Evžen a Trent to u mě opět vyhráli

Minulý týden vyšla nová deska kapely Květy, která je opět úžasná, básnivá a vhodná k téměř nepřetržitému poslechu. Parta kolem Martina Evžena Kyšperského novinku pojmenovala Miláček slunce a stylově se na ní rozkročila od klasických kvěťáckých osamělých melancholií až po téměř cross-overový odvaz v písni Opičí král. Nejsem úplně kompetentní k tomu, abych novému albu Květů vymezil přesné místo v jejich rozsáhlé diskografii. Pokud se ale ve spojitosti s jejich minulou deskou psalo dokonce o „temnotě nové normalizace,“ pak Miláček slunce nabízí i jiné písně než ty smutné a beznadějné. V písni Psi se Květy vracejí k poetice života na okraji známé z jejich staršího kusu Tulák a vysloveně pozitivní jsou písně Věrka, Uklízím pokoj nebo i hitovka Syn, kterou si můžete přehrát v tomto klipu.

S mírným zpožděním jsem se dostal k hudbě z filmu Zmizelá (Gone Girl), kterou mají na svědomí Trent Reznor a Atticus Ross. Soundtrack je fantastický a dotažený do posledního detailu, stejně jako samotný film. Uslyšíme na něm jak typické mrazivé reznoroviny (známé i ze soundtracku k filmu The Social Network), tak i několik skladeb posouvající tvorbu této dvojice dále směrem k minimalismu a moderní vážné hudbě. Z té první pomyslné škatulky pro vás k poslechu vybírám jeden z vrcholů této nahrávky nazvaný Technically, Missing.

Molvaerovská hlídka hlásí zvýšenou pravděpodobnost hry na trubku na severní Moravě

Nils Petter Molvaer, jenž je na těchto stránkách kultovní postavou, odehrál v dubnu dva koncerty v Praze. Jak si můžete přečíst o několik příspěvků pod tímto, bylo to samozřejmě boží. Tím ale molvaerovské hody pro tento rok nekončí! Příští měsíc Nils vystoupí i v Ostravě, tentokrát v kombinaci s jamajskou rytmickou sekcí Sly & Robbie, a ani tam samozřejmě nemohu chybět. V diáři je tentokrát zaškrtnuto datum 19. července, vstupenku už mám.

Alva Noto znovu nastartoval svou kopírku

Německý producent ambientní hudby Alva Noto (vlastním jménem Carsten Nicolai) se po řádce postranních projektů vrací ke svému konceptu provokativně nazvanému Xerrox. Jejím základem by měla být cyklická reprodukce běžných zvuků až do stádia, kdy vznikne úplně nový zvuk, tedy nový originál.

Na albu nazvaném Xerrox vol. 3 najdeme převážně kompozice z dronů (táhlých nízkých tónů) a syntetických perkusí. Výsledný dojem, nezávisle na koncepčním původu těchto zvuků, působí až nečekaně vřele a přístupně. Také Nicolai v průvodním textu připouští, že jde o jeho nejosobnější nahrávku. Na desce téměř není prostor pro rytmiku, a tak vše plyne v pomalém tempu, přesto se Nicolaiova hudba neustále proměňuje a neztrácí pro posluchače atraktivitu, zvlášť při poslechu ve sluchátkách. Velmi zdařilou nahrávku Xerrox vol. 3 si můžete téměř celou poslechnout v tomto playlistu na Youtube.

Ex Machina – Recenze chytrého sci-fi filmu

Koncem tohoto měsíce do našich kin vstoupí snímek Ex Machina, jeden z nemnoha příkladů komorního přemýšlivého sci-fi filmu vyjadřujícího se k současnému světu kolem nás. Mladý programátor Caleb je v něm pozván do gigantického sídla svého mega-bohatého zaměstnavatele pod záminkou výhry ve firemní soutěži. Ve skutečnosti po něm arogantní boháč chce, aby testoval jeho tajně vyvíjenou robotickou ženu. Je to stále ještě robot? Nemá už ve skutečnosti lidskou duši? Zájmy sexy robotky stojí jasně proti zájmům jejího stvořitele a minimálně jeden z nich si s Calebem nepěkně zahrává.

Stvořitelem robotky je nadutý génius, který zbohatl jako zakladatel světově nejúspěšnějšího internetového vyhledávače, izoloval se od lidí uprostřed svého pozemku zvící poloviny naší republiky a pro svou umělou inteligenci neváhá bez optání využít historii vyhledávání a elektronické komunikace všech lidí na světě. Ve své aroganci a povznesenosti nad morální a společenská pravidla připomíná anti-hrdinu jiného nedávného filmu a působí naprosto uvěřitelně. Chápeme, na koho filmaři míří prstem, a přesně takto se příběh může v tuto chvíli kdesi odehrávat.

Tvůrci nás diváky několikrát v průběhu filmu matou v tom, kdo je tu největší záporák, a drží nás v nepřetržitém napětí. Scénář mimo jiné sám potvrzuje Calebem vyřčenou tezi přirovnávající svého zaměstnavatele ke kouzelníkovi používajícího svou krásnou asistentku k tomu, aby odlákala pozornost publika. Pocitu nejistoty nahrává i klaustrofobické prostředí luxusní vily křížené s podzemním bunkrem, v němž co chvíli vypadává elektrický proud a automaticky se uzamykají všechny dveře. Dům jako plně automatizovaný stroj na bydlení skrývající uměle vytvořenou lidskou bytost zde kontrastuje s panenskou přírodou v okolí, kterou co chvíli vídáme v krátkých poetických záběrech mezi scénami.

Děj se v tomto filmu hýbe kupředu výhradně vinou lidských slabostí jednoho či druhého mužského aktéra. Můžeme to brát jako slabinu scénáře, ovšem můžeme se k tomu postavit také jako k praktickému důkazu zde diskutované myšlenky o tom, že umělá inteligence je dalším vývojovým stádiem člověka. Výborně funguje i hudba od Geoffa Barrowa z Portishead a Bena Salisburyho, jež přidává k napětí a pocitu odlidštěnosti a v klíčových momentech přechází až do hluku. Navíc skladba vybraná do závěrečných titulků je pro hudební znalce trefou přímo do černého a svým způsobem dále rozvíjí jedno z témat filmu.

Ex Machina je po všech stránkách velmi povedeným vstupem Alexe Garlanda na pole filmové režie. Zdařilost tohoto debutu nás ale nepřekvapí, když se dozvíme, že Garland má za sebou práci na scénáři jiné inteligentní sci-fi Sunshine.

Několik bodů k festivalu Punkt

Minulý týden se v Praze za malého zájmu médií odehrála jedna z největších hudebních událostí roku, festival Punkt meets Music Infinity. Jako by nestačila účast téměř kompletní norské jazzové reprezentace, výjimečnost této akci dodával i koncept, který jsme zatím mohli zahraničním festivalům jen závidět. Po každém koncertu následoval jeho „live remix,“ tedy re-interpretace tvořená přímo na místě.

V nejlepším světle nám myšlenku live remixu předvedli jeho vynálezci a zároveň zakladatelé norského festivalu Punkt Jan Bang a Erik Honoré. Bangův remix českých Clarinet Factory kreativně využil zdrojový materiál, výborně jej spojil s původními prvky a hlavně dokázal povýšit poněkud unylé serenády českých foukálistů na něco skutečně světového. Při remixování filmové hudby Orchestru Berg se spojili Jan Bang, Erik Honoré a Sidsel Endresen (zpěvačka známá z alb Nilse Pettera Molvaera) a výsledek byl podobně fantastický.

Právě Orchestr Berg zazářil mezi tou částí koncertů, které nebyly remixy. Úplně nejlepší bylo ale středeční vystoupení Nilse Pettera Molvaera spolu s norským all-star teamem. Nils s každým tónem na svou trubku dokazoval, že i po letech stále patří mezi světovou jazzovou špičku. Škoda jen, že jeho koncert byl tak krátký (což se dá říct i o většině ostatních vystoupení na této přehlídce).

Grafikon - Pivní kalendář

Letos jsem nezvykle brzy začal pracovat na vlastním nástěnném kalendáři na příští rok, tentokrát s pivní tematikou. Fotky pořízené na cestách za různými pivovary se mi začínají hromadit a teď už k nim mám i ručně vyrobenou koláž. Jak sami uvidíte na tomto obrázku, jde o směsici obrázků pivních sklenic, vinět, surovin a dalších propriet spojených s pivem nalepených tak, že dohromady tvoří rámeček. V jeho středu bude velká fotka mě, popíjejícího pivo vždy v jiném pivovaru. Pokud byste tento rámeček chtěli použít pro své vlastní fotky, na tento odkaz jsem nahrál k dalšímu použití PSD soubor ve vysokém rozlišení.

Švédská holubí absurdita se bude promítat i v našich kinech

Nejnovější film švédského režiséra Roye Anderssona, který zvítězil na loňském festivalu v Benátkách a o kterém jsem zde nedávno nadšeně referoval, vstoupí do českých kin. Vizuálně vybroušený snímek „Holub seděl na větvi a rozmýšlel o životě“ se bude v ČR promítat od 16. dubna. Těšit se mohou všichni příznivci dada, černého humoru a existencialismu.

Praha plná Typlta: Dvě výstavy zároveň

Když v Praze vystavuje Lubomír Typlt, většinou se jdu podívat, protože tento výjimečný český malíř stále dokáže své základní téma posouvat do zajímavých končin. V průběhu března budou v centru Prahy k vidění dokonce dvě typltovské výstavy, zasazující jeho tvorbu do kontextu dalších tvůrců.

V Galerii U Betlémské kaple je již nyní k vidění výstava nazvaná Rezonance, kde jsou Typltovy obrazy k vidění spolu s díly jeho bývalého profesora Jiřího Načeradského a dalšího vynikajícího českého tvůrce Josefa Bolfa. Přehlídku je možno navštívit až do 29.3.

Jen o několik stovek metrů dál, v Topičově salónu, začne 3.3. jiná výstava, jež Typltovu tvorbu bude naopak konfrontovat s malbami jeho německého profesora A. R. Pencka. Tato akce potrvá do 27.3.

Mandarinky - oscarová recenze

Předávání Oscarů proběhne již tento víkend. Letos se to v nominacích na nejlepší cizojazyčný film přímo hemží filmy z východní Evropy – velké šance na Oscara se přisuzují polské Idě a ruskému Leviatanu, dále v pětce nominovaných najdeme i výbornou estonsko-gruzínskou koprodukci nazvanou Mandarinky.

Na začátku filmu Mandarinky se dozvídáme o tom, že na Kavkaze sídlila etnická menšina Estonců, kteří se ovšem odstěhovali po rozpadu Sovětského svazu, když tímto regionem začal zmítat válečný konflikt. Poslední dva usedlíci, kteří obývají dějiště filmu, se snaží sklidit a prodat úrodu citrusů dřív, než země lehne popelem. Ovšem člověk míní a válka mění, a tak se chalupa hlavního hrdiny záhy stává improvizovaným lazaretem. V jedné světnici leží čečenský žoldák postřelený Gruzínci a v druhé je gruzínský voják zotavující se po zásahu pána v pokoji číslo jedna.

Z filmu každým coulem čouhá poselství o nesmyslnosti válek a o tom, že když se blíže poznáme, můžeme se spolu klidně domluvit. Moudrý Estonec Ivo postupně oba muže vede od původního reflexu („zabiju ho“) přes trpěnou koexistenci až k náznakům dialogu a sounáležitosti. Zpočátku si na obou bojovnících jako jejich zachránce vynutí souhlas s tím, že si nepůjdou po krku, postupně jim ale popouští uzdu a my vidíme, že spolu oba původně znepřátelení muži začínají spolupracovat v okamžicích, kdy na tom záleží jejich životy. Překonávají rozdíly v ideologii i náboženství a hovoří spolu (jako jejich lingua franca funguje samozřejmě ruština).

Ivo je naprosto kladnou postavou, která jen nezištně pracuje, žije asketicky a je jediným, kdo pečuje o přežití jakéhosi vyššího obecného dobra ve světě. Podobně jako Elzéard Bouffier v Muži, který sázel stromy, se i Ivo se svou nekonečnou dobrotou pohybuje na hranici uvěřitelnosti a jen díky přesně odhadnutému a umírněnému projevu jeho hereckého představitele na plátně působí jako člověk z masa a kostí. Film je odlehčen i několika vtipnými momenty, které nám dále pomáhají nevidět Iva jako laskavého dědu na obláčku – spíše se svým sousedem Margusem působí jako kavkazští Bouvard a Pécuchet, bodří a podnikaví, ale vcelku neškodní staříci, jejichž život by bez války mohl celý sestávat ze sezení na zápraží a glosování světa vůkol.

Tempo filmu je stejně proměnlivé jako válka sama, a tak pokaždé, když se necháme ukonejšit mírotvornými myšlenkami, přiblíží se náhle nebezpečí a začíná jít o život. Film je tak střídavě filozofický a strhující a v každém případě skvěle filmařsky zvládnutý.

Citáty týdne – Morrissey a Kanye West nesouhlasí s výročními cenami

Únor je již tradičně měsícem předávání nejrůznějších výročních hudebních cen, které i tento rok vyvolávají zjitřené reakce od věčně nespokojených umělců. Morrissey sepsal své názory na nadcházející Brit Awards do dlouhé úvahy, v níž se píše mimo jiné i toto:

„Brit Awards are unfairly given to singers who, it is hoped, might be encouraged enough by the award to actually write a good song. ... The maximum trimmings divert your attention from the fact that Taylor Swift has nothing to do with Coventry or Wrexham. To pull off rank fraud in tellyland is not a difficult undertaking, especially if you have the entire population of Peru dancing around you as you mime your song.“

Na druhé straně Atlantiku mezitím ztropil skandál další notorický provokatér Kanye West. Když Beck získal cenu Grammy za album roku, dostal Kanye blikanec a vyběhl na pódium, protože nepřipouští možnost, že by toto ocenění mohl získat kdokoliv jiný než Beyoncé. V prohlášení Káněte pro tisk najdeme například toto:

„Beck needs to respect artistry and he should have given his award to Beyoncé, and at this point, we tired of it. Because what happens is, when you keep on diminishing art and not respecting the craft and smacking people in their face after they deliver monumental feats of music, you're disrespectful to inspiration.“

Můj blog rozhodně chová inspiraci v úctě, proto jsem zde Beckovu desku Morning Phase prohlásil za album roku už před měsícem.