Pivní filolog - Svijanské hory

My v Praze povětšinou víme, že Svijany jsou dobré pivo, a když už není čas zajít do Zlejch časů, na Bulovku nebo do Pivovarského klubu... prostě když se jde jen na oběd na nějaké obyčejné místo, tak jsme celkem rádi, když tam Svijany nabízejí.

V Jizerských horách je to jinak. Svijany jsou tam na domácí půdě, lidé je zbožňují a dostanou je na každém kroku. Dostupnost byla první věcí, která mě o tomto víkendu překvapila – vývěsní štít Svijan je v Jizerkách mnohem častější než Gambrinus, Budvar nebo Staropramen (překvapila mě absence ostatních značek, např. Primátor nebo K Brewery). Svijany ale seženete kdekoliv - občas i v konkurečních restauracích jsou k dostání aspoň v láhvi jako doplňkový a velmi žádaný sortiment.

Například restaurace na Nové Louce u Bedřichova má sice smlouvu s Gambrinem, ovšem láhev se svijanským mokem byla vidět na každém druhém stole. A u stánku před touto restaurací, kde už ke géčku není jiná alternativa, jsem byl svědkem toho, jak přišedší cyklista rezolutně odmítl Gambrinus a řekl, že radši půjde dovnitř a vyjedná si, aby mu dovolili vzít si Svijany ven. V Josefově Dole zase přede mnou jeden bývalý hutník prohlašoval, že Svijany si nemusej dělat velkou reklamu v televizi jako tamten Gambrinus, Kozel nebo jak se to všechno vůbec jmenuje, že stačí dělat dobrý pivo. Moje řeč.

Citát týdne – Redaktorky v naději

„Muži v naději jsou rozhodně HOŘKÁ komedie, kterou jsem si překvapivě užil. Užil bych si ji ještě lépe, kdyby na projekci nebyly sulcovité redaktorky ženských magazínů, které se hýkavě smály úplně všemu, včetně dramatické smrti kladné postavy“ – František Fuka, FFFILM

Interpol těšili i mrazili v Panenském Týnci

Mí oblíbení Interpol vůbec nejsou typická festivalová kapela, jen stojí a sypou svou překrásnou muziku, poctivě, pečlivě a bez přestávky. Žádné průpovídky, žádný pohyb, žádná gesta, prostě žádní menšíci. Podívali se k nám vůbec poprvé, a možná i proto se výběr skladeb ještě více zaměřil na staré klasiky, které naše publikum ještě nikdy nemohlo naživo slyšet. Ze třetí desky zazněl jen první singl, ze čtvrtého alba jen to málo, co je na něm dobré.

Během necelé hodiny nás Interpol provedli třinácti svými největšími hity a jistě jsem nebyl v publiku jediný, kdo na takový zážitek čekal celé roky. Jak už to tak na koncertech depresivních post-punkových emáčů bývá, publikum bylo klidné, přesto se nikdo z nás při „Evil“ či „Slow Hands“ nezdráhal zpívat spolu s Paulem.

Lístky do Panenského Týnce jsem kupoval, ještě než jejich tržní hodnota spadla pod hranici dumpingu, a vidět jsem přitom chtěl jedinou kapelu. Rozhodně jsem však svých peněz nelitoval, dostalo se mi skoro všech mých oblíbených skladeb, kapely ve výborné formě a na dobrém zvukovém aparátu, navíc viděné hned z druhé lajny za bariérou. A když je sem severák zavane ještě jednou, do klubu, nebudu váhat a dám si repete.

Podobně jako před měsícem u Grindermana, i tentokrát u Interpol se v setlistu objevila skladba, která na desce není z nejnápadnějších, přesto naživo patřila k naprostým lahůdkám. Vám, kteří jste v Týnci nebyli, může živé provedení věci Not Even Jail z jiného festivalu zprostředkovat Youtube.

Pivní filolog - Kocour

Nikdy jsem neměl moc pochopení pro květnatá degustátorská přirovnání. „V tomto notně vyzrálém ryzlinku shledávám náznak bukového listí, podléšky jarní a pikantní stopu kurkumy“ – takovým řečem jsem se vždycky divil a rozhodně jsem nic podobného neshledával.

Ovšem černočerná lahůdka Hoppy Cat z produkce varnsdorfského pivovaru Kocour na jazyku skutečně rozehrává celou paletu asociací sytých chutí nejrůznějších lesních a zahradních plodů. Stouty a ostatní hutná černá piva jsou pro mě tak těžká, že málokdy vypiju víc než půllitr, ovšem o to krásnější je chuťový dojem. Hoppy Cat je rozkošně udělané pivo, zřejmě i více nachmelené, jak napovídá jeho název, a pěna je na něm tak tuhá, že po vypití přežívá ve sklenici jako samostatný organizmus a vy si ji můžete odnést domů na památku. Hopkavá kočička u mě znamená další pozitivní body pro pivovar Kocour.

První deska The Strokes funguje bezvadně i po deseti letech

Prvotina newyorských The Strokes „Is This It,“ tolik jsem toho s ní už zažil, vyšla před deseti lety. Poslechl jsem si ji znovu, a i když už nejsem ten samý člověk jako před deseti lety, tak spojení rychlých post-punkových kytar a Julianova spratkovského řevu na mě stále ohromně působí. I dnes je ta deska bezchybná, podle mě jedno z nejlepších rockových alb všech dob.

