Grafikon – Grendel

Tento obrázek se od mých ostatních koláží liší tím, že nevznikal jen prostým systémem kámen-nůžky-papír… tedy, lepidlo-nůžky-papír. Díru, která je vidět ve spodní části obrázku, jsem do koláže překopíroval na počítači z jednoho mého přibližně sedm let starého dílka.

Citát týdne – Ještě že tu pro všechny pivní labužníky je Potrefená husa!

„Hlavním tahákem Potrefených hus je spojení široké nabídky piv s dobrým jídlem v moderním prostředí“ – Robert Šimek, časopis Profit č. 40-41.

V oné „široké nabídce piv“ ve skutečnosti najdeme Staropramen, Staropramen, Staropramen a pár variant se zahraničními názvy, které se vaří ve Staropramenu.

Alois Nebel jako hraný film – nahlédnutí do zákulisí českého animovaného zázraku

Jednou za čas každý milovník kinematografie natrefí na snímek, který se mu naprosto trefí do noty, a Alois Nebel je film jakoby tvořený přesně pro mě. A právě pro fanoušky tohoto filmu se včera na Nové scéně Národního divadla konala speciální hraná projekce se živým hudebním doprovodem.

Animovaný film Alois Nebel vznikal překreslováním záběrů hraných živými herci a na včerejším představení byl poprvé veřejně prezentován tento hraný podklad. Animace v Nebelovi funguje úžasně, o tom není sporu, mně se však líbil i film jako takový, jeho příběh i atmosféra, proto pro mě snímek neztrácel mnoho ze svého kouzla ani v této pracovní (doslova trainspotterské) verzi.

Na jednu stranu jsem v mnoha malých roličkách mohl odhalit herce z pražských divadel, o kterých jsem ani netušil, že ve filmu hráli (např. Jan Vondráček), na druhou stranu hrubé pra-záběry, které nebyly točeny s tím, že se budou někde promítat, obsahovaly řadu humorných detailů, ve výsledném filmu vyretušovaných. V záběrech často zevlují lidé od filmu, deštivé počasí se může natáčet i za pěkného dne, šrouby v kolejích se třesou, protože někdo tahá za špagát, herci mají na obličejích tužkou namalované vrásky a hlavně, transporty do koncentráku na sobě mají logo ČD Cargo! Jesenická krajina je v několika záběrech korunována paneláky a je pravděpodobné, že na daném místě stály i v osmdesátých letech, kdy se většina filmu odehrává, přesto se domnívám, že i ty se tvůrci rozhodli do finální podoby filmu nepřekreslit.

Hudební složka večera nebyla tak výrazně jiná od zážitku v běžném kině. Přesto když zazněly hity z filmu, bylo jasné, že nejlépe sednou na frázování jejich autora Jaromíra Švejdíka ze skupiny Priessnitz (pro film byly nazpívány Václavem Neckářem, Marií Rottrovou a Václavem Koubkem). A když uprostřed projekce vypadl obraz, dočkali jsme se neplánovaně i písně Praděd, která se do filmu ani nedostala.

Byla to velice příjemná a neotřelá akce, i když ji skutečně mohl docenit jen skalní fanoušek původního filmu. Jen jedna obecná poznámka na okraj: Na včerejšek jsem měl v diáři celkem pět poznamenaných kulturních akcí, na které bych chtěl jít, takže skutečně bylo z čeho vybírat. Bohužel všechny začínaly v osm hodin, některé i o něco později (protože na koncertech se vždycky musí přes půl hodiny čekat, než se doopravdy začne hrát). Přišlo mi smutné, že ať už se rozhodnu jít kamkoliv, o čtyři ostatní akce tím pádem přijdu. Proč musí v Praze i o víkendu veškerá kultura začínat až po setmění?

Grafikon – Ďábel nosí Pravdu

Moje nejnovější koláž Ďábel nosí Pravdu je prvním dílem chystané trilogie zaměřené na mé ženské čtenářky. Po kliknutí na obrázek jej uvidíte ve vyšším rozlišení.

Morrissey na skok u Jimmyho Fallona

Morrissey se tento týden během svého amerického turné zastavil i ve studiích televize NBC, aby v pořadu Jimmyho Fallona vystřihl coververzi epické kantilény To Give (The Reason I Live). Idol všech idolů už na pohled poněkud zvetšel, zpívá mu to však stále výborně. Pokud jde o jeho vlastní nový materiál, doporučuji toto vynikající video s bezchybným zvukem přímo z nahrávacího studia, kde se Morrissey ujal celkem čtyř novinek ze stále ještě připravované desky:

- The Kid's a Looker
- Scandinavia
- Action is my Middle Name
- People are the Same Everywhere

Brněnské bienále opět boduje s výstavou rockových plakátů

Minulé Bienále Brno jsem tady vychválil za rozsáhlou retrospektivní výstavu českých časopisů, letos se v Brně povedl podobný sukces s přehlídkou plakátů na koncerty.

Výstava Dar (s poněkud problematickým podtitulem Husák trávu nekouřil) zachycuje českou plakátovou tvorbu od 70. let až do současnosti a funguje zároveň jako poutavá přehlídka grafického umění i jako procházka pamětí pro hudebního nadšence. Na stěnách brněnského Místodržitelského paláce se střídají vynikající díla s amatérskými kousky vybranými vyloženě pro zasmání a lákají na domácí hudební stálice, první pražské koncerty zásadních zahraničních jmen i dávno zapomenuté české zhůvěřilosti. Některé zaujmou fotografií či nápadem, jiné třeba jen netradičním sloganem nebo bizarním sponzorem.

Pestře vyvedená výstava Dar je povinností pro každého kdo má v lásce hudbu a nepostrádá smysl pro humor. Soutěžní přehlídka tvořící hlavní program letošního Bienále je poněkud slabší, z dalších přidružených výstav však ještě stojí za to zhlédnout práce holandských anarchistů Provo. Bienále poběží ve třech budovách Moravské galerie v Brně ještě do 28. října, přičemž výstava plakátů setrvá v Brně ještě o dva měsíce déle.

Grafikon – Komerční pes

Jak asi sami poznáváte, masožravec v prostředku jedné z mých starších koláží je v ráji (v Edenu) díky akční nabídce z Tesca. Tak jako všechny předešlé obrázky z mé rubriky Grafikon, i tento se dá rozkliknout do větší velikosti.

Český hudební festival expanduje na tři další kontinenty

Jeden z hudebně nejostřejších českých festivalů Obscene Extreme (s tradicí od roku 1999) se příští rok kromě Trutnova odehraje také v Mexico City, Jakartě a Melbourne. Co na tom, že na programu se objevují pro většinové publikum značně nelákavá jména jako Cephalic Carnage, Visceral Bleeding nebo Decrepit Birth. I když Obscene Extreme stojí mimo hlavní proud, jde o český kulturní podnik, který si získal celosvětový respekt a je zralý na vývoz, a to se o nejvíce propagovaných českých festivalech prohlásit nedá.

Pět nejočekávanějších koncertů tohoto podzimu

Hudební festivaly letošních prázdnin, které se zapíší do dějin jako léto bez jediného pěkného a slunečného víkendu, plus minus neslavně skončily a je čas přesunout se do klubů. Z podzimního kalendáře jsem vybral pět dnů, na které byste se měli nejvíc těšit, pokud máte stejný hudební vkus jako já.

- 29. října - Zatímco následujících čtyřicet dní je spojeno s několika vcelku nadějnými vystoupeními islandských elektronických mrazíků a křehkých klavíristek, ta pravá očekávání s sebou nese až Amanda Palmer. Opravdu pro ni budou hrát čeští muzikanti? Bude vystupovat nahá, tak jako v klipu pro Flaming Lips? Uvidíme v Paláci Akropolis.

- 4. listopadu - Komu připadá všechna alternativní hudba příliš depresivní nebo artová, vyhlíží pražskou premiéru The Pains of Being Pure at Heart. Jejich hurá písničky jsem před lety naživo okusil v polských Myslowitzích a věřím, že ani jejich novější materiál v Meet Factory nezklame.

- 12. listopadu - Jejda, Beach House a Orbital v jeden den! Nebude to lehká volba, protože obě formace mám moc rád. Na jedné straně první české vystoupení zádumčivých soulových mazlíků, které bude určitě skýtat nepřekonatelnou atmosféru, na straně druhé další příležitost pořadatelského týmu stojícího za Rock for People podruhé lidem prodat hvězdy, které měly vystoupit už na jejich festivalu. Navíc nevětraná Lucerna plná lidí dokáže i v listopadu evokovat parní letní den. Pokud ale jde o samotné Orbital, kvůli nim bych se tam vydal.

- 27. listopadu - Ke koncertu Swans mám ještě komplikovanější vztah než k Orbital v Lucerně. Swans jsou velmi velmi dobří, ale hrají velmi velmi nahlas. Na současném turné hrají výlučně ze své údajně nejlepší desky za třicet let na scéně a už v několika recenzích jsem četl zmínky o nejlepší koncertní kapele na světě, ale jít na jejich show znamená buď si vzít ucpávky do uší, nebo ohluchnout. Z tohoto minutového sestřihu si můžete udělat obrázek o tom, co se na jejich koncertech děje.

- 14. prosince - Přestože recenze na novou desku japonských Mono nejsou nijak jásavé, jejich koncert na Dobešce bude stát za to. Hrají pořád tu samou písničku a při domácím poslechu už to začíná být nuda, ale naživo se tento handicap utopí v nekonečných gradacích a rozmáchlých romantických nájezdech.

Grafikon - Paris

Žena ve všech ročních obdobích, takové je téma mé další koláže :-)