Manhattan Short festival uvedl nejlepší krátké filmy na světě

V pátek jsem se v letenském kině Oko zúčastnil „prvního globálního filmového festivalu na světě“ Manhattan Short. Spolu s Pražany tedy stejný výběr filmů sledovali i lidé v Paříži, Tokiu či Bombaji, každý z nás rovným dílem ovlivnil konečné pořadí a bylo to fajn. Rozhodně si pohlídám datum příštího ročníku a vám doporučuju totéž.

Desítka nominovaných kraťasů údajně vzešla ze šesti stovek přihlášených a nutno přiznat, že pořadatelům se podařilo odstranit zrno od plev. Každé z deseti dílek bylo něčím poutavé a rozpětí žánrů sahalo od slasheru přes sociální drama, konverzační komedii až po dokument, takže nakonec pro mě bylo velmi těžké rozhodnout se, komu dám svůj hlas.

Dnes vyšla zpráva, že vítězem se stalo drama David and Goliath (kterému by podle mě slušel český distribuční název David a Hafiáš a kterému dala hlas i moje partnerka). Jde o zpracování skutečného příběhu židovského utečence za druhé světové války, který přežije jen díky spojenectví se zdánlivě vzteklým a nepřátelským psem. Já jsem hlasoval pro novinku Neila LaButea nazvanou Sexting (můj návrh na český název zní Na hrob ti tesám SexeMeS), výborně napsaný monolog milenky, která nechce věčně zůstat na druhé koleji.

Pokud byste stejně jako já očekávali, že tohle všechno bude ke shlédnutí na Youtube, protože jde přece „jen o krátké filmy,“ tak vás musím vyvést z omylu. I krátkometrážní produkce má na webu legálně vystavené pouze trailery (a dokážete si představit, kolik toho asi je vidět v traileru na desetiminutový film), kolikrát má vytvořenou i vlastní webovou stránku. Další důvod zajít si na příští ročník Manhattan Short do kina.

Moje minirecenze v E15 - Stephen Malkmus and the Jicks

O své dovolené jsem to ani nemohl sledovat, ale v pátek mi vyšla moje miniaturní recenze na pána z Pavement. Papírová verze už k sehnání není, stále se to ale dá najít na webu.

Dvacet let od vydání Nevermind

Nedokážu k tomu tématu asi říct nic nového, přesto podle mezinárodní internetové směrnice č. 52/2006 mají do dnešního data všechny weby, které mají byť jen okrajově cokoliv společného s kulturou, uvěřejnit článek o Nirvaně.

Četl jsem o neuvěřitelném záměru kanadských muzikantů hrát „Smells Like Teen Spirit“ naživo 144x po sobě. Četl jsem o soutěži O2 Extra Šance o nejlepší cover verzi této skladby (přitom ani jednou v daném inzerátu nebyl název písně uveden bez chyby). Četl jsem na Youtube komentáře pod cover verzí od Melvins, v níž zpívá David Yow a kde není v refrénu vůbec ničemu rozumět, že je prý mnohem lepší než ta původní líbivá popařina od Nirvany. Mnohem lepší než účastnit se všech těchto zhovadilostí je ale poslechnout si jednu z nejlepších písní všech dob v původní verzi.

Broken English for broken people

Dostal jsem se k redigování překladů českých písňových textů do angličtiny a zjistil jsem, že když dám dohromady tři nejvíce pomýlené pokusy o anglický jazyk, vznikne svým způsobem půvabná depresivní básnička. Takové skoro-haiku.

Who will give refreshments to the rocks?
Worldly wisdom I’ll envisage all the lies
You so like if I wheedle you

Citát týdne - Saša Michailidis

"Jestli bude Sněhurka ve 3D, tak zakládám facebookovou skupinu na podpálení Disneyho, protože to se prostě dělat nemá" - Saša Michailidis v pořadu Odvážné palce.

Takhle si dnes běžný člověk představuje nejodvážnější formu protestu? Kliknout myší, přihodit milióntou hromádku mrvy na největší hromadu hnoje v kyberprostoru a čekat, až se k němu přidá několik stejně bezvýznamných individuí pár minut předtím, než si půjdou spřátelit O2 CZ, aby za sto minut provolaných o víkendu získali balíček textových zpráv zdarma? Nepokoušejte se mu to rozmluvit, nemá to cenu, on to vážně udělá, je odhodlaný překročit tu nejzazší hranici a zvrátit běh světa... založí si facebookovou skupinu!

Měl si Jan Palach raději založit facebookovou skupinu "Události po Pražském jaru mi nejsou příliš milé"? Nevadilo by mu, že by se jeho protest ve vyhledávání objevoval hned vedle "Sbírejte dvojnásobné míle na jarních letech s KLM - Londýn, Vídeň, Praha"?

Stephen Malkmus ví, co všichni chceme :-)

První singl z nové desky Stephena Malkmuse, jehož refrén může za jeden z nejzábavnějších titulků na Pitchforku „Malkmus reveals blowjob contest winner,“ se podle mě vyrovná jakémukoliv rychlejšímu kousku, který Štěpán kdy natočil se svou domovskou kapelou Pavement. „Senator“ je stejně ztřeštěný, měňavý a legrační jako kdysi „Stereo“ nebo „Unfair“ a pro vás je ke stažení z tohoto odkazu.

Moje nejoblíbenější písničky za posledního jeden a půl měsíce

Můj současný žebříček, vlastně první, v němž písničky vybírám pro mě i pro mou milou, s přehledem obsadil šikovný elektronik Zomby. Dříve byla jeho produkce víc k tanci, na jeho letošní desce se najde plno pěkných poslechových miniatur – „Witch Hunt“ přesně odpovídá svému názvu, dokonce i s výstřely, „Natalia’s Song“ zní, jako kdyby Burial samploval TATU, a v první dvacítce se ještě drží Zombyho čistě klavírní kompozice nazvaná „Basquiat.“ Naše páté místo si můžete legálně stáhnout (pravý klik, Uložit jako...) a možná pro sebe taky objevíte další velmi dobrou zpěvačku na pomezí elektroniky a temnoty.

1. Zomby – Witch Hunt
2. Interpol – Take you on a cruise
3. Zomby – Natalia’s Song
4. Sic Alps – Do you Want to Give $$
5. St Vincent - Surgeon
6. The National – Slow Show
7. Sebadoh – Mystery Man
8. New Order – Krafty
9. Interpol – C’mere
10. The Verve – Bittersweet Symphony

Citát týdne - Jan Borna

"Nalevo borovice,
napravo smrk
a uprostřed opadávám já.

Stojím po kolena
sám v sobě
a pořád se neznám
o nic víc.

Jediné, co vím, je,
že Holanovi by se tato básnička
nelíbila,
ale Holan za mě moč
neudrží."

- Jan Borna, Na verandě v Syřenově

Zvuk hluku aneb nedovolené vyniknutí

„Lidi v tomhle městě poslouchají strašné shity. To jim nedarujem.“

Je jich šest, jsou nadaní, odvážní a odhodlaní pozvat lidi na svůj koncert proti jejich vůli. Premiéra nové kompozice „Hudba pro jedno město a šest bubeníků“ si žádá plného nasazení, ať to stojí, co to stojí. Vloupají se do nemocnice a hrají na bomby s rajským plynem, přepadnou banku a skartují bankovky do rytmu bušení datovacích razítek...

Je velká škoda, že evropský koprodukční film Zvuk hluku proběhl našimi kiny nepovšimnut. Byl jsem nadšený jeho poťouchlým humorem, líbila se mi vedlejší dějová linka černé ovce v hudební rodině i postupná geneze elitního bubenického sextetu, užil jsem si i jejich netradiční hudební nápady a před pár lety by se mi ještě nepřišla hloupá myšlenka hudebního terorismu a porušování zákonů za účelem vnucení hudby neznámým lidem. Až po projekci jsem na CSFD zjistil, že před uvedením filmu existovala na Youtube samostatná desetiminutová hudební hříčka, kvůli níž část diváků teď považuje jakoukoliv dějovou linku za balast, který musí vyplnit čas mezi hudebními čísly. Mě naopak film velmi dobře bavil v každé jeho minutě a doporučuji po něm pátrat v programech artových kin.

Flaming Lips a Sic Alps chtějí vaši duši

Tento rok byl plný nových skladeb od Flaming Lips, vydávaných v malých dávkách na nejobskurnějších formátech (včetně flash disku, k němuž jste se museli prokousat skrz repliku lidského zárodku vyrobenou z želé - obrázek zde). Nové kompozice se pyšní několika zajímavými spolupracovníky a atraktivními názvy jako "I want to get high, but I don't want brain damage", "Is David Bowie dying?" nebo "Do you want New Wave or do you want the Truth part 2," přesto mi většinou přišlo, že jde spíš jen o exhibici. Géniové, jejichž poslední deska je úchvatným, promyšleným a zároveň instinktivním majstrwerkem, tentokrát spíš jen jamují a vydávají cokoliv, co se povede nahrát. Výborně z toho všeho vychází jen jedna skladba natočená spolu s dvojicí Lightning Bolt, k níž teď vznikl i výborný klip - I'm working at NASA on acid. Jak už jste ale asi pochopili, stále je to jen pro silné povahy.

A když už jsme u psychedelie, velice slibně zatím působí vyhlídka koncertu americké formace Sic Alps, která 5. září vystoupí v klubu 007 Strahov. Posuďte sami v klipu Do You Want To Give $$?