Všech jedenáct písniček je naprosto úžasných, připomenout si na Vimeu můžeme například jejich singl Last Nite tak, jak jej zahráli v pořadu Saturday Night Live.

Björk je prostě přírodní typ :-)

Slyšel jsem nový singl "Crystalline" z Björčiny desky Biophilia. K dokonalému splynutí s přírodou zřejmě patří i odvrhnutí písničkové formy jako něčeho "nepřirozeného," v podstatě tam jen zvoní zvonečky a Björk nezávisle na nich zpívá cokoliv, co zrovna cítí. Smysl tomu dává Omar Souleyman v lahůdkovém remixu. Najednou to má melodii, je to sexy a sóluje se tam na tradiční arabské nástroje. Je to dokonce i vtipné, když namísto ostré drum'n'bassové pasáže z originálu začne klepání z bicího automatu, které beztak stále zní tak nějak arabsky :-) Poslechněte si to tady.

Jak Mikuláš Divoký kradl cukrátka z kuchyňky lásky

Po vystoupení Grindermana na Colours of Ostrava jsem si velmi oblíbil jejich slizkou pecku „Kitchenette“. Od začátku jsem věděl, že to je nehorázně dobrá skladba, ale na tom albu je tolik ostatních úžasných lomcováků, kteří ji přezáří. Vezměte si už hned ze začátku pudovou pumelici „Mickey Mouse and the Goodbye Man,“ jednu z Nickových nejnapínavějších mordýřských balad. Nebo „Heathen Child“, kde jsou vodivé struny nabité extra-vysokým napětím. A co třeba „Evil“, už jen proto, že ta věc dokázala bez pardonu dostát svému názvu?

Všechno tohle bylo skvělé i před hlavním pódiem v Ostravě, Nick nepřetržitě poskakoval, vyl, házel mikrofony, řval publiku do ksichtu, prostě všecky krásy světa. Stejně ale právě „Kitchenette“ dostala při živém vystoupení ten opravdový náboj, ten dusný odér stárnoucího cizoložníka a nevkusný patos věčně nakvašeného manžela imitujícího krůčky své choti. „Tippytoe! Tippytoe!“ Pusťte si z Youtube záznam této skladby z koncertu ve Vídni. Nick tam je stejně úchvatný jako v Ostravě.

Moje nejoblíbenější písničky za poslední dva měsíce

Jako obvykle zde nabízím soupis svých nejposlouchanějších písniček podle toho, jak mi je seřadil Winamp:

1. Interpol - Barricade
2. Deerhunter - Don't Cry
3. Radiohead - Lotus Flower
4. The Sisters of Mercy - Floorshow
5. Radiohead - Bangers & Mash
6. Beck - Loser
7. Queens of the Stone Age - Mexicola
8. Thurston Moore - Space
9. Handsome Furs - Nyet Spasiba
10. dEUS - The Architect

Devadesátky se vrací na Pohodě

O víkendu jsem konečně poprvé uviděl hrát dva ze svých největších hrdinů devadesátých let, Pulp a Portishead. Mimoto v Trenčíně hrála ještě dvě další jména, která svůj vrchol zažila před patnácti lety, Lamb a DJ Krush. Poté, co se setmělo a pamětníci dovenčili své potomky v Dětském parku, procvičili klouby, zapili Energit, Eregmu a Antispavin a doposílali na svém Blackberry posledních pár pracovních e-mailů, mohli dosyta zavzpomínat na dobu, kdy oni sami byli ještě common people.

Portishead jsem si užil o něco víc, i když to bylo dané vším jiným než hudbou (měli lepší zvuk, pokojnější publikum, sympatičtější vystupování). Na rozdíl od Pulp má triphopová parta venku výborné aktuální album, takže mohli míchat nové a staré a obojí hrát naprosto excelentně. Kromě toho, že Beth Gibbons je moje idolka z mládí, je i virtuózní zpěvačka a nevzpomínám si, že bych na letošní Pohodě slyšel čistší pěvecký výkon.

Pulp byli zase o poznání živější a hitovější. Jarvis dováděl, divoce gestikuloval, trhal pánví, zazpíval mi Something Changed, Sorted for E’s & Wizz, This is Hardcore a Underwear, ale vlastně bych takhle mohl pokračovat. Pulp mají aspoň dvacet strhujících hitovek a takové byly i všechny položky jejich trenčínského setu. A pecku Monday Morning prý zatím v téhle dekádě ještě nikdy nehráli, takže se i fanoušci ze střední Evropy dočkali něčeho jedinečného, co mají jen pro sebe.

Zbytek hudebního programu mě spíše netěšil. Jako světlé výjimky bych zmínil Beirut, The Death Set a hlavně Public Image Ltd., zábavné svou jinakostí a nesluníčkovatostí.

Citát týdne - Pivní festival

"Celkem smířený s nedobrou situací, rozhodl jsem se vyzkoušet něco od našich západních sousedů, minimálně jejich pšeničné pivo by mě nemuselo zklamat. Na otázku, zda ho točí, mi slečna odpověděla, že asi ne, že má jenom světlou jedenáctku a nějaký weizen" - citát pochází z velmi zábavného článku na Pivním infu o tom, jak se nemají pořádat pivní slavnosti.