je fantastický a dotažený do posledního detailu, stejně jako samotný film. Uslyšíme na něm jak typické mrazivé reznoroviny (známé i ze soundtracku k filmu The Social Network), tak i několik skladeb posouvající tvorbu této dvojice dále směrem k minimalismu a moderní vážné hudbě. Z té první pomyslné škatulky pro vás k poslechu vybírám jeden z vrcholů této nahrávky nazvaný Technically, Missing.

Molvaerovská hlídka hlásí zvýšenou pravděpodobnost hry na trubku na severní Moravě

Nils Petter Molvaer, jenž je na těchto stránkách kultovní postavou, odehrál v dubnu dva koncerty v Praze. Jak si můžete přečíst o několik příspěvků pod tímto, bylo to samozřejmě boží. Tím ale molvaerovské hody pro tento rok nekončí! Příští měsíc Nils vystoupí i v Ostravě, tentokrát v kombinaci s jamajskou rytmickou sekcí Sly & Robbie, a ani tam samozřejmě nemohu chybět. V diáři je tentokrát zaškrtnuto datum 19. července, vstupenku už mám.

Alva Noto znovu nastartoval svou kopírku

Německý producent ambientní hudby Alva Noto (vlastním jménem Carsten Nicolai) se po řádce postranních projektů vrací ke svému konceptu provokativně nazvanému Xerrox. Jejím základem by měla být cyklická reprodukce běžných zvuků až do stádia, kdy vznikne úplně nový zvuk, tedy nový originál.

Na albu nazvaném Xerrox vol. 3 najdeme převážně kompozice z dronů (táhlých nízkých tónů) a syntetických perkusí. Výsledný dojem, nezávisle na koncepčním původu těchto zvuků, působí až nečekaně vřele a přístupně. Také Nicolai v průvodním textu připouští, že jde o jeho nejosobnější nahrávku. Na desce téměř není prostor pro rytmiku, a tak vše plyne v pomalém tempu, přesto se Nicolaiova hudba neustále proměňuje a neztrácí pro posluchače atraktivitu, zvlášť při poslechu ve sluchátkách. Velmi zdařilou nahrávku Xerrox vol. 3 si můžete téměř celou poslechnout v tomto playlistu na Youtube.

Ex Machina – Recenze chytrého sci-fi filmu

Koncem tohoto měsíce do našich kin vstoupí snímek Ex Machina, jeden z nemnoha příkladů komorního přemýšlivého sci-fi filmu vyjadřujícího se k současnému světu kolem nás. Mladý programátor Caleb je v něm pozván do gigantického sídla svého mega-bohatého zaměstnavatele pod záminkou výhry ve firemní soutěži. Ve skutečnosti po něm arogantní boháč chce, aby testoval jeho tajně vyvíjenou robotickou ženu. Je to stále ještě robot? Nemá už ve skutečnosti lidskou duši? Zájmy sexy robotky stojí jasně proti zájmům jejího stvořitele a minimálně jeden z nich si s Calebem nepěkně zahrává.

Stvořitelem robotky je nadutý génius, který zbohatl jako zakladatel světově nejúspěšnějšího internetového vyhledávače, izoloval se od lidí uprostřed svého pozemku zvící poloviny naší republiky a pro svou umělou inteligenci neváhá bez optání využít historii vyhledávání a elektronické komunikace všech lidí na světě. Ve své aroganci a povznesenosti nad morální a společenská pravidla připomíná anti-hrdinu jiného nedávného filmu a působí naprosto uvěřitelně. Chápeme, na koho filmaři míří prstem, a přesně takto se příběh může v tuto chvíli kdesi odehrávat.

Tvůrci nás diváky několikrát v průběhu filmu matou v tom, kdo je tu největší záporák, a drží nás v nepřetržitém napětí. Scénář mimo jiné sám potvrzuje Calebem vyřčenou tezi přirovnávající svého zaměstnavatele ke kouzelníkovi používajícího svou krásnou asistentku k tomu, aby odlákala pozornost publika. Pocitu nejistoty nahrává i klaustrofobické prostředí luxusní vily křížené s podzemním bunkrem, v němž co chvíli vypadává elektrický proud a automaticky se uzamykají všechny dveře. Dům jako plně automatizovaný stroj na bydlení skrývající uměle vytvořenou lidskou bytost zde kontrastuje s panenskou přírodou v okolí, kterou co chvíli vídáme v krátkých poetických záběrech mezi scénami.

Děj se v tomto filmu hýbe kupředu výhradně vinou lidských slabostí jednoho či druhého mužského aktéra. Můžeme to brát jako slabinu scénáře, ovšem můžeme se k tomu postavit také jako k praktickému důkazu zde diskutované myšlenky o tom, že umělá inteligence je dalším vývojovým stádiem člověka. Výborně funguje i hudba od Geoffa Barrowa z Portishead a Bena Salisburyho, jež přidává k napětí a pocitu odlidštěnosti a v klíčových momentech přechází až do hluku. Navíc skladba vybraná do závěrečných titulků je pro hudební znalce trefou přímo do černého a svým způsobem dále rozvíjí jedno z témat filmu.

Ex Machina je po všech stránkách velmi povedeným vstupem Alexe Garlanda na pole filmové režie. Zdařilost tohoto debutu nás ale nepřekvapí, když se dozvíme, že Garland má za sebou práci na scénáři jiné inteligentní sci-fi Sunshine.

Několik bodů k festivalu Punkt

Minulý týden se v Praze za malého zájmu médií odehrála jedna z největších hudebních událostí roku, festival Punkt meets Music Infinity. Jako by nestačila účast téměř kompletní norské jazzové reprezentace, výjimečnost této akci dodával i koncept, který jsme zatím mohli zahraničním festivalům jen závidět. Po každém koncertu následoval jeho „live remix,“ tedy re-interpretace tvořená přímo na místě.

V nejlepším světle nám myšlenku live remixu předvedli jeho vynálezci a zároveň zakladatelé norského festivalu Punkt Jan Bang a Erik Honoré. Bangův remix českých Clarinet Factory kreativně využil zdrojový materiál, výborně jej spojil s původními prvky a hlavně dokázal povýšit poněkud unylé serenády českých foukálistů na něco skutečně světového. Při remixování filmové hudby Orchestru Berg se spojili Jan Bang, Erik Honoré a Sidsel Endresen (zpěvačka známá z alb Nilse Pettera Molvaera) a výsledek byl podobně fantastický.

Právě Orchestr Berg zazářil mezi tou částí koncertů, které nebyly remixy. Úplně nejlepší bylo ale středeční vystoupení Nilse Pettera Molvaera spolu s norským all-star teamem. Nils s každým tónem na svou trubku dokazoval, že i po letech stále patří mezi světovou jazzovou špičku. Škoda jen, že jeho koncert byl tak krátký (což se dá říct i o většině ostatních vystoupení na této přehlídce).

Grafikon - Pivní kalendář

Letos jsem nezvykle brzy začal pracovat na vlastním nástěnném kalendáři na příští rok, tentokrát s pivní tematikou. Fotky pořízené na cestách za různými pivovary se mi začínají hromadit a teď už k nim mám i ručně vyrobenou koláž. Jak sami uvidíte na tomto obrázku, jde o směsici obrázků pivních sklenic, vinět, surovin a dalších propriet spojených s pivem nalepených tak, že dohromady tvoří rámeček. V jeho středu bude velká fotka mě, popíjejícího pivo vždy v jiném pivovaru. Pokud byste tento rámeček chtěli použít pro své vlastní fotky, na tento odkaz jsem nahrál k dalšímu použití PSD soubor ve vysokém rozlišení.

Švédská holubí absurdita se bude promítat i v našich kinech

Nejnovější film švédského režiséra Roye Anderssona, který zvítězil na loňském festivalu v Benátkách a o kterém jsem zde nedávno nadšeně referoval, vstoupí do českých kin. Vizuálně vybroušený snímek „Holub seděl na větvi a rozmýšlel o životě“ se bude v ČR promítat od 16. dubna. Těšit se mohou všichni příznivci dada, černého humoru a existencialismu